K náhradě tzv. další nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích - část I.

Vymezení právní otázky

Komentované rozhodnutí analyzuje vzájemné vazby mezi občanským zákoníkem a zákoníkem práce v oblasti náhrady nemajetkové újmy způsobené zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu. Ačkoliv jsou již v posledních letech postupně překonávány aplikační bariéry mezi pracovním právem a obecným právem soukromým, oblast náhrady majetkové a nemajetkové újmy zůstává v důsledku závěrů části doktríny,[1] nižších soudů[2] i vrcholných soudů[3] tomuto postupnému sbližování stále zčásti uzavřena. Odmítavý přístup negující podpůrnou aplikaci úpravy deliktního práva soukromého v pracovněprávních vztazích dostal nicméně vynesením zkoumaného nálezu zásadní trhliny. Názor, podle něhož je úprava náhrady újmy v zákoníku práce zcela separátní a nezávislá na zákoníku občanském, je víceméně překonán a odborná debata se postupně posunula z roviny přípustnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku do roviny podmínek jeho aplikace.

Primárním sdělením předkládaného rozhodnutí je skutečnost, že zaměstnanec se může domáhat náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap (tzv. psychického strádání) v rámci další nemajetkové újmy upravené vedle bolestného a ztížení společenského uplatnění v § 2958 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník“ či „o. z.“), a vedle nároků dle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“ či „zák. práce“).[4]

Sekundárně lze pak spatřovat v rozhodnutí jiný klíčový aspekt, který však nebyl Ústavním soudem přímo posuzován, a sice skutečnost, zda se zaměstnanec může domáhat vedle náhrady újmy poskytnuté zaměstnavatelem dle zákoníku práce též náhrady újmy v podobě duševních útrap nárokovaných po zaměstnavateli dle občanského zákoníku. Kromě možnosti paralelního uplatnění nároků zaměstnance po zaměstnavateli dle ustanovení zák. práce a o. z. vyvolává rozhodnutí další otázky související s vazbami mezi poškozeným (v daném případě zaměstnancem) a přímým škůdcem (tj. subjektem odlišným od zaměstnavatele).

Skutková stránka případu

V posuzovaném případě došlo dne 5. 8. 2014 k pracovnímu úrazu zaměstnance. Stalo se tak při údržbě vozovky na dálnici D8, kdy tento zaměstnanec byl sražen projíždějícím nákladním automobilem společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. Stav zaměstnance byl velmi vážný: „V důsledku dopravní nehody zaměstnanec utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U stěžovatele se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. (…) Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže u stěžovatele přetrvávají do současnosti.“[5]

Zaměstnanec uplatnil žalobou nárok na náhradu újmy na zdraví proti svému zaměstnavateli, konkrétně se jednalo o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění. Daný nárok byl uplatňován dle dříve platného § 369 zák. práce a zaměstnanci byl soudem prvního stupně přiznán.

Následně zaměstnanec uplatnil nárok přímo vůči škůdci – tj. společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., a to z titulu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 2956 o. z. Žaloba byla v tomto případě prvostupňovým soudem zamítnuta z důvodu, že „nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům z titulu ochrany osobnosti, přičemž není přípustné, aby se poškozený žalobou na ochranu osobnosti pokoušel nahradit či navýšit svůj nárok z titulu náhrady škody“.[6] Odvolací soud podané odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž dovolání bylo následně odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018, pro „úspěšné uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahujících rámec již kompenzované újmy na zdraví“.

Právní hodnocení Ústavního soudu

• Hlavním úkolem Ústavního soudu v rámci předestřeného skutkového stavu bylo posoudit dvě základní otázky. V první řadě se Ústavní soud musel argumentačně vypořádat s výše nastíněnou otázkou subsidiární aplikace úpravy civilního deliktního práva ve sféře práva pracovního. V tomto bodě opřel Ústavní soud svoji argumentaci o zásadu plné náhrady újmy na zdraví[7] poškozenému: „Dojde-li k zásahu do zdraví člověka, a tedy do jeho tělesné a duševní integrity, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Kromě toho, že taková náprava nemusí být s ohledem na tělesné a duševní dispozice lidí obecně možná, jsou zásahy do zdraví člověka typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž není uvedení do původního stavu ani teoreticky představitelné. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví.“