Odstranění majetku a svěřenský fond – a stopka od Nejvyššího soudu

V následujícím článku představuji usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 5 Tdo 1273/2021 ze dne 26. 1. 2022, nedávno publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek v trestní řadě pod číslem R 24/2022 (dále jen „Usnesení“).1

Insolvenční úvod

První část případu je insolvenční. V polovině roku 2015 vznikl svěřenský fond „Svěřenský fond ve prospěch T. B. – zajištění budoucnosti provozování penzionu“ (dále obecně jen „fond“). Založila jej (pozdější) obviněná KH s pomocí spoluobviněné DR. Po založení rychle následovaly převody majetku, zejména pozemku s penzionem (dále obecně též „penzion“). Na převody navazovalo zřízení zástavních práv k vyčleněným nemovitostem. Ve smlouvách se objevovaly stále stejné osoby, zejména obviněná DR a zakladatelka KH.

Klíčové je, že fond vznikl až poté, co bylo proti KH zahájeno insolvenční řízení. Majetek do fondu vyčleňovala právě KH, tedy exekuční a insolvenční dlužnice. Popsané jednání mělo hned dva dopady.

Následky se rychleji dostavily v insolvenčním řízení. [1] Jak jsem informoval ve starším článku,[2] insolvenční správce penzion zahrnul do majetkové podstaty, načež se svěřenský správce žalobou domáhal naopak vyloučení penzionu z majetkové podstaty. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem č. j. 42 ICm 2544/2016-88 ze dne 30. 5. 2017 tak, že nemovitosti zůstávají postiženy. Soud konstatoval, že dlužnice penzion do fondu vyčlenila (vložila) v době, kdy na její majetek bylo vedeno několik exekučních řízení a že tato právní jednání učinila s úmyslem a s následky disponovat svým majetkem.

Soud tak rozhodl, že omezení dlužníků (exekučních a insolvenčních) v nakládání s majetkem platí i v případě, že svůj majetek vyčleňují do svěřenského fondu. Šlo o jedno z prvních dostupných rozhodnutí soudů ke svěřenským fondům vůbec.

Trestní rovina a jednoznačné Usnesení

Trestněprávní rovina přišla později. Trestní soudy rozhodly, že KH spáchala přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) TZ; a spoluobviněná DR byla vinna pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) TZ. Obě ženy dostaly stejné, podmíněné tresty.[3]

Proti rozsudku podala dovolání spoluobviněná DR – a právě o něm rozhodoval Nejvyšší soud v popisovaném Usnesení. DR namítla, že věřitelé nebyli v daném případě poškozeni: podle ní zůstalo pouze při pokusu, jelikož uzavřené smlouvy byly dle jejího mínění jen „fiktivní“.

Nejvyšší soud konstatoval bez příkras, že obviněné směřovaly k „odstranění“ majetku z dosahu věřitelů, které podle Nejvyššího soudu „spočívá v jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovýmto majetkem, využívat jej, přičemž tímto postupem si dlužník zachová i možnost získat takový svůj majetek později zpět. Jednání, které je obviněným ve výroku o vině vytýkáno, má charakter odstranění části majetku dlužníka, nikoli jeho zcizení. Vyčlenění majetku do svěřenského fondu totiž nelze ztotožňovat s převodem tohoto majetku, tedy s jeho „zcizením“.“

Nejvyšší soud se zabýval i otázkou vyčlenění. Rozlišil přitom pojem „zcizení“ a „vyčlenění“, přičemž konstatoval:

„Je totiž nutno připomenout, že svěřenský fond nemá právní subjektivitu (osobnost), převedením části majetku spoluobviněné K. H. na předmětný svěřenský fond nedošlo ke zcizení jejího majetku (…) Tím vzniklo oddělené a nezávislé vlastnictví, k němuž tato spoluobviněná již neměla žádná vlastnická práva, tato práva nadále vykonával svěřenský správce, který se ovšem nestal vlastníkem svěřenského fondu ani majetku, který do něj byl vyčleněn, neboť z pozice správce takto založeného svěřenského fondu mu vznikly pouze povinnosti, které obecně nese každý správce cizího majetku.“

Ať už konkrétní krok nazýváme jakkoli, výsledek byl v trestněprávní i v soukromoprávní rovině stejný.

Nejvyšší soud se kriticky postavil k založení fondu vůbec, když uvedl, že skutečným účelem bylo právě odstranění majetku, nikoli dosažení účelu proklamovaného ve statutu fondu nebo uspokojení práva beneficienta (možná přesněji: obmyšleného). Pro tento závěr dle Nejvyššího soudu svědčí i to, že svěřenským správcem nebyl nikdo jiný než otec obviněné KH, který dle soudu ostatně celé odstranění inicioval.

Jednalo se tak o skutečné, vážně míněné a splněné smlouvy, uzavřené s protiprávním cílem. Nikoli smlouvy „fiktivní“, jak DR tvrdila. Obě obviněné navíc penzion zatížily zástavními právy pro 13.000.000,- Kč. Nešlo tak ani o žádný pokus: jednání bylo dokonáno a obviněné poškodily věřitele.[4]

Význam pro praxi

Pro praxi je důležité, že:

Nejvyšší soud i v trestní rovině navázal na dřívější rozhodnutí insolvenčního soudu a jednoznačně se vymezil proti odklánění či odstraňování majetku za využití svěřenských fondů.
Nejvyšší soud tak snad již natrvalo rozptýlil domněnku některých potenciálních zakladatelů, že (lidově řečeno) „na to pak exekutor nemůže“. Setkávám se občas s tím, že potenciální zakladatel podobnou „radu“ dostal. Rozhodnutí tudíž vítám o to více.