Nekončící souboj mezi svobodu slova a ochranou osobnosti ve světle spravedlivého procesu u ESLP

Ochrana názvu a dobré pověsti právnické osoby však nadále setrvává ve věcné příslušnosti soudů krajských.[2]

Pokud tedy disponujete arzenálem „TVF“ (trpělivost, vytrvalost a finance), vydržíte bránit své dobré jméno před soudy ČR třeba i 13 let. Obvykle proti tomu, kdo vás nepravdivě osočil, obvinil a ještě to udělal prostřednictvím médií, čímž umožnil, aby zejména v okurkové sezóně, žily výroky útočníka na vaši pověst tak říkajíc vlastním životem a dle příslovečné lidové tvořivosti, se šířily a rozvíjely do obřích rozměrů. K takovému výsledku vám bohatě stačí i fotbalový deník lokálního dosahu. Pouze tak vydržíte bránit se mnohdy bez valného výsledku, mnohdy bez omluvy, která je hlavní satisfakcí pro vaše odhodlání nevzdat to a nesnížit se k retaliaci formou nějakého zhanobující pamfletu, kterým naopak vy vyhodnotíte „kvality“ svého protivníka. Ideálně opět v médiích.

Jestliže vám však vnitřní etika a odpor k prohlubování vulgarizace veřejného prostoru nedá a prosazujete své právo prostřednictvím soudů, nikoli svépomocí, chce to nadšení a vědomí, že čas je jednotka relativní. Může ale čas přesto hrát roli? Podle Evropského soudu ve Štrasburku může. Toto poselství již mnohdy České republice prostřednictvím celé řady svých rozhodnutí vydaných podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv vzkázal.[3] (Zde vědomě pomíjím fakt, že sám ESLP, značně přetížený, dobere se svého rozhodnutí i třeba až po pěti či sedmi letech a hypotetická omluva tak může být třeba až součástí rodinného dědictví vašich dětí). Zásadní porušení práva na spravedlivý proces ESLP spatřuje v neadekvátní délce soudního řízení, jež přesáhlo dobu, kterou by bylo možno považovat za rozumnou. Podmínkou však bude, abyste se jako stěžovatel nepodílel svým jednáním na prodlužování sporu, byl procesně aktivní, veškeré své kroky v řízení činil včas ve stanovených lhůtách a jednotlivá rozhodnutí vnitrostátních soudů vlastním jednáním nijak neoddaloval. Evropský soud pro lidská práva již v minulosti konstatoval, že řízení je nutné zvažovat od momentu jeho zahájení až do jeho úplného skončení (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boddaert proti Belgii ze dne 12. 10. 1992, stížnost č. 12919/87). Dlouhá doba řízení pak má za následek porušení práv vás jako stěžovatele dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Jak jsem již uvedla, dříve bylo Evropským soudem pro lidská práva jednoznačně konstatováno, že délka soudního řízení v České republice je často neúnosná, a to i u daleko kratších dob řízení mezi jednotlivými stupni, než oněch 13 let (viz např. rozsudek ve věci Nemeth proti České republice ze dne 20. 9. 2005, č. stížnosti 35888/02).

Evropský soud pro lidská práva již opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že právo na spravedlivý proces je nutno považovat za zcela stěžejní při zajišťování fungování demokratické společnosti. Mimo jiné se tak vyjádřil ve svém rozsudku ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království ze dne 28. 6. 1984, stížnosti č. 7819/77 a 7878/77, nebo v rozhodnutí ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1975, stížnost č. 4451/70. Jak také vyplývá z dřívější judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 01. 1970, stížnost č. 2689/65, právo na spravedlivý proces je nutno interpretovat zásadně extenzivně, neboť jeho restriktivní interpretace neodpovídá účelu a cíli ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tomu, abyste se tedy mohli úspěšně bránit, je doporučeníhodné znát tzv. test difamačních tvrzení, který vyšel z debat o ochraně osobnostních práv v rámci platformy Benátské komise při Radě Evropy. Tento předpokládá v řízení o ochraně osobnosti proti tvrzením dehonestující povahy, aby soud zkoumal následující otázky:

1. Jak je obvinění závažné?
2. Jak silný je veřejný zájem na zveřejnění?
3. Jak věrohodný byl zdroj informace?
4. Jak konkrétně se mluvčí snažil informaci ověřit?
5. Jaký je status informace – tj. probíhá ve věci vyšetřování, na něž je třeba brát ohled?
6. Jak naléhavé bylo zveřejnění?
7. Snažil se mluvčí získat vyjádření toho, o němž mluvil?
8. Obsahovalo sdělení i pohled toho, o němž je řeč?
9. Jaký byl tón sdělení – předkládalo se obvinění jako fakt?
10. Jaké byly okolnosti zveřejnění včetně načasování?

Evropský soud pro lidská práva pak ve svém rozsudku ve věci Axel Springer AG proti Německu ze dne 7. 2. 2012, č. stížnosti 39954/08, definoval vlastní podobný test difamačních tvrzení, který spočívá v posouzení následujících otázek:

1. Jde o příspěvek k debatě sledující veřejný zájem?
2. Jak známá je dotčená osoba a co je předmětem reportáže?
3. Jaké bylo předchozí jednání dotčené osoby?
4. Jaký byl způsob získání informace a její pravdivost?
5. Jaké byly obsah, forma a důsledky zveřejnění?
6. Jak přísné by bylo uložení sankce?

Pokud si tedy vyhodnotíte několik málo shora uvedených limitů, uvědomíte si, že ochrana svobody projevu se vztahuje toliko k projevům obsahujícím hodnotící stanovisko[4] či pravdivé informace[5], jste vybaveni do boje.

Pamatujte na jediné. Musíte mít nikoli ABS, ale TVF.

---

[1] § 9 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

[2] §9 odst. 2 písm. i) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

[3] viz tisková prohlášení Ministerstva spravedlnosti k jednotlivým rozsudkům ESLP proti ČR na portálu justice.cz

[4] K této problematice se přitom Evropský soud pro lidská práva vyjádřil již ve svém rozsudku ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. stížnosti 9815/82, v němž jasně stanovil nutnost rozlišovat mezi hodnotícími stanovisky a výroky, které jsou předkládány jako fakta.

[5] Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12 2004, č. stížnosti 49017/99, § 76 uvedl, že informace, které jsou sdělovány jako fakta, podléhají tzv. důkazu pravdy, který však vedlejší účastník v řízení u vnitrostátních soudů neunesl, ani unést nemohl, jelikož z jeho strany o pravdivé výroky nikdy nešlo. Obecně lze říci, že existující zájem na zamezení šíření lživých informací, které jsou s to poškodit osobní integritu jednotlivce, spadá pod omezení svobody projevu v demokratické společnosti nezbytné tak, jak jej uvádí čl. 10 odst. 2 Úmluvy.