Vymezení právní otázky
Komentované rozhodnutí analyzuje vzájemné vazby mezi občanským zákoníkem a zákoníkem práce v oblasti náhrady nemajetkové újmy způsobené zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu. Ačkoliv jsou již v posledních letech postupně překonávány aplikační bariéry mezi pracovním právem a obecným právem soukromým, oblast náhrady majetkové a nemajetkové újmy zůstává v důsledku závěrů části doktríny,[1] nižších soudů[2] i vrcholných soudů[3] tomuto postupnému sbližování stále zčásti uzavřena. Odmítavý přístup negující podpůrnou aplikaci úpravy deliktního práva soukromého v pracovněprávních vztazích dostal nicméně vynesením zkoumaného nálezu zásadní trhliny. Názor, podle něhož je úprava náhrady újmy v zákoníku práce zcela separátní a nezávislá na zákoníku občanském, je víceméně překonán a odborná debata se postupně posunula z roviny přípustnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku do roviny podmínek jeho aplikace.
Primárním sdělením předkládaného rozhodnutí je skutečnost, že zaměstnanec se může domáhat náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap (tzv. psychického strádání) v rámci další nemajetkové újmy upravené vedle bolestného a ztížení společenského uplatnění v § 2958 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník“ či „o. z.“), a vedle nároků dle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“ či „zák. práce“).[4]
Sekundárně lze pak spatřovat v rozhodnutí jiný klíčový aspekt, který však nebyl Ústavním soudem přímo posuzován, a sice skutečnost, zda se zaměstnanec může domáhat vedle náhrady újmy poskytnuté zaměstnavatelem dle zákoníku práce též náhrady újmy v podobě duševních útrap nárokovaných po zaměstnavateli dle občanského zákoníku. Kromě možnosti paralelního uplatnění nároků zaměstnance po zaměstnavateli dle ustanovení zák. práce a o. z. vyvolává rozhodnutí další otázky související s vazbami mezi poškozeným (v daném případě zaměstnancem) a přímým škůdcem (tj. subjektem odlišným od zaměstnavatele).
Skutková stránka případu
V posuzovaném případě došlo dne 5. 8. 2014 k pracovnímu úrazu zaměstnance. Stalo se tak při údržbě vozovky na dálnici D8, kdy tento zaměstnanec byl sražen projíždějícím nákladním automobilem společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. Stav zaměstnance byl velmi vážný: „V důsledku dopravní nehody zaměstnanec utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U stěžovatele se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. (…) Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže u stěžovatele přetrvávají do současnosti.“[5]
Zaměstnanec uplatnil žalobou nárok na náhradu újmy na zdraví proti svému zaměstnavateli, konkrétně se jednalo o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění. Daný nárok byl uplatňován dle dříve platného § 369 zák. práce a zaměstnanci byl soudem prvního stupně přiznán.
Následně zaměstnanec uplatnil nárok přímo vůči škůdci – tj. společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., a to z titulu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 2956 o. z. Žaloba byla v tomto případě prvostupňovým soudem zamítnuta z důvodu, že „nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům z titulu ochrany osobnosti, přičemž není přípustné, aby se poškozený žalobou na ochranu osobnosti pokoušel nahradit či navýšit svůj nárok z titulu náhrady škody“.[6] Odvolací soud podané odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž dovolání bylo následně odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018, pro „úspěšné uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahujících rámec již kompenzované újmy na zdraví“.
Právní hodnocení Ústavního soudu
- Hlavním úkolem Ústavního soudu v rámci předestřeného skutkového stavu bylo posoudit dvě základní otázky. V první řadě se Ústavní soud musel argumentačně vypořádat s výše nastíněnou otázkou subsidiární aplikace úpravy civilního deliktního práva ve sféře práva pracovního. V tomto bodě opřel Ústavní soud svoji argumentaci o zásadu plné náhrady újmy na zdraví[7] poškozenému: „Dojde-li k zásahu do zdraví člověka, a tedy do jeho tělesné a duševní integrity, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Kromě toho, že taková náprava nemusí být s ohledem na tělesné a duševní dispozice lidí obecně možná, jsou zásahy do zdraví člověka typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž není uvedení do původního stavu ani teoreticky představitelné. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví.“
Neumožňuje-li právní úprava zákoníku práce plnou náhradu újmy způsobené na zdraví zaměstnance, je tak zcela namístě, aby v oblastech zákoníkem práce nepodchycených došlo k podpůrné aplikaci příslušných ustanovení promítnutých v občanském zákoníku. Pouze tímto způsobem může dojít k satisfakci elementárního požadavku, spočívajícího v účinné a skutečné ochraně poskytované přirozeným právům dotčeného subjektu.
- Druhým úkolem Ústavního soudu bylo posoudit šíři nároků náležejících poškozenému zaměstnanci. Ústavní soud vycházel ze základní premisy, podle níž odškodnění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví zahrnuje v souladu s § 2958 o. z. tři varianty (dílčí nároky) náhrad:
– bolestné,
– náhradu za ztížení společenského uplatnění a
– náhradu dalších nemajetkových újem.
Zatímco první dva nároky jsou přiznávány jak podle občanského zákoníku, tak podle zákoníku práce,[8] posledně zmíněný nárok není zákoníkem práce nikterak podchycen.[9] Přiznání tohoto nároku ve vztahu k poškozenému zaměstnanci se tak řídí občanským zákoníkem. Při posuzování náhrady tzv. dalších nemajetkových újem však Ústavní soud narazil na výkladový problém spočívající v jejich nejasné obsahové náplni a po zevrubné analýze odborné komentářové literatury,[10],[11] výkladových přístupů obecných soudů a doktríny,[12] došel k následujícímu závěru: „K uvedené odborné polemice Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy jsou tyto konkrétně označené újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které kategorie byly obecnými soudy zařazeny. Kontroverzní je však příliš restriktivní přístup k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Proti důrazu Nejvyššího soudu na mimořádnost a kvalifikovanou intenzitu v případě dalších nemajetkových újem lze namítnout, že kritéria mimořádnosti a zvláštní intenzity újmy nevyplývají ani z textu zákonného ustanovení, ani z jeho systematiky – u ostatních dvou újem, bolesti a ztížení společenského uplatnění, obdobná kritéria vyžadována nejsou. V souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako např. duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017) náležitě nezohledňuje.
V posuzované věci byl stěžovatel za újmu na zdraví popsanou v úvodu nejprve odškodněn svým zaměstnavatelem v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 357/2015, a to za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 372 zák. práce. Má nicméně za to, že mu v řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví nebyla odškodněna veškerá způsobená újma, a to vzhledem k nedostatečné úpravě v zákoníku práce (předmětné zákonné ustanovení stanovuje povinnost odškodnit pouze bolest a ztížení společenského uplatnění) a nemožnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku v případě náhrady újmy na zdraví (údajně z důvodu zvláštní ochrany postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016). Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen domáhat se zbytku nároku na náhradu vytrpěné duševní újmy přímo proti škůdci cestou občanskoprávního řízení (k souběhu pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti za škodu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004).“
Duševní útrapy vs. další nemajetkové újmy
Na základě výše nastíněného skutkového stavu bylo znaleckým dokazováním zjištěno, že poškozený zaměstnanec v důsledku úrazu trpí (kromě fyzických útrap a omezení) řadou trvajících psychických příznaků, pro které je psychiatricky léčen. Podstata řešení Ústavního soudu tudíž reaguje na otázku, jak přistupovat k tzv. duševním útrapám (psychické trýzni), resp. pod jakou ze shora uvedených kategorií duševní útrapy podřadit.
Duševní útrapy lze definovat rozličně, avšak ve stručnosti (s určitým zjednodušením) je lze shrnout jako zásah do duševní integrity člověka, který dosahuje určité (rozhodné, tedy nikoliv marginální) intenzity. Prakticky se v projednávaném případě jednalo o soubor jednotlivostí zakládajících duševní útrapy [např. neschopnost kompletní hygieny bez cizí pomoci, neschopnost obstarat domácnost (uklízení, nákupy, praní prádla a vaření), neschopnost pokračovat ve svých zálibách (jízda na bicyklu a turistika), nemožnost vážného seznámení se s partnerkou; pocit stresu, úzkostně depresivní syndrom, posttraumatická stresová porucha značného stupně].[13]
Základní otázka tedy zní, co lze pod další nemajetkové újmy podřadit. Lze pod tento pojem subsumovat nemajetkovou újmu spočívající ve shora uvedených duševních útrapách? Odborná veřejnost nebyla v tomto ohledu jednotná, přičemž lze uvést v zásadě dva koncepty, kdy první řadí duševní útrapy do kategorie další nemajetkové újmy,[14] naopak druhý pojímá duševní útrapy pod bolest v širším smyslu,[15] a to zejména pod vlivem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017. První koncept vztahuje pojem bolest (a na to navazující bolestné) výhradně k bolesti fyzické. Kategorie další nemajetkové újmy poté zahrnuje bolesti duševní. Naopak přístup druhý pod pojem bolest zahrnuje bolesti fyzické i psychické. Jedná se tedy o pojem bolest v širším smyslu. Na jaké případy poté ovšem má dopadat kategorie další nemajetkové újmy? Dle posledně citovaných závěrů Nejvyššího soudu jde o „specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru“.[16] Odborná veřejnost tyto generalizovala jako nebolestivé zásahy přechodného charakteru, které ale dosahují vyšší intenzity, a z toho důvodu jsou způsobilé k odškodnění.[17],[18],[19]
Aniž bylo ambicí autorů odpovědět na otázku, kam by bylo správné zařadit zásahy do duševní integrity (v podobě duševního strádání), které mají být odškodněny dle ust. § 2958 o. z., je nutné se přiklonit spíše k širšímu pojetí bolesti (fyzické i psychické), neboť bolest nemusí vycházet pouze z fyzické stránky člověka, ale přirozeně i ze stránky psychické.[20],[21] Na druhé straně, je-li tento přístup Ústavního soudu jedinou (v současné době) průchozí cestou, jak zpřístupnit poškozeným cestu k reálnému odškodnění tzv. duševních útrap, aniž by dalším judiciálním výkladem došlo k určité degeneraci či pokřivení tohoto nároku poškozených, nelze než se s tímto závěrem ztotožnit a akceptovat jej.
Konkluze Ústavního soudu
Podle závěrů Ústavního soudu není vcelku zásadní, v jaké kategorii bude ta či ona újma (v daném případě újma v podobě duševního strádání) odčiněna, nelze však rezignovat na princip plné náhrady újmy z důvodu absence konkrétního explicitního mechanismu odčinění (ať již v rámci vyčíslení dle bodové tabulky, či tzv. metodiky Nejvyššího soudu): „Ústavní soud považuje vzhledem k ústavně garantovanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné, aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že soudy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou újmu však vůbec nezohledňuje.Stejným deficitem ostatně trpí, v relaci k nyní posuzované věci, i metodika Nejvyššího soudu, která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy.“[22]
Ve vztahu k odškodnění psychických trýzní spojených s prodělaným pracovním úrazem Ústavní soud uzavřel: „Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného odškodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami (§ 2956), v nárokové rovině upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 2958), na náhradu nákladů péče o zdraví (resp. léčení, § 2960), na peněžité kompenzace (§ 2962 a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) proti úmyslně jednajícímu škůdci (§ 2957). Právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stávající interpretace ocitlo v podobě ‚další nemajetkové újmy‘ v zóně mezi z časového hlediska spíše jednorázovou náhradou bolesti a náhradou ztížení společenského uplatnění, svázanou s trvalým stavem. Škodní děje tu mají spočívat v jednorázových či opakovaných ztrátách a strádáních poškozeného, zapříčiněných omezením jeho tělesné i duševní integrity a znamenajících omezení v jeho soukromém a rodinném životě. Obecné soudy pak mají povinnost, jakkoli to může být spojeno s výkladovými obtížemi, nalézat – při řádně uplatněných a relevantních žalobních tvrzeních – tyto situace a posléze v objektivizovatelných případech přiznat náhradu nemajetkové újmy, byť půjde o náhradu přiměřenou v relaci k ostatním dílčím nárokům tohoto druhu.“
S ohledem na předestřené shledal Ústavní soud zásadní pochybení v závěrech Nejvyššího soudu, spočívajících v příliš restriktivním přístupu k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Ústavní soud konstatoval porušení práva účastníka (zaměstnance) na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu tělesné integrity plynoucím z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Z těchto důvodů zrušil jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i rozhodnutí soudu odvolacího i prvostupňového.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] M. Bělina: Změnilo se pracovní právo s novým občanským zákoníkem? Právní rozhledy č. 12/2015, str. 52., M. Bělina: Náhrada nemajetkové újmy v pracovním právu, Právní rozhledy č. 18/2018, str. 635.
[2] M. Rychtářová, H. Jandová: Stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu [online], Advokátní deník, 11. 6. 2020 [cit. 27. 3. 2021].
[3] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2135/19. Dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.
[4] Zdali je tato konstrukce materiálně správná, k čemu má ve své podstatě směřovat náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, stejně jako vhodnost koncepčního uspořádání jednotlivých aspektů (bolestné, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkové újmy), ponecháme v rámci analýzy předmětného rozhodnutí stranou.
[5] Bod 3 analyzovaného rozhodnutí.
[6] Bod 5 analyzovaného rozhodnutí.
[7] Srov. část IV, čl. 10:401 Principů evropského deliktního práva.
[8] Zákoník práce (kromě jiných náhrad) obsahuje v ust. § 271c náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Nicméně z tohoto ani z jiných ustanovení nevyplývá, že by vedle bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění měla být poskytována poškozenému též náhrada dalších nemajetkových újem (byť, jak bude uvedeno níže, v předmětném případě primárně závisí na výkladu a možné subsumpci zdravotních a duševních stavů pod bolest v širším či užším smyslu).
[9] Tzv. metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) vychází systematicky z hodnocení bolesti a hodnocení ztížení společenského uplatnění, kdy klasifikace bolestivých stavů je činěna podle postižení jednotlivých orgánů (tj. v jiném řazení než původní vyhláška č. 440/2001 Sb. či platné nařízení vlády č. 276/2015 Sb.), klasifikace ztížení společenského uplatnění poté vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (Světové zdravotnické organizace – WHO), tzv. „MKF“. Vedle toho nařízení vlády č. 276/2015 Sb. je stále postaveno na bodovém systému položkového výčtu ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem [zde je patrná podobnost metodiky a nařízení, byť metodika hodnotu bodu odvozuje od „flexibilního“ jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy (k r. 2021 činí hodnota jednoho bodu přibližně 385 Kč), nikoli od pevně stanovené hodnoty jako nařízení, kdy hodnota jednoho bodu v rámci nařízení činí 250 Kč], položkový výčet je stanoven též u ohodnocení ztížení společenského uplatnění pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem (zde je patrná změna v rámci metodiky, s klasifikací inspirovanou MKF). Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ani metodika, ani nařízení dostatečně nereflektují tzv. duševní útrapy, které jakožto samostatný nárok subsumoval pod kategorii tzv. dalších nemajetkových újem v rámci § 2958 věty první o. z. Přestože metodiku Nejvyššího soudu nelze přeceňovat [srov. kritické zhodnocení současného stavu např. in D. Klos, V. Král: Jak dál při aplikaci tzv. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy z pohledu znalce? Rychle na ni zapomenout! (online), Advokátní deník, 19. 6. 2021 (cit. 9. 7. 2021), dostupné na https://advokatnidenik.cz/2020/06/19/jak-dal-pri-aplikaci-tzv-metodiky-nejvyssiho-soudu-k-nahrade-nemajetkove-ujmy-z-pohledu-znalce-rychle-na-ni-zapomenout/], nelze opomíjet dichotomický přístup, kdy v linii občanskoprávní náhrady újmy by měl přicházet v úvahu nárok na náhradu dalších nemajetkových újem, avšak v pracovněprávní linii náhrady újmy by tomu tak být nemělo, a to bez legitimního a racionálního odůvodnění.
[10] Podle komentářové literatury mohou mít další nemajetkové újmy formu psychické bolesti nebo jiných duševních útrap. Viz P. Bezouška: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), C. H. Beck, Praha 2014, str. 1703.
[11] Dále citován P. Vojtek: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek VI. (§ 2521-3081), Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 1108. V neposlední řadě citován F. Tichý, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX., § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1005.
[12] L. Tichý: Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy, Právník č. 8/2020, str. 624-626; I. Smrž: Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, Časopis zdravotnického práva a bioetiky č. 2/2019, str. 39; P. Vojtek: Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku, in Pracovní právo 2018, Masarykova univerzita, Brno 2018; D. Mališ: Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 19; D. Mališ: Polemika s pohledem Nejvyššího soudu na tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, Bulletin advokacie č. 7-8/2019, str. 30.
[13] „Bezprostředně po úrazu se u stěžovatele v průběhu první hospitalizace rozvinula depresivní reakce na polytrauma. Příznaky byly představovány špatnou náladou, obavami, strachem z následků úrazu, nejistotou, pocity bezmoci, negativními až katastrofickými myšlenkami a pochybnostmi o dalším smyslu života. Následně se u stěžovatele rozvinula dosud trvající posttraumatická stresová porucha, jejíž příznaky (např. vyhýbání se silničnímu provozu, sociální stažení, znovuoživování traumatických vzpomínek) stěžovatele limitují v osobním, pracovním i společenském životě. U stěžovatele dále přetrvávají příznaky kognitivní poruchy způsobené kraniotraumatem se vznikem subdurálního hematomu, která je charakterizována zhoršením soustředivosti, paměti, procesů učení se novému, vybavování slov a snížením pružnosti psychických procesů.“ Bod 26 nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20.
[14] „Používá-li občanský zákoník pojem bolest (a navazující pojem bolestné), má tím na mysli toliko fyzickou bolest, když k odčinění jiných nemateriálních následků užívá jiná označení.“ Viz P. Bezouška: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in op. cit. sub 10, str. 1703.
[15] I. Smrž, op. cit. sub 12, str. 24; F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 12, str. 1002.
[16] Specificky uváděny byly: „nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné, pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.“.
[17] Např. dieta, fixace končetiny, hospitalizace, omezení v běžném životě po přechodnou dobu apod. Viz P. Vojtek: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in J. Švestka a kol., op. cit. sub 11, str. 1108.
[18] Např. zásahy do dalších složek práva na ochranu osobnosti. Viz F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 1004.
[19] Např. nemožnost strávení Vánoc s blízkými (NS 25 Cdo 2635/2018). Viz M. Ryška in J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 3119.
[20] Další nemajetkové újmy by poté zahrnovaly nebolestivé zásahy přechodného charakteru (tj. nikoli dlouhodobě trvající), např. zpomalení duševního vývoje, problémy s pomočováním, větší samotářství a plačtivost, uzavírání se do sebe. Viz F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 1004.
[21] V této souvislosti zcela přiléhavě Doležal konstatuje, že „problém je tedy pouze v rovině stanovení výše spravedlivého odškodnění s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Pokud tedy ÚS měl za to, že poskytnuté bolestné je nedostatečné, měl jít cestou navýšení této položky – s odkazem na neúplnost Metodiky, a nikoliv posunout tuto problematiku do kategorie dalších nemajetkových újem. Takový posun totiž z kategorie dalších nemajetkových újem udělá zcela netransparentní kategorii, která se bude mísit s bolestným a ZSÚ.“ T. Doležal: Rozhodnutí ÚS k problematice duševních útrap – II. ÚS 1564/20 [online], Zdravotnické právo a bioetika, 2. 3. 2021 [cit. 27. 3. 2021].
[22] Bod 40 nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20. Duševní trýzeň (strádání) zaměstnance způsobená utrpěným pracovním úrazem byla sice v předchozích stadiích soudního řízení parciálně kompenzována částkou 15 000 Kč, výše kompenzace však s ohledem na závažnost a dopady úrazu do pracovního a osobního života poškozeného představovala pouze zanedbatelnou, a nikoliv důstojnou náhradu vytrpěných duševních útrap.
Diskuze k článku ()