Tvorba a publikace judikatury Zdroj: Fotolia

Tvorba a publikace judikatury

Funkce judikatury v dnešním právním státě je nezbytně spjata s problematikou její praktické aplikace. Pro řádnou aplikaci je třeba mít především vymezeny a objasněny otázky samotného pojmu judikatury stejně jako její dostupnosti, legitimity její tvorby či zpracování soudních rozhodnutí.

JUDr. Lukáš Králík Ph.D.

JUDr. Lukáš Králík, Ph.D.

právník ve státní správě

JUDr. Lukáš Králík, Ph.D.

právník ve státní správě

Zveřejňování či publikace judikatury probíhá skrze oficiální či neoficiální zdroje, a to ve formě papírové nebo elektronické. Je nutno v praxi odlišit proces pouhého zveřejňování textů rozhodnutí oproti speciálnímu procesu editace výběrových textů v rámci systému publikace. Jestliže probíhá i v dnešní době výběrová publikace a převládá tendence aplikovat při argumentaci upravená rozhodnutí, je pak nutno zdůrazňovat specifika procesů takového výběru. Při argumentaci publikovanou judikaturou je třeba zásadně rozlišovat mezi právními závěry uměle vytvořenými pro účel publikace a původním textem rozhodnutí. Fenomén uměle vytvářených abstraktů z rozhodnutí (tzv. právních vět) je velmi praktickou pomůckou, ale je třeba opakovaně zdůrazňovat značnou subjektivitu při jejich tvorbě, obdobně jako u oficiálních sbírek v rámci tzv. připomínkových řízení. Automatické uveřejňování textů soudních rozhodnutí formou dostupnou široké veřejnosti (tedy elektronickou) by mělo být nezbytnou praxí dnešní doby. Přispělo by ke zvýšení důvěry v rozhodovací činnost justice a právní stát obecně. Jestliže na úrovni vrcholných soudů bylo již tohoto stavu před delší dobou dosaženo, mělo by být dalším logickým krokem zpřístupňování i rozhodnutí nižších soudů.

Úvod

Otázka funkce judikatury v dnešním právním státě je nezbytně spjata s problematikou její praktické aplikace. Pro řádnou aplikaci je třeba mít především vymezeny a objasněny otázky samotného pojmu judikatury, stejně jako její dostupnosti, legitimity její tvorby a dalších otázek týkajících se publikace soudních rozhodnutí.

Ohledně otázky aplikace judikatury je třeba primárně zdůraznit, že v českém právním systému má soud rozhodovat podle práva. Tento princip je vyjádřen na ústavní úrovni, kdy je soudce vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního pořádku.[1] V textech odůvodnění soudních rozhodnutí přesto nacházíme kromě odkazů na zákonná ustanovení i citace jiných soudních rozhodnutí či odborné i krásné literatury.

Na druhou stranu je třeba uvést i důvody pro aplikaci starších soudních rozhodnutí v praxi, jimiž je například uplatňování ústavní zásady spravedlivého procesu včetně předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty. Obdobně platí i v našem prostředí zásada legitimního očekávání.

Důležitou tezí stojící na počátku tohoto pojednání je rozlišení samotného textu soudního rozhodnutí od upravených forem těchto textů zpracovávaných pro účely speciální publikace. V této souvislosti je nutné vyjasnit pojem judikátu a judikatury, s kterými je na doktrinální úrovni tradičně operováno.

Dále je třeba odlišit proces pouhého zveřejňování soudních (úředních) rozhodnutí od zvláštního postupu při publikaci upravených textů. Samotné uveřejňování může být prováděno pouhým doručením, vyvěšením nebo zpřístupněním v listinné formě či hromadným elektronickým vyvěšováním na internetových stránkách, kdy dochází k pouhému „otisknutí“ kompletního textu rozhodnutí v původním stavu. Publikace upravených textů soudních rozhodnutí probíhá skrze listinné či elektronické sbírky rozhodnutí, odborná periodika, internetové stránky a elektronické databáze. V rámci zpracování soudních rozhodnutí je nutné se zaměřit na samotný proces a legitimitu tvorby editovaných judikátů.

Nakonec je důležité upozornit na problematické aspekty argumentace soudními rozhodnutími především s přihlédnutím k jejich dostupnosti, relevanci nebo aktuálnosti, respektive k argumentaci s uměle vytvářenými abstrakty.

Dosavadní stav odborné polemiky k problematice uveřejňování rozhodnutí, samotného pojmu judikatury otázek týkajících se aplikace a argumentace publikovanými či nepublikovanými soudními rozhodnutí se jeví nedostatečným. Tento článek má tak ambici shrnout komplexněji konkrétní zkušenosti z různých publikačních pracovišť a popsat procesy tvorby a publikace judikatury v českém právním prostředí. Na základě údajů shromážděných kvantitativním výzkumem konkrétních písemných sbírek a elektronických databází se tak příspěvek snaží dospět k zobecněným závěrům popisujícím aktuální stav a navrhnout případná řešení problematické praxe.

Pojem judikátu a judikatury

Pokud rozebíráme témata jako funkce judikatury či tvorba a publikace judikatury, je primárně potřebné zdůraznit, že v současném platném právním řádu nenajdeme legální definici pojmů „judikát“ či „judikatura“. Tento pojem není vůbec užíván v textu právních předpisů na zákonné úrovni.[2] Například nový občanský zákoník výslovně pracuje s výrazem „ustálená rozhodovací praxe“, což je jistě z terminologického pojetí vhodnější.[3]

Je nutné rozlišovat pojmy „soudní rozhodnutí“ a „judikát“, kdy rozhodnutí je nutno chápat jako samotný původní text úředního rozhodnutí, tj. výstup soudu z řízení, jak ho soud veřejně vyhlásil v konkrétním případě. Oproti tomu judikát může být chápán jako rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu, nebo dokonce sám vytváří takový princip nebo normu.

Judikátem by neměla být nazývána rozhodnutí, která nepřesahují svým významem skutkové okolnosti konkrétní kauzy a nepřináší žádnou přidanou hodnotu, tj. zobecněný právní názor či výklad. Neměla by to být i rozhodnutí, která vykládají pojem konkrétních právních institutů již legálně definovaných, nebo u kterých není sporu o jejich výklad, či rozhodnutí opakující předcházející starší judikáty (rozhodnutí).

Základním předpokladem, aby se (soudní) rozhodnutí stalo judikátem, je jeho publikace. Bez samotné publikace by se judikát neměl ani nazývat judikátem, ale pouze závažným a významným soudním rozhodnutím. Hlavním kritériem je totiž jeho všeobecná dostupnost. Nelze odkazovat na judikaturu, pokud nemáme takové texty ani k dispozici a není možno pak ověřit právní závěry, které z nich mají údajně vyplývat.

Judikátem mohou být hypoteticky i prvoinstanční rozhodnutí, která podávají výklad v případech, kdy daný soud má působnost a schopnost podat i zobecněný výklad. Nemělo by být rozhodující, na jakém stupni byl názor vysloven, ale jakou má přesvědčovací výkladovou sílu. Judikaturou bychom pak měli rozumět širší skupinu rozhodnutí, která na sebe navazuje a opakovaně podává obdobný právní výklad.

Poslední vlastností judikátu může být například jeho určitá „známost“ či „citovanost“. Pokud má judikát plnit vyšší funkci, je třeba, aby byl v povědomí. Měl by být citován v jiných rozhodnutích či právních textech, a to pokud možno dlouhodoběji a opakovaně.

Uveřejňování soudních rozhodnutí

V dnešní době je argumentace právními závěry z odůvodnění soudních rozhodnutí samozřejmou praxí. Pokud má mít taková činnost přesvědčovací váhu a legitimitu, je nutné, aby texty těchto soudních rozhodnutí byly dostupné.

Proces zveřejňování textů soudních rozhodnutí na obecné úrovni by měl být samozřejmou součástí dnešní právní kultury, i když nemusíme najít v našem dnešním právním řádu jednoznačný zákonný příkaz uveřejňovat všechna vydaná soudní rozhodnutí.

Historicky se ve starověkých společnostech důvody pro vydání rozsudků příliš neprezentovaly, když roli soudců plnili kněží jako duchovní autority, jejichž rozhodnutí nebylo nutné příliš zdůvodňovat či uveřejňovat.[4]

Ve starším římském procesu byl pak stanoven požadavek na soudy, kdy rozsudek musel být vyhlášen ústně před stranami. V pozdější době poklasického římského procesu se kromě „slavnostního prohlášení“ rozsudku musel jeho text navíc písemně vyhotovit.[5] V tomto požadavku můžeme spatřovat prvotní základy požadavku zveřejnění, respektive publikace soudních rozhodnutí, který přetrvává dodnes.

Nejzákladnějšími důvody pro veřejný přístup k textům soudních rozhodnutí jsou především zvýšení předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty. I v rámci práva na spravedlivý proces, a to již jen z hlediska zásady rovnosti zbraní.[6] Stává se často, že soud argumentuje ve svém odůvodnění nepublikovanými rozhodnutími, která strana nemá šanci získat, což může odporovat principu předvídatelnosti či zákazu překvapivých rozhodnutí.[7] Stát může používat svůj soudní aparát a vnitřní informační systém, v němž jsou shromážděna rozhodnutí, která mají k dispozici jen soudci.[8]

Jako další důvody pro veřejný přístup k textům můžeme zdůraznit především zvýšení jednotnosti a kvality soudního rozhodování nebo zvýšení důvěryhodnosti a transparentnosti soudnictví v rámci veřejné kontroly výkonu státní moci. Dále je možno pozitivně vyzdvihnout jako klad zveřejňování například zúžení možnosti zásahů do soudcovské nezávislosti.[9]

Na ústavní úrovni je dalším právním základem pro zveřejňování soudních rozhodnutí povinnost orgánů veřejné správy poskytovat informace o své činnosti.[10] Na zákonné úrovni provádí toto ústavní právo zákon o svobodném přístupu k informacím. Je třeba vykládat toto právo ve spojení s dalším ústavním požadavkem na ústní a veřejné jednání před soudem a veřejné vyhlašování rozsudku.[11] Veřejným vyhlášením může být míněno v zužujícím slova smyslu pouze přečtení rozhodnutí v soudní síni, jež je spojeno s historickou tradicí vyhlašováním rozhodnutí na veřejných prostranstvích.[12] V širším významu by měl ale být pojem „vyhlášení“ vykládán spíše jako „zpřístupnění“ ve formě papírových kopií na určených místech nebo v elektronické formě na internetových stránkách.

Ústavní právo na zpřístupňování informací a veřejné vyhlašování může být omezeno v konfliktu s jiným ústavním právem, a to právem na ochranu před zveřejňováním osobních údajů.[13] Takovému konfliktu je možno se vyhnout jednoduchým způsobem, a to anonymizací v rámci ochrany osobních údajů.[14]

Pokud uděláme krátké srovnání například s americkým právním prostředím, můžeme zmínit například tamní obecné pravidlo, kdy rozhodnutí soudů musí být veřejně přístupná k publikaci.[15] Je na uvážení soudu, jestli dané rozhodnutí a jeho písemné odůvodnění má být zveřejněno či publikováno a v jakém rozsahu. Soudy by ale neměly, bez rozumných důvodů, znemožňovat přístup komukoliv k těmto textům.[16] Není možno ale na tamní ústavní úrovni vysledovat explicitní právo mít soudní rozhodnutí publikována.

Obecně je v americké právní kultuře tradicí publikovat taková rozhodnutí, jež přinášejí „nové právo“, tzv. leading cases. Nejsou naopak publikována rozhodnutí a stanoviska nepřinášející nové výklady – tzv. rutinní.[17] Všechny písemné rozsudky nejvyššího federálního soudu, stejně jako odvolacích federálních soudů a specializovaných federálních soudů, včetně některých dalších vybraných soudů, bývají publikovány, a to v oficiálních či neoficiálních sbírkách.[18]

Když se vrátíme k české situaci, můžeme konstatovat, že na ústavní či zákonné úrovni není možno nalézt výslovný příkaz uveřejňovat všechna přijatá soudní rozhodnutí. Ani v oblasti veřejné správy neexistuje jednotná povinnost zveřejňovat všechna rozhodnutí vydaná v rámci správních řízení.[19] Pouze v některých specifických případech je tato povinnost ze zákona uložena konkrétním správním orgánům. Ve zvláštních případech  vyplývá přímo ze zákona právo,[20] či dokonce povinnost zveřejnit soudní rozhodnutí.[21]

I bez výslovné zákonné povinnosti zveřejňovat automaticky všechna rozhodnutí (a nejen vybraná publikovaná rozhodnutí pro úřední sbírky) přistoupily české vrcholné soudy k paušálnímu elektronickému zpřístupňování na svých oficiálních internetových stránkách. Dokonce i na úrovni nižších soudů se postupně odhodlala státní správa soudů k pozvolnému, i když zatím pouze výběrovému zpřístupňování rozhodnutí i těchto nižších soudních instancí.[22]

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 4, 2018. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Článek 95 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR.

[2] Pouze ve vnitřním a kancelářském řádu vydaném ministerstvem spravedlnosti se hovoří o dokumentaci judikatury a evidenci judikatury. Pokud se pojem „soudní judikatura“ užívá v souvislosti s rozhodovací praxí soudů, je zřejmé, že je určitým pleonasmem. Výraz iudicare znamená v latině „soudit“ a iudicium je pak „rozsudek“.

[3] § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[4] DAWSON, J. P. Oracles of Law. Ann Arbor: University of Michigan Law School, 1968, s. XII–XII.

[5] VÁŽNÝ, J. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 70, 110. Pouze na okraj je pro zajímavost možno zmínit, že tento autor byl synovcem Františka Vážného, kterému je věnováno toto monotématické číslo časopisu.

[6] Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb., respektive čl. 36 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., o Listině základních práv a svobod.

[7] Nález sp. zn. III. ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 166/20 SbNU 181).

[8] Právo nahlížet do spisu a získat kopii rozhodnutí není dostatečným naplněním publicity soudních rozhodnutí. Taková praxe je nedostatečná, i když je přiznávána každému státu diskrece, jakým způsobem zpřístupňuje soudní rozhodnutí, viz rozhodnutí ESLP Szuecs v. Rakousko ze dne 24. listopadu 1994, stížnost č. 20602/92.

[9] SMEJKALOVÁ, T. Publikace judikatury a její adresáti. Revue pro právo a technologie. 2012, č. 6, s. 25.

[10] Článek 17 odst. 5 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod.

[11] Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy. Právo na spravedlivý proces zahrnuje veřejného vyhlašování rozhodnutí, viz rozsudek ESLP Axen v. Německo ze dne 8. prosince 1983, stížnost č. 273/78.

[12] Viz povinnost veřejného vyhlašování v rámci soudních řízení např. ve smyslu § 156 občanského soudního řádu, § 49 odst. 10 soudního řádu správního nebo § 236 trestního řádu.

[13] Viz čl. 10 odst. 3 Listiny.

[14] Ve specifických případech může pak být naopak výslovně vyloučeno zveřejnění rozsudku, viz § 8b odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.

[15] Garfield v. Palmieri, 193 F.Supp. 137 (S.D. N.Y. 1961).

[16] N. Y.New York Post Corp. v. Leibowitz, 2 N.Y.2d 677 nebo 163 N.Y.S.2d 409.

[17] PRICE, M. O. – BITNER, H. Effective Legal Research, Practical Manual of Law Books and Their Use. New York: Prentice Hall, 1953, s. 94.

[18] Více k tomuto tématu viz KRÁLÍK, L. Publikace judikatury v USA. Právník. 2018, roč. 157, č. 2, s. 131–142.

[19] Např. zákon o ochraně hospodářské soutěže nebo zákon o zadávání veřejných zakázek.

[20] Např. podle § 22 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

[21] Viz např. § 17 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který měl již předchůdce v prvorepublikovém zákoně č. 111/1927 Sb., o ochraně proti nekalé soutěži, viz § 18, respektive § 40 zákona.

[22] Podrobněji k problému zveřejňování viz KRÁLÍK, L. Hromadné zveřejňování rozhodnutí užších soudů (připraveno do tisku).

judikatura aplikace práva soudní rozhodnutí publikace judikatury

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články