K náhradě tzv. další nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích - část II.

První část článku naleznete zde.

Obecně ke dvoukolejné úpravě náhrady majetkové a nemajetkové újmy dle o. z. a zák. práce

Jak je patrné, zdvojená úprava téhož právního instrumentu (tj. odpovědnostních vztahů) ve dvou různých předpisech v rámci jednoho právního odvětví je předzvěstí aplikačních potíží. Souběžný systém právní regulace je racionální pouze tam a tehdy, jedná-li se o vztah obecného a speciálního, tj. tehdy, kdy speciální právní předpis upravuje zvláštnosti ve vztahu k obecně aplikovatelným ustanovením. Tato konstrukce není bohužel respektována v rámci regulace povinnosti k náhradě újmy zakotvené v občanském zákoníku a zákoníku práce. Právní úprava náhrady újmy v zákoníku práce je na mnoha místech duplicitní s úpravou obsaženou v občanském zákoníku, v některých případech mezerovitá, v určitých partiích dokonce kopírující právní úpravu obsaženou v tzv. prvním zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce), jenž vstoupil v účinnost přibližně před 55 lety za zcela odlišných podmínek, při akcentaci regulace práce fyzicky pracujících s převažujícím obsahem kogentních ustanovení.[1] Především v oblasti náhrady nemajetkové újmy pak zák. práce nereflektuje změny související s ochranou přirozených práv člověka, jak to činí o. z., připisující přirozeným právům mimořádnou důležitost: „Prvním odstavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám přirozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zřetelem k Listině základních práv a svobod ani zvolen.“[2]

Zaměříme-li se v souladu s výše nastíněným na možnou úpravu aplikačních vazeb náhrady újmy mezi oběma právními předpisy, je možné v zásadě vycházet ze tří v úvahu přicházejících přístupů:

1. možnost subsidiární aplikovatelnosti ve vztahu k zák. práce (i v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy) při respektování základních zásad pracovněprávních vztahů v souladu s § 4 zák. práce,[3]
2. možnost aplikovatelnosti paralelní či alternativní; tato varianta přichází v úvahu v situacích, kdy je zaměstnanci újma způsobena osobou stojící mimo základní pracovněprávní vztah (viz analyzované rozhodnutí); poškozený zaměstnanec má v tomto případě nárok na poskytnutí náhrady i dle o. z., avšak za předpokladu, že se jednotlivé nároky (při smrti zaměstnance) vůči škůdci (třetí osobě), posoudí výhradně dle ustanovení o. z.; tato varianta se ujala ve dvojí podobě, kdy odpovědným subjektem byla primárně třetí osoba, a nikoliv zaměstnavatel (jednalo se o uživatele v agenturním zaměstnávání[4] či vraha u loupežného přepadení[5]); lapidárně řečeno, vůči zaměstnavateli je v této dikci možné nárok uplatnit jen dle zák. práce,[6] avšak vedle toho je možné (umožňují-li to okolnosti případu) uplatnit i další nárok vůči třetí osobě dle o. z.;
3. absolutní či převážná nemožnost aplikace o. z. (v oblasti náhrady újmy) na pracovněprávní vztahy.[7],[8]