O přípustnosti tzv. pravých souběhů funkcí

Co je souběh funkcí?

Souběhem funkcí se rozumí situace, kdy je statutární orgán nebo člen statutárního orgánu (dále také jako „statutární orgán“) souběžně i zaměstnancem korporace, tj. statutární orgán vykonává svou funkci a zároveň existuje pracovněprávní vztah mezi ním a korporací.

Právní teorie rozlišuje tzv. pravé a nepravé souběhy. O nepravém souběhu hovoříme, pokud má statutární orgán s korporací uzavřenu rovněž pracovní smlouvu (či jinou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr), avšak na zcela odlišný předmět činnosti, než je „manažerská“ činnost (např. pokud jednatel rovněž vykonává práci na pozici IT technika). Pokud je však náplní práce vykonávané statutárním orgánem na základě pracovní smlouvy (či jiné dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) - tzv. „manažerské smlouvy“, obchodní vedení spadající do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace, jedná o tzv. pravý souběh funkcí.

Krátký pohled do minulosti – neplatnost smluv?

Uzavírání manažerských smluv nebylo v minulosti ničím výjimečným. Naopak. Neméně časté proto bylo i řešení otázky platnosti, resp. neplatnosti, takto uzavíraných manažerských smluv, jakož i dalších souvislostí – zejména pak nárok na odměnu a její výše.

V oblasti přímých souběhů byla judikatura konstantní, a to s následujícím závěrem: pracovní smlouva s náplní práce, která se překrývá s výkonem funkce statutárního orgánu, tj. výkon činností odpovídajících obchodnímu vedení, je neplatná pro rozpor se zákonem. Vznik, změnu či zánik závazku mezi statutárním orgánem a korporací není možno podřídit režimu zákoníku práce [1]. Pravé souběhy funkcí tak nebyly přípustné. Statutární orgán mohl mít s korporací uzavřenu pracovní smlouvu (či jinou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr), avšak náplň práce musela být odlišná od činností spadajících pod výkon funkce statutárního orgánu – obchodního vedení. Nepravé souběhy tudíž možné byly [2]. Výše uvedené závěry potvrdil rovněž Ústavní soud [3]. Důvodem zákazu pravých souběhů byla zejména snaha o limitaci odpovědnosti statutárního orgánu.

Klíčovým faktorem posouzení platnosti/neplatnosti uzavřených smluv tak byla obsahová náplň činností, které měly být na jejím základě vykonávány – tj. posouzení, zda měl statutární orgán na základě pracovní smlouvy vykonávat obchodní vedení. Judikatura se proto snažila i o vymezení pojmu obchodní vedení, což se však ukázalo být poměrně problematické.

Na základě novely č. 351/2011 Sb. bylo do textu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jako „Obchodní zákoník“), přidáno nové ustanovení, § 66d, upravující tzv. pověření obchodním vedením.

Zákonodárci tak umožnili pověřit obchodním vedením jak statutární orgán, tak i jinou osobu mimo statutární orgán (to s limity stanovenými v ust. § 66d odst. 4), přičemž tato činnost mohla být vykonávána i na základě pracovněprávního či jiného vztahu k obchodní korporaci. Obchodní zákoník však výslovně stanovil, že pověřením obchodním vedením není nikterak dotčena odpovědnost statutárního orgánu při porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře – statutární orgán tak odpovídá nejen za vhodný výběr osoby, která byla obchodním vedením pověřena, ale rovněž i za následnou kontrolu její činnosti.

§ 66d Obchodního zákoníku tak souběh funkcí v obecné rovině připustil. Avšak nelze říci, že by byla tato problematika pro budoucí praxi uzavřena. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále také jako „Zákon o obchodních korporacích“], zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož ani jiné předpisy úpravu souběhu neobsahují, ani nepřevzaly úpravu obsaženou v ust. § 66d Obchodního zákoníku. Nutno však konstatovat, že právní předpisy souběh funkcí nezakazovaly a výslovný zákaz souběhu funkcí nenalezneme v žádném předpise ani nyní.

Přelomovým se zdál být nález Ústavního soud sp. zn. I ÚS 190/15[4], v němž Ústavní soud učinil několik závěrů, kterými zpochybnil dosavadní rozhodovací soudní praxi, včetně soudní praxe Nejvyššího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu zejména uvádí, že zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu zákony České republiky nikdy nestanovily a tento zákaz byl vytvořen až judikaturou. S ohledem na autonomii vůle stran a smluvní svobodu je nutné upřednostnit výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy o výkonu funkce podřízené zákoníku práce. Výkon funkce statutárního orgánu není výkonem závislé práce, což však neznamená, že by si strany nemohly ujednat režim zákoníku práce i pro jiné vztahy než pro závislou práci. Ústavní soud se však ve svém nálezu danou problematikou zabýval pouze z pohledu pracovněprávního, obchodněprávní rovina nebyla posuzována.

Reakcí na výše uvedený nález Ústavního soudu bylo zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3613/2015[5], ve kterém Nejvyšší soud nepřípustnost souběhu funkcí znovu potvrdil a trval na svých dosavadních judikaturních závěrech.

Přelomové rozhodnutí – nyní máme jasno (?)

Po téměř 25 letech jsme snad na konci cesty za nalezením odpovědi na otázku, zda je možné podřídit smlouvu o výkonu funkce zákoníku práce a zda bude takováto smlouva platná či nikoli.

Závěry Nejvyššího soudu obsažené v předmětném rozhodnutí, jsou následující:

• statutární orgán a obchodní korporace si pro svůj vztah mohou ujednat režim zákoníku práce;

• výkon funkce statutárního orgánu však není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce a podřízení smlouvy režimu zákoníku práce nečiní ze vztahu statutárního orgánu a obchodní korporace vztah pracovněprávní – statutární orgán tedy nemůže být považován za zaměstnance;

• vztah statutárního orgánu a obchodní korporace tak zůstává i nadále vztahem obchodněprávním a ani ujednáními o podřízení se režimu zákoníku práce se nelze odchýlit od kogentních ustanovení obchodního zákoníku;

• obdobně je tomu i v případě, kdy statutární orgán a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou manažerskou smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, v níž si sjednají režim zákoníku práce. Na manažerskou smlouvu je v takovém případě nahlíženo jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce. Ani manažerská smlouva není z důvodu podřízení se zákoníku práce neplatná, je na ni však třeba klást stejné požadavky jako na smlouvu o výkonu funkce;

• funkce statuárního orgánu tudíž vzniká zpravidla účinností rozhodnutí valné hromady o volbě do funkce, nikoli dnem určeným dle ust. § 36 zákoníku práce;

• smlouva o výkonu funkce musí být vždy schválena valnou hromadou (resp. nejvyšším orgánem) obchodní korporace;

• povinnost výkonu funkce statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, jako i dodržování dalších povinností stanovených obchodním zákoníkem, je zachováno bez ohledu na to, zda je uzavřená smlouva o výkonu funkce (či manažerská smlouva) podřízena režimu zákoníku práce;

• rovněž není v důsledku podřízení se režimu zákoníku práce omezena povinnost statutárního orgánu k náhradě jím způsobené škody, omezení čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku v souladu se zákoníkem práce se tedy neuplatní.