Konkurence právních norem ve vztahu lékaře a pacienta

Zákon o zdravotních službách rovněž obsahuje ustanovení, která se při určení obsahu smlouvy o péči o zdraví použijí.[1] Je proto na první pohled patrné, že některá zákonná ustanovení se obsahově překrývají, nikoliv však způsobem, který by si přímo odporoval. V určitých případech působí právní úprava zákona o zdravotních službách jako komplexnější, respektive kopírující jednotlivé prvky totožného ustanovení občanského zákoníku, ale jednotlivé znaky vymezuje šířeji. Na druhou stranu i úprava občanského zákoníku obsahuje celou řadu částí ustanovení, která v zákoně o zdravotních službách nenalezneme.  

Nutno podotknout, že tuzemský zákonodárce se rozhodl pro dvojkolejnost zcela záměrně, a to kvůli snaze o vymanění se z původní koncepce zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který vycházel z myšlenky, že člověk má veřejnoprávní nárok na léčení vůči státu. V době přijímání občanského zákoníku již sice existovaly návrhy nového zákona o zdravotních službách, smluvní základ vztahu lékaře a pacienta z něj nicméně nevyplýval, a tak zákonodárce zařadil do návrhu občanského zákoníku nový smluvní typ, čímž byla právě smlouva o péči o zdraví. Tím ale vznikl v oblasti zdravotnického práva dvojkolejný stav, který nemá v nám podobných právních řádech obdoby.[2]

Zdravotnické právo není bezesporu jedinou právní oblastí, kde se střetávají právní normy soukromého nebo veřejného práva.[3] Obsáhlost právní úpravy obsažená v zákoně o zdravotních službách (zejména z hlediska povinností poskytovatele zdravotních služeb) nicméně vytváří dojem komplexního systému, který si s výjimkou několika oblastí vystačí sám.  

V předkládaném příspěvku se snažím nabídnout jiný pohled na vztah těchto dvou právních předpisů. V první řadě se vymezuji proti bezmyšlenkovitému užití interpretační metody formálně systematického výkladu, tedy zásady lex specialis derogat legi generali. Ukazuji, že její automatická aplikace může ve výsledku vést k oslabení právního postavení pacienta, což ale následně nerespektuje smysl a účel porovnávaných právních úprav. Primárně poukazuji na skutečnost, že soukromoprávní normy aplikovatelné na vztah lékaře a pacienta předmětných právních předpisů často ani nevykazují znaky speciality. Preferovaný přístup dokládám na příkladu nezbytných náležitostí poučení ze strany poskytovatele zdravotních služeb jako podmínky bezvadnosti informovaného souhlasu, kde nám klasické metodologické postupy řešení konkurence právních norem selhávají. Za vhodnější považuji metodologický přístup, který kumuluje jednotlivé znaky skutkových podstat právních norem a hledá co možná nejrozsáhlejší aplikovatelnost všech znaků, které zákon o zdravotních službách a občanský zákoník obsahuje.

Protože se ale v odborné diskusi můžeme setkat s názorem, který vzhledem ke komplexnosti právní úpravy zákona o zdravotních službách vylučuje samotnou aplikaci přiléhavých ustanovení občanského zákoníku, zabývám se v první řadě řešením této otázky. Následně postupuji k obecnému chápání konkurencí právních norem a způsobu jejich řešení. Konečně se tyto zejména teoretické postupy snažím aplikovat na soukromoprávní vztah lékaře a pacienta.

1. Subsidiarita občanského zákoníku z důvodu vyčerpávající úpravy zákona o zdravotních službách

Nežádoucím důsledkem nastíněné dvojkolejnosti právních úprav je stav, kdy se na skutkově podobné situace aplikují ustanovení více právních předpisů, které ale sledují v zásadě totožný účel. Tím je ochrana práv pacienta, respektive osoby ošetřované. Tak například oblast týkající se zásahu do duševní a tělesné integrity člověka je upravena občanským zákoníkem hned na několika místech.[4] Podobné otázky však najdeme rovněž v zákoně o zdravotních službách.

Otázka vyjasnění si vzájemného vztahu předmětných zákonů je proto zásadní, přesto na ní v rámci právní doktríny nepanuje jednotný názor. Rozdílné názory lze nalézt už u samotné otázky, jaký právní předpis je pro oblast vztahu lékaře a pacienta primární (respektive základní). Většina autorů se shodne, že pro vztah lékaře a pacienta je primární zákon o zdravotních službách, přestože o soukromoprávním základu tohoto vztahu snad již nikdo nepochybuje.  

V odborné literatuře lze nicméně nalézt i názor, že vztah lékaře a pacienta je primárně upraven v již zmiňovaném 9. díle občanského zákoníku.[5] Tím je nejspíše ale míněn ryze soukromoprávní základ tohoto vztahu. Z obsáhlosti zákona o zdravotních službách a jeho ustanoveních týkajících se práv a povinností poskytovatele zdravotních služeb nebo pacienta je patrné, že primárním právním předpisem, který předpokládá řádově více potenciálních skutkových situací, je zákon o zdravotních službách.  

Zásadní otázkou při aplikaci dotčených právních předpisů bude jejich vzájemná kompatibilita. Musíme se proto nejprve zabývat otázkou, zda právní úprava obsažená v zákoně o zdravotních službách neupravuje vyčerpávajícím způsobem právní úpravu v oblasti zdravotních služeb. Tím by totiž došlo k vyprázdnění právní úpravy obsažené v občanském zákoníku.

Poměrně zmatečně totiž působí samotné vymezení vztahu předmětných zákonů zákonodárcem. Ten v důvodové zprávě k občanskému zákoníku uvádí, že „právní režim se navrhuje upravit obecně pro jakékoli léčebné výkony, nejen tedy pro oblast výkonu zdravotní péče v užším slova smyslu s tím, že navržená úprava nezasahuje do zvláštní zákonné úpravy platné pro poskytování zdravotní péče, která jako speciální zůstává nedotčena“. Striktně vzato by se prohlášení zákonodárce dalo chápat tak, že pod slovy „navržená úprava nezasahuje do zvláštní zákonné úpravy […], která jako speciální zůstává nedotčena“ měl zákonodárce skutečně v úmyslu plošně stanovit vztah speciality na úrovni celého právního předpisu vůči občanskému zákoníku.[6]

Uvedený názor ale neobstojí, přestože je možné jej nalézt i v rámci právní doktríny. Tůma uvádí, že v oblasti informovaného souhlasu při zásahu do integrity člověka se neuplatní právní úprava obsažená v ustanoveních občanského zákoníku, jelikož tuto oblast zákon o zdravotních službách upravuje autonomně. Právní úprava občanského zákoníku se proto nemá použít ani subsidiárně, přestože zákon o zdravotních službách nemusí upravovat některou z částí předmětné úpravy.[7]  

Převzetí takového názoru by fakticky znamenalo subsidiaritu občanského zákoníku v důsledku vyčerpávající právní úpravy zákona o zdravotních službách.[8] Výkladem bychom došli k závěru, že právní úprava zákona o zdravotních službách obsahuje komplexní pokrytí možných právních vztahů v oblasti své působnosti. V takovém případě by aplikace občanského zákoníku narušila účel zákona, který zákonodárce přijetím zvláštní úpravy sleduje. Jednalo by se proto o aplikaci teleologické redukce, jako nástroje dotváření práva, kdy na určitý skutkový stav neaplikujeme ustanovení zákona (občanského zákoníku), přestože tento skutkový stav spadá do jádra pojmu tohoto ustanovení.[10]  

Záměrně nehovořím o použití restriktivního výkladu, jelikož v případě použití ustanovení vztahujících se ke smlouvě o péči o zdraví není žádných pochyb, že otázka informovaného souhlasu spadá pod rozsah pojmů vztahujících se ke smlouvě o péči o zdraví.[11] Aby byl představený postup korektní, musel by zde existovat závažný důvod v podobě hodnotového rozporu konkurujících právních úprav, případně by aplikace úpravy těch ustanovení občanského zákoníku, která nejsou obsažena v zákoně o zdravotních službách, vedla ke zjevné nespravedlnosti.[12] Ani jeden z těchto důvodů zde neexistuje.  

Od popsané možnosti je nutné rozlišovat ještě jiný metodologický postup, který by fakticky ospravedlňoval úplnou neaplikaci ustanovení občanského zákoníku. Ernst A. Kramer v této souvislosti hovoří o tzv. úplné korekci zákona (Totalkorrektur).[13] Jedná se o situaci, kdy se ukáže, že právní norma, přestože dříve měla svůj opodstatněný aplikovatelný rámec, je např. po změně zákonodárcem obsahově a racionálně neaplikovatelná.[14] Ani o tuto situaci se samozřejmě nemůže jednat.  

K podobným závěrům dochází i Nejvyšší správní soud, který posuzoval vztah pandemického zákona (zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19) a zákona o zdravotních službách.[15] Rozlišil mezi zvláštním právním předpisem (zde obecně pandemický zákon vůči jiným zákonům) a speciální právní normou. Zároveň judikoval, že pravidlo pro určení přednosti na základě speciality (lex specialis derogat legi generali) se má posuzovat mezi jednotlivými právními normami, nikoliv právními předpisy jako celkem.[16]

Na vztah zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku proto musíme nahlížet jako na vztah zvláštního a obecného zákona, které se navzájem doplňují.[17] V rámci právní doktríny se lze setkat s různými názory na podobu spolupráce těchto dvou právních předpisů. Většina autorů dochází k závěru o přednostní aplikaci zákona o zdravotních službách,[18] případně o uplatnění těchto dvou právních předpisů vedle sebe, nenastane-li tímto postupem věcný rozpor mezi nimi.[19] V zásadě se ale autoři shodnou v jednom, a to, že předmětné konkurence právních norem by měly být řešeny za pomoci pravidla speciality.[20]

Osobně se nicméně domnívám, že předmětná problematika je o něco barvitější. Konkurence právních norem nemusí totiž často končit v derogačním schématu přednosti jedné právní úpravy nad druhou. Dokonce jsem toho názoru, že bychom se uplatnění pravidla lex specialis měli, pokud to bude možné, vyhnout. Přinejmenším bych varoval před rychlými soudy nad aplikační exkluzivitou jedné právní normy nad druhou, protože není specialitou vše, co se tak může zdát.  

Požadavek na podrobné řešení konkurenčních právních norem je umocněn i skutečností, že jako spotřebitel[21] je pacient chráněn zákonem přísněji, což se typicky projevuje v příkazu zákonodárce vykládat obsah smlouvy o péči o zdraví co nejpříznivěji v jeho prospěch. K popsanému dochází i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017: „Pokud obecné soudy v řízení aplikují a interpretují zákonná ustanovení, která upravují vznik, obsah či zánik smluvního závazku vzniklého uzavřením spotřebitelské smlouvy a připouští-li tato ustanovení vícero možných výkladů, musí soudy respektovat požadavek, aby byla vykládána způsobem pro spotřebitele nejpříznivějším. Jen takový výklad lze považovat za ústavně konformní, tj. v souladu s ústavním principem ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních a práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele.“  

Dílčím závěrem proto shrnuji, že na vztah lékaře a pacienta se uplatní normy občanského zákoníku i zákona o zdravotních službách. Účel a smysl právní úpravy zákona o zdravotních službách nevylučuje zároveň aplikaci některých ustanovení občanského zákoníku (vyloučení tzv. subsidiarity v důsledku vyčerpávající právní úpravy). Aplikační vztah popsaných zákonů je proto potřeba zkoumat na úrovni jednotlivých právních norem, nikoliv právního předpisu jako celku.  

2. Konkurence nebo kolie právních norem?

Terminologicky používáme pojem konkurence nebo kolize právních norem ve shodném významu. V německy mluvících právních jurisdikcích se rozlišuje mezi tzv. zákonnou konkurencí (Gesetzeskonkurrenz) a konkurencí právních norem (Normenkonkurrenz).[22] Zákonnou konkurencí se míní zejména konkurence právních norem, která by ve svém důsledku měla vést k neaplikaci (alespoň částečné) jednoho ustanovení, zatímco konkurence právních norem zahrnuje i otázku konkurence právních nároků, které mohou adresátovi z kolidujících právních norem vznikat.[23]  

Tuzemské právní prostředí v zásadě mezi těmito pojmy nerozlišuje (vyjma rozdílu mezi konkurencí právních norem a právních nároků). Lze proto bez problému zůstat u používání pojmu konkurence právních norem.

Na druhou stranu nelze terminologicky opomenout ani situaci, kdy dvě právní normy vůči sobě stojí v konfliktu. Hans Kelsen pak charakterizuje takovou situaci následovně: „Konflikt mezi dvěma normami nastává, když to, co jedna norma stanoví jako povinné, s tím, co stanoví druhá jako povinné, je neslučitelné, a proto následování, nebo užití jedné normy nutně, nebo alespoň pravděpodobně, involvuje porušení jiné.“[24] V takovém případě hovoříme o konfliktu norem, respektive o normativním konfliktu. Jedná se proto o vztah dvou protichůdných právních následků totožných skutkových podstat.[25] Takový stav se nicméně při komparaci zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku vyskytuje minimálně.

3. Řešení vzniklých konkurencí právních norem

Konkurencí mezi právními normami rozumíme situaci, kdy posuzovaný skutkový stav naplňuje skutkovou podstatu (hypotézu) nejméně dvou právních norem zároveň.[26] V praxi může být ale relativně obtížné rozpoznat, jaké konkrétní znaky skutkové podstaty dopadají na posuzovaný skutkový stav. Prvním krokem je proto uvědomit si, že obsah právní normy nezjistíme pouhým čtením textu zákona.  

Právní normu nelze totiž ztotožňovat s textem normativní právní věty obsažené v právním předpise. V ustanovení právního předpisu nalézáme pouze jazykový projev myšlenky zákonodárce, kterou sděluje adresátům právní regulace.[27] Samotnou právní normu pak získáme pouze výkladem, který je samozřejmým, ale nezbytným prvním krokem k přípustnosti samotné konkurence právních norem.[28]

Pomineme-li otázku časové působnosti právní normy, z hlediska konkurence občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách (jako zákonů stejné právní síly) pro nás bude zásadní otázka vymezení jejich věcné působnosti.

Věcná působnost nám v zásadě odpovídá na otázku, jaké vztahy norma upravuje a na jakou skutkovou podstatu se norma vztahuje.[29] Podle věcné působnosti se normy dělí na obecné, které se vztahují na větší počet stejných případů, a speciální, které upravují odlišně věcně shodnou problematiku.[30] V případě řešení rozporu mezi věcnou působností právních norem stejného stupně stejné právní síly se potom nejčastěji uvádí použití pravidla, kdy speciální právní norma má přednost před obecnou (lex specialis derogat legi generali).[31] To je však pouze z části korektní metodologický postup.

V průběhu dalších částí tohoto článku si totiž ukážeme, že popsané latinské pravidlo nelze užívat bezproblémově a na každou situaci potýkající se s otázkou konkurence obecné a speciální právní úpravy. Způsob jeho aplikace je proto často velmi kritizován. Právníci, kteří toto pravidlo aplikují, se často omezují na použití pravidla zejména ve smyslu formální logiky, kterou například Ernst A. Kramer nazývá „pseudologikou“.[32]  

4. Skutková podstata jako hypotéza právní normy

Co lze rozumět pod pojmem skutkové podstaty, může být v určitých případech nejasné. V průběhu minulého století probíhaly v německém právním (a zejména akademickém) prostředí rozsáhlé disputace nad významem tohoto pojmu. Podle některých názorů (vycházejících zejména z trestního práva) by totožná skutková podstata zakládající konkurenci právních norem měla mít základ v tzv. životní události (Lebensvorgang).[33]  

Tím rozumíme faktický sled události bez jakéhokoliv zkoumání naplnění právních předpokladů. Zjednodušeně řečeno skutkovou podstatu právní normy máme chápat jako sled konkrétních (životních) okolností, které vedou ke vzniku nároku. Pro určení konkurence posuzovaných právních norem by proto mělo být určující, zda existuje pouze jedna (pak by se jednalo o konkurenci právních norem), nebo více skutkových podstat (pak je možné uvažovat o konkurenci právních nároků).  

Takové chápání možné konkurence bylo velmi rychle opuštěno, protože v praxi bylo velmi obtížné rozlišit, kdy se již jedná o jinou skutkovou podstatu právní normy, a zároveň úplně opomíjelo rozlišování konkurence dle odlišných právních následků právních norem.  

Základním a dodnes velmi často citovaným dílem v německých právních jurisdikcích, které má tento odklon na svědomí, je kniha Rolfa Dietze z roku 1934 s názvem Anspruchskonkurrenz bei Vetragsverletzung und Delikt. Dietz své závěry o konkurenci konkrétních pravidel nezakládá na subsumpci skutkového stavu pod několik skutkových podstat, ale hledá normativní význam posuzovaných pravidel a jejich hierarchický vztah mezi sebou.[26] Moderní právní metodologie proto dospívá k závěru, že rozsah a obsah hypotézy právní normy lze spolehlivě určit až na základě určení normativního významu jednotlivých prvků normy, zejména způsobu jejich aplikace a okruhu případů, které mají vymezit.

5. Vzájemné působení konkurujících právních norem

Jak již bylo uvedeno výše, o konkurenci právních norem hovoříme pouze za situace, kdy se skutkové podstaty více právních norem plně nebo částečně překrývají. Je proto nepochybné, že skutkové podstaty jednotlivých právních norem na sebe vzájemně působí. Podle Yvese Mauchleho35 můžeme proto dovodit tyto vzájemné vztahy:

• úplné odlišnosti – skutkové podstaty se vůbec neprotínají;
• totožnosti – skutkové podstaty se zcela překrývají;
• formální speciality – skutková podstata speciální normy zahrnuje skutkovou podstatu obecné normy a alespoň další jedno odlišné znakové kritérium;
• částečného překrytí – skutkové podstaty konkurenčních norem obsahují určitá společná znaková kritéria, přičemž každé normě zůstává vlastní samostatný aplikační prostor.

Rovněž ale i právní následky (dispozice) na sebe mohou vzájemně působit. V případě jejich totožnosti hovoříme o situaci, která je pro konkurenci právních norem občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách typická. Tak například podle ustanovení § 2647 odst. 3 občanského zákoníku musí poskytovatel (respektive poskytovatel zdravotních služeb) zaznamenat vždy informaci, kdo do záznamů o péči o zdraví (respektive zdravotnické dokumentace) nahlížel. Obdobný právní následek obsahuje i právní věta obsažená v ustanovení § 66 odst. 6 zákona o zdravotních službách.  

Pokud jsou právní následky dvou právních norem rozdílné, musíme posoudit, zda je možné tyto následky aplikovat současně. Například v případě nezákonného zásahu do fyzické nebo duševní integrity člověka je za splnění dalších podmínek možné uvažovat o náhradě nemajetkové újmy podle ustanovení § 2910, případně § 2913 občanského zákoníku. V případě, že jsou pacientovi poskytnuty zdravotní služby bez jeho souhlasu, vystavuje se poskytovatel zdravotních služeb hrozby správního deliktu podle ustanovení § 117 odst. 1 písm. n) zákona o zdravotních službách. Současnému uplatnění právních následků v tomto případě nic nebrání.  

Konečně je možné uvažovat i o situaci, kdy se právní následky dvou právních norem nacházejí ve vzájemném rozporu. Jak již bylo uvedeno výše, nejedná se v případě srovnávaných zákonů o příliš častý jev. V kontextu předmětných právních úprav lze hovořit o vzájemném rozporu právních následků v otázce oprávnění poskytovatele zdravotních služeb žádat po pacientovi náklady za výpis nebo kopii ze zdravotnické dokumentace o něm vedené. Podle ustanovení § 2648 odst. 1 občanského zákoníku je možné po pacientovi, respektive ošetřovaném, požadovat přiměřenou náhradu za tyto služby. Rovněž je možné předmětný výpis (občanský zákoník hovoří i o opisu) nebo kopii záznamů o péči o zdraví, vydat pacientovi až v okamžiku, kdy mu bude zaplacena požadovaná náhrada.

Zcela odlišný právní následek v případě požadavku pacienta na pořízení výpisu nebo kopie ze zdravotnické dokumentace předpokládá zákon o zdravotních službách (§ 66 odst. 3 zákona o zdravotních službách). Podle tohoto ustanovení není možné po pacientovi v případě prvního pořízení kopie nebo výpisu ze zdravotnické dokumentace vůbec úhradu požadovat. V případě opakovaných žádostí toto možné je, poslední věta citovaného ustanovení ale výslovně zakazuje poskytovateli zdravotních služeb podmínit vydání předmětných listin předchozím poskytnutím požadované úhrady.  

Dále čtěte zde.

---

Zdroje: