K moderaci a absolutní neplatnosti smluvní pokuty ve světle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.01.2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022

Tento článek se věnuje analýze stěžejních pasáží tohoto rozhodnutí a zaměřuje se na vymezení nového pohledu vzájemného vztahu mezi instituty absolutní neplatnosti a moderace smluvní pokuty, resp. změny v jeho pojetí v důsledku citovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud přistupuje k výkladu ustanovení o moderaci smluvní pokuty v kontextu trendů odpovídajících evropským kontinentálním konvencím, na které odkazuje důvodová zpráva k občanskému zákoníku, kdy konstatuje, že dosavadní pojetí moderace ujednání o smluvní pokutě, nepřipouštějící zohlednit okolnosti nastalé po jejím sjednání, nekoresponduje s unifikačními projekty evropského civilního práva (konkrétně s „Principles of European Contract Law“ a „Draft Common Frame of Reference“).

Současně Nejvyšší soud uvádí, že v případě moderace smluvní pokuty nelze bez dalšího dovozovat, že by měl být tento institut, dříve zakotvený v ustanovení § 301 obchodního zákoníku[2], pojímán stejným způsobem v kontextu současného občanského zákoníku, čímž se vymezil proti dosavadní judikatuře. Odlišnosti v předchozí úpravě smluvní pokuty plynou zejména z jiné systematiky, kdy původní úprava rozlišovala mezi následky existence smluvní pokuty sjednané v nepřiměřené výši ve vztazích podnikatelských a nepodnikatelských. Nově však moderace představuje univerzální institut použitelný na všechny typy vztahů, čemuž je potřeba uzpůsobit i jeho výklad.

Na základě těchto východisek formuluje Nejvyšší soud dílčí závěry týkající se moderace smluvní pokuty, absolutní neplatnosti smluvní pokuty a jejich vzájemného vztahu.

1) Předmět posuzování nepřiměřenosti: ujednání nebo jeho důsledek?

V případě, kdy ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku[3] umožňuje stranám sjednat si při porušení smluvní povinnosti některou ze smluvních stran smluvní pokutu, nehovoří zákon v tomto smyslu o samotném ujednání o smluvní pokutě, ale o důsledku tohoto konkrétního ujednání, kterým je právě smluvní pokuta. Následně tedy, pokud ustanovení § 2051 občanského zákoníku zmiňuje pojem nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, nelze dovozovat, že je tím myšleno nepřiměřené ujednání o smluvní pokutě, a že by nepřiměřenost měla být posuzována pouze ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro zakotvení takového ujednání. Ustanovení § 2051 občanského zákoníku lze tedy vykládat i v tom smyslu, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty se vztahuje na nárok na smluvní pokutu, kterému odpovídá povinnost smluvní pokutu uhradit. Zásadně tak dochází ke změně okruhu okolností pro posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty a současně časový okamžik, ke kterému lze nepřiměřenost posuzovat.

2) Podnikatel či nepodnikatel?

Nový občanský zákoník[4] zavádí v kontextu smluvních pokut jednotné postupy bez ohledu na to, zda je smluvní stranou (dlužníkem) podnikatel či nepodnikatel. Ustanovení § 2051 občanského zákoníku o moderaci a požadavek souladu právního jednání s dobrými mravy, formulovaný v ustanovení § 588 občanského zákoníku platí pro všechny smluvní vztahy stejně. Institut moderace a absolutní neplatnosti smluvní pokuty tak nově stojí „vedle sebe“ a soudní kontrola smluvní pokuty musí posoudit každý z těchto aspektů bez ohledu na postavení smluvních stran.

Předchozí dvojkolejnost v regulaci smluvních pokut byla tedy definitivně opuštěna a rozhodnutí sjednocuje přístup k této problematice. Závěry, které zdůrazňovaly rozdílné podmínky pro moderaci smluvní pokuty v závislosti na statusu dlužníka, byly relevantní pouze v rámci starší právní úpravy, která zatímco v podnikatelských vztazích umožňovala pouze moderaci výše smluvní pokuty, v nepodnikatelských vztazích se omezovala pouze na kontrolu souladu s dobrými mravy.

3) Následek nepřiměřenosti: moderace nároku nebo absolutní neplatnost?

Ačkoliv rozlišování v postavení smluvních stran ztratilo s jednotnou kodifikací závazkového práva vzhledem k přezkumu smluvních pokut význam, je nutné i nadále rozlišovat mezi moderací smluvní pokuty a kontrolou mravnosti právního jednání, a to zejména ve vztahu k jejich následkům. Skutečností však současně je, že právní úprava neposkytuje jasné vodítko ohledně toho, zda má moderace podle ustanovení § 2051 občanského zákoníku zachovávat platnost ujednání, které by mohlo být považováno za nepřiměřené z hlediska dobrých mravů a dále chybí i pravidlo, které by umožňovalo soudní zásahem redukovat ujednání neslučitelné s dobrými mravy na míru „slučitelnou“.

4) Okamžik posuzování nepřiměřenosti

Moderací soud bezesporu zasahuje do dohody stran, což může oslabit právní jistotu stran. Je však skutečností, že moderace ujednání o smluvní pokutě výrazněji omezuje autonomii stran než moderace konkrétního nároku. Když soud posuzuje, zda je smluvní pokuta přiměřená, zaměřuje se pouze na okolnosti spojené se sjednáním této pokuty. To znamená, že hodnota této povinnosti, nebo její porušení, je posuzována soudem pro všechny případy jejího možného uplatnění. To zasahuje do autonomie stran větší měrou než korekce pouze konkrétního nároku. Tento přístup tedy lépe odpovídá současnému právnímu prostředí.

5) Moderace a obsahová kontrola

V občanském zákoníku je pravidlem, že pokud určité ustanovení upravuje nástroj obsahové kontroly, vždy se zdůrazní, že kontrola se týká obsahu dohody. Pokud by mělo ustanovení § 2051 občanského zákoníku sloužit též jako nástroj obsahové kontroly, mělo by v souladu s požadavkem na konzistentní formulaci uvádět, že dlužník má právo namítat nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, čemuž by odpovídalo právo soudu na moderaci. Na rozdíl od uvedeného se však úprava moderačního práva soudu zřejmě zaměřuje na posouzení a úpravu nároku na náhradu škody, nikoli na moderaci povinnosti nahradit škodu.

V tomto kontextu velký senát uzavřel, že moderaci smluvní pokuty nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena nepřiměřená smluvní pokuta. Vzhledem k tomu, že posuzování, zda je smluvní pokuta přiměřená, vyžaduje zvážení konkrétních zájmů dlužníka a věřitele v situaci konkrétního porušení smluvní povinnosti, budou mít vliv na toto hodnocení nejen okolnosti známé při sjednávání smluvní pokuty, ale také okolnosti, které byly přítomny při samotném porušení smluvní povinnosti. Dále se budou brát v úvahu i okolnosti, které vznikly po porušení a měly jasný původ v samotném porušení povinnosti (následné škody), a to v případě, že byly v době porušení povinnosti předvídatelné.

Rozsudek 31 Cdo 2273/2022 v rozhodovací praxi soudů

Posun v interpretaci ustanovení týkající se smluvní pokuty lze zaznamenat již i v rozhodovací praxi nižších stupňů obecných soudů. V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 103 VSPH 238/2023-102[5] se odvolací soud ztotožnil s výkladem předloženým Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku, kdy v kontextu namítané nepřiměřenosti smluvní pokuty uvedl, že předešlá právní úprava umožňovala moderaci nepřiměřené výše smluvní pokuty toliko v obchodních závazkových vztazích, kdy recentní judikatura však dospěla k závěrům, kterým dosavadní pojetí překonala.

Odvolací soud se přihlásil k novému pojetí dané problematiky a současně shrnul hlavní rozdíly mezi moderací výše nároku a absolutní neplatností ujednání o smluvní pokutě. Účelem moderace není napravit případný konflikt s dobrými mravy. Jestliže byla smluvní pokuta od samého počátku v rozporu s dobrými mravy z důvodu nepřiměřené výše, pak je taková dohoda o smluvní pokutě neplatná a není třeba provádět moderaci. Naopak, pokud neexistuje rozpor s dobrými mravy při sjednání smluvní pokuty, ale výše nároku odvozeného z této dohody je v konkrétním případě nepřiměřeně vysoká, soud může (na návrh dlužníka) provést moderaci této smluvní pokuty.

Je tedy nutné rozlišovat mezi obsahovou kontrolou dohody (zahrnující korektiv dobrých mravů) a kontrolou konkrétního nároku na smluvní pokutu (která umožňuje moderaci jeho výše).

Závěr

Závěrem lze shrnout, že rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 v oblasti moderace smluvních pokut překonává dosavadní judikaturu a přináší klíčové změny v pojetí a následcích nepřiměřenosti smluvních pokut, přesněji pak k porozumění vztahu mezi absolutní neplatností smluvní pokuty a právem soudu moderovat výši smluvní pokuty, a to při rozlišení obsahové kontroly ujednání a posouzení výše samotného nároku. Tím, že zdůrazňuje v určitých aspektech diskontinuitu s předešlou právní úpravou, a v důsledku tedy i s dosud užívanou judikaturou, která zohledňovala dvoukolejnost obchodněprávních a občanskoprávních vztahů, vytváří prostor pro flexibilnější posouzení přiměřenosti smluvních pokut v konkrétních případech a souvislostech.

---

[1] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022

[2] § 310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

[3] § 2048 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

[4] zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[5] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 103 VSPH 238/2023-102