Smí dodavatel nebo výrobce určovat svým distributorům ceny pro další prodej?
Ne všichni podnikatelé vědí, že antimonopolní právo zakazuje v podstatě jakékoli jednání, které vede k omezení svobody odběratelů v oblasti cenotvorby pro další prodej.
Ještě o poznání horší je pak povědomí o této skutečnosti mezi pracovníky (a to dokonce i mezi vedoucími zaměstnanci či managementem). Z důvodu tohoto nízkého povědomí i s ohledem na vysoké pokuty,[3] které v této souvislosti hrozí, doporučujeme dbát na osvětu v této oblasti.[1] Základní informace k problematice určování cen poskytujeme v tomto příspěvku.
Úvodní východiska – lze vyžadovat od odběratelů, aby drželi určité cenové rozmezí?
Na úvod předznamenáváme, že určování cen v dodavatelsko-odběratelském vztahu je velmi ošemetné. Dohoda o závazném stanovení pevných a/nebo minimálních cen pro další prodej je totiž tzv. tvrdým omezením, na které nelze použít režim bezpečného přístavu ve smyslu nařízení o vertikálních blokových výjimkách. Výjimka ze zákazu je sice obecně možná, ale dosáhnout na ni je velmi náročné, ne-li nemožné.[2]
Cenové doporučení obecně přípustné je. Musí však splňovat tyto dva požadavky:
- musí být skutečně nezávazné (tzn. nesmí existovat motivační, či naopak odrazující mechanismy k jejich dodržování, či nedodržování) a
- doporučené ceny nesmí vést ke koordinaci, resp. nesmí být tzv. konkludentně přijaty – i přes existenci nezávazného doporučení tedy musí na trhu nadále existovat cenová soutěž v rámci značky, která se projevuje především ve svobodné možnosti odběratele se od doporučení odchýlit.
Další články
Řízení o stanovení cen a úhrad léčivých přípravků a překážka litispendence v nich
Problematika stanovení cen a úhrad léčivých přípravků představuje specifickou oblast správního práva, v níž se střetávají regulatorní požadavky, ekonomické aspekty i zájem na zajištění dostupnosti zdravotní péče. Jedním z dílčích, avšak v praxi významných problémů, je aplikace překážky litispendence v řízeních o stanovení cen a úhrad léčivých přípravků, a to zejména ve vazbě na jednotlivé indikace léčivého přípravku.
Omnibus I a náležitá péče: směrnice (EU) 2026/470 a klíčové změny v CSDDD
Před skoro 2 lety se Evropská unie vydala na cestu zmírňování dopadů podnikaní, a tak došlo k přijetí směrnice (EU) 2024/1760, o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti („CSDDD“), která poprvé na unijní úrovni systematicky upravila povinnou náležitou péči (due dilligence) v oblasti lidských práv a životního prostředí napříč hodnotovým řetězcem.
Rizika Shadow AI? Zaměstnanci mohou neúmyslně ohrozit firemní data, porušit dohody o mlčenlivosti nebo GDPR
S rozvojem AI rostou i rizika tzv. Shadow AI, používání neschválených nástrojů a aplikací umělé inteligence při práci s důvěrnými firemními informacemi, daty obchodních partnerů nebo s osobními údaji klientů a zaměstnanců. Zaměstnanci – obvykle v dobré víře a ve snaze zvýšit produktivitu práce – totiž svěří chráněná data nástrojům, nad kterými nemá firma kontrolu a slouží například ke zdokonalování umělé inteligence.
Ekocida: Chybějící dílek v mozaice nejzávažnějších zločinů podle mezinárodního práva
Mezinárodní trestní právo dnes připomíná precizně vyskládanou mozaiku spravedlnosti. Její čtyři dílky, genocida, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese, chrání lidstvo před těmi nejtěžšími zločiny ohrožujícími mezinárodní mír a bezpečnost. Přesto v tomto zdánlivě uceleném obrazu zůstává prázdné místo, skrze které nezadržitelně uniká odpovědnost za činy, které neútočí přímo na integritu jednotlivců, ale na environmentální stabilitu nezbytnou pro zachování civilizace.
Uznání postoupené pohledávky za pravou
Postoupenému dlužníku zůstávají v souladu s § 1884 odst. 1 o. z. zachovány námitky vůči pohledávce, které měl v době postoupení. Občanský zákoník však v § 1884 odst. 2 o. z. rovněž stanoví, že jestliže dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele
