Forma smlouvy o smlouvě budoucí na převod nemovitosti nemusí být písemná

Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci nesjednali platně smlouvu o smlouvě budoucí kupní na převod nemovitosti, a to s ohledem na skutečnost, že smlouva nebyla uzavřena v písemné formě. Odvolací soud argumentoval mimo jiné ust. § 560 občanského zákoníku, dle kterého písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci.

S tímto právním názorem žalobce nesouhlasil a proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud předně zdůraznil, že jakkoliv lze rozumět úvaze odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí, kdy předmětem budoucího plnění má být nemovitost, by měla být zachycena v písemné formě, neboť se tím chrání jak práva prodávajícího tak i kupujícího a jejich oprávněné očekávání budoucího prodeje, nelze pominout, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní není bezprostřední závazek ke konkrétnímu prodeji nemovitosti, ale jejím obsahem je „pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době samotnou převodní smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům této přípravné smlouvy jde.

Dle ust. § 559 občanského zákoníku, každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. V případě smlouvy o smlouvě budoucí občanský zákoník povinnost písemné formy nestanovuje, nelze tedy z důvodu absence písemné formy dovozovat neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

---

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021