Právo zřizovat soukromé školy z pohledu práva na vzdělání

Úvod

V průběhu posledních let se ve veřejném prostoru periodicky otevírala otázka nedosta­tečné kapacity základních, respektive středních škol. Jak se zdá, minulý rok situace na středních školách dosáhla tak neuspokojivého stavu, že se Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodlo změnit způsob přihlašování žactva a studentstva na střední ško­ly. Naším cílem není v tomto článku hodnotit, jestli byla tato změna zdařilá nebo nikoliv. Klademe si totiž otázku jinou: jestli skutečně musela být kapacita ve školách tak neuspoko­jivá. Pokud byla poptávka po vzdělání tak vysoká, jak je možné, že nebyla tato skutečnost reflektována i na straně nabídky? Proč v masivním měřítku nevznikají soukromé školy, aby tuto poptávku uspokojily?

Domníváme se, že důvodem této neutěšené situace v regionálním školství je současná právní úprava, která je ve vztahu ke vzniku soukromých škol velmi restriktivní. V předloženém článku proto tuto úpravu podrobíme kritickému rozboru z pohledu ústavního po­ řádku. Problematiku budeme diskutovat na pozadí plenárního nálezu Ústavního soudu, před kterým úprava zřizování škol obstála, jakož i na pozadí následné judikatury ve správ­ ním soudnictví (z důvodu rozsahu se omezíme pouze na judikaturu Nejvyššího správní­ ho soudu).

V textu nejdříve představíme právní úpravu zřizování soukromých škol z pohledu pod­ ústavního práva. Dále představíme závěry týkající se zřizování soukromých škol plynou­cí ze zmíněného plenárního nálezu Ústavního soudu a z judikatury Nejvyššího správní­ ho soudu. V poslední kapitole pak představíme argumenty pro náš závěr, že tato právní úprava je protiústavní.

1. Právní úprava zřizování soukromých regionálních škol

Ústředním institutem pro existenci škol v regionálním školství je školský rejstřík, re­spektive rejstřík škol a školských zařízení, který je podle § 141 odst. 1 školského zákona[1] (dále též „š. z.“) součástí školského rejstříku. Školský rejstřík je veřejný rejstřík,[2] který je naprosto klíčový pro zdárné zřízení (jakékoliv) školy, jelikož podle § 142 odst. 1 š. z. vzni­ká právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, právo posky­tovat vzdělávání, školské služby a vydávat doklady o vzdělání účinností zápisu do tohoto rejstříku, a to pouze v rozsahu tohoto zápisu. Ze zápisu ve školském rejstříku tedy plyne nejen oprávnění vykonávat činnost školy nebo školského zařízení, ale též povolený rozsah této činnosti. Podle druhu a typu školy nebo školského zařízení uvedeného ve školském rejstříku určíme povolený rozsah poskytovaných školských služeb, ale i povolené obory vzdělávání, nejvyšší povolený počet dětí, žáků a studentů ve škole a v jednotlivých obo­rech, místo, kde se uskutečňuje vzdělávání nebo vyučovací jazyk.[3] 

§ 148 š. z. obsahuje kritéria posouzení žádosti o zápis; pro naše účely je potřeba zaměřit se na ve třetím odstavci vyjmenovaná kritéria, která slouží k věcnému posouzení žádosti. Vzhledem k existenci těchto kritérií pak můžeme režim zápisu do školského rejstříku cha­rakterizovat jako povolovací, a nikoliv evidenční.[4]

Podmínky kladené v § 148 odst. 3 písm. b) a c) š. z. se nezdají být problematické. Pod písm. b) se vyžadují „předpoklady pro řádnou činnost školy nebo školského zařízení po strán­ce personální, materiální a finanční“, pod písm. c) se stanoví, že žádost nesmí obsahovat nepravdivé údaje a že činnost školy nebo školského zařízení musí být v souladu s právními předpisy. Až (respektive již) z pododstavce pod písm. a) však vyplyne, že vznik soukro­mých škol je podmíněn požadavkem, který není zcela v moci zřizovatele – vyžaduje se totiž soulad žádosti o zápis do školského rejstříku s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky a příslušného kraje.[5] Právě otázku souladu s dlouhodobými záměry vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy považujeme za vysoce problematickou a blíže se na ni v textu zaměříme.

Z výše citovaného ustanovení a z § 9 š. z. vyplývá, že existují 2 druhy dlouhodobých záměrů: dlouhodobý záměr celostátní a pak dlouhodobé záměry v jednotlivých krajích. Obsah celostátního dlouhodobého záměru není na úrovni zákona blíže specifikován, jeho struktura a obsah se dále řídí pouze vyhláškou č. 15/2005 Sb.[6] Krajské dlouhodobé zámě­ry pak jsou vymezeny i na úrovni zákona, konkrétně v § 9 odst. 3 š. z.

Jak vyplývá z výše citované vyhlášky č. 15/2005 Sb.[7] (dále též „v. d. z.“), dlouhodobé zá­měry mají mj. na základě předpokládaného demografického vývoje a záměrů dalšího roz­voje vymezovat kritéria pro strukturu nabídky vzdělávání (ať už jde o obory vzdělávání, druhy a typy škol nebo jejich kapacitu).[8] Obdobné je stanoveno i pro dlouhodobé záměry krajů, a to v § 9 odst. 3 š. z. a v návaznosti na něj i v § 2a odst. 1 písm. a) v. d. z.

Po přiblížení obsahu dlouhodobých záměrů vzdělávání se ukazuje, že splnění podmín­ky souladu s dlouhodobým záměrem není pouhou formalitou, ale že se jedná o poměrně významnou překážku k založení soukromé školy. Jak si všímá Rigel, dlouhodobé záměry jsou sice dokumenty povahy politické, nicméně vzhledem k tomu, že díky zmíněnému požadavku souladu jsou to právě ony, které určují, jestli škola vznikne, nebo ne, získávají i normativní funkci.[9]

2. Vznikají soukromé školy z vůle státu? aneb Zřizování soukromých škol v judikatuře

Výchozím bodem této podkapitoly je plenární nález Ústavního soudu (dále též „ÚS“), ve kterém soud podrobil na návrh skupiny senátorů kontrole ústavnosti § 148 odst. 3 písm. a) š. z. a úpravu shledal ústavně konformní.[10]

Ústavní soud nejdříve vymezil, že právo na vzdělání se řadí mezi sociální práva, jichž je možné se v souladu s čl. 41 LZPS domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí; při jeho vymezení zákonem však nesmí dojít k faktickému popření práva, musí být tedy zachován určitý minimální standard. Z hlediska metodologického Ústavní soud uvedl, že se používá při přezkumu sociálních práv nikoliv příliš omezující test proporcionality, ale test racionality (odst. 40–42).

Ústavní soud nejprve vytkl navrhovatelce, že vystupuje z pozice ochránkyně nestátních soukromých škol a garance jejich ústavních práv, zatímco § 148 odst. 3 š. z. dopadá na všechny školy a školská zařízení bez ohledu na jejich zřizovatele (odst. 43). Esenciální obsah práva na vzdělání vymezil soud jednak v materiálním smyslu jako požadavek ele­mentární kvality obsahu a formy vzdělání, jednak v institucionálním smyslu jako požadavek existence vzdělávacích institucí v takovém rozsahu, aby byl pro každého zajištěn efektivní přístup ke vzdělání (odst. 47–48). Ve vztahu k soukromým školám je esenciálním obsahem práva na vzdělání právě jejich existence, jak to předjímá ústavodárce v čl. 33 odst. 3 LZPS, a to zejména s účelem zajištění demokratické plurality. Zákonodárce proto nemůže přijmout takovou zákonnou úpravu, v jejímž důsledku by bylo přímo či nepřímo zcela zamezeno existenci či fungování nestátních škol (odst. 49).

V nálezu většina pléna tvrdí, že LZPS neobsahuje samostatné právo zřizovat soukromé školy, nýbrž se jedná pouze o součást práva na vzdělání. Z toho dovozuje, že ústavodárce pouze vytváří v čl. 33 odst. 3 LZPS prostor pro zákonodárce, aby mohl využít při realizaci práva na vzdělání též soukromé školy, které jsou pouze subsidiárním prostředkem pro na­ plnění tohoto práva (odst. 50). Tuto tezi pak ÚS dále rozvíjí slovy: „V případě nestátních škol se tedy jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu státních (veřejných) základních a středních škol.“[11] Z tohoto důvodu dle názoru soudu nemůže LZPS obsahovat veřejné subjektivní právo na zřízení soukromé školy, státu nevzniká ani povinnost zajišťovat právo na vyučování na takových školách (odst. 52).

Že jsou soukromé školy pouze komplementární ke školám veřejným, dovozuje ÚS z faktu, že zatímco na veřejných školách je zajištěno bezplatné vzdělání, na soukromých školách je umožněno poskytovat vzdělání za úplatu. Sama existence soukromých škol proto nemůže zajišťovat pluralitní a otevřené školství, jelikož v podobě úplaty za vzdělání vytvářejí soukromé školy ekonomické překážky přístupu ke vzdělání, což může vést k prohlubování sociální stratifikace. Přílišné uplatnění tržních mechanismů ve školství a dominantní postavení soukromých škol ve vzdělávací soustavě by mohlo vést k omezení přístupu ke vzdělání i omezení pluralitního charakteru školství (odst. 53). Závěrem soud připomněl, že zákonodárce sice nemůže zasáhnout do esenciálního obsahu práva na vzdělání, je však nadán širokou mírou diskrece (odst. 54).

Dále postupoval ÚS v testu racionality poměrně rychle. Uvedl, že § 148 odst. 3 písm. a) š. z. nezasahuje do esenciálního obsahu práva na vzdělání, jelikož z praxe vyplývá, že tato úprava vznik soukromých škol plošně neznemožňuje. Pouhá potencialita zneužití úpravy k plošnému vyloučení jejich vzniku pro závěr o protiústavnosti napadeného ustanovení nepostačí (odst. 58). Napadená úprava rovněž sleduje legitimní cíl, jelikož zajišťuje soulad struktury vzdělávací soustavy se střednědobou a dlouhodobou politickou koncepcí realizace práva na vzdělání (odst. 59). Úprava obstojí rovněž v posledním kroku testu racionality, jelikož podmínění zápisu do školského rejstříku souladem s dlouhodobými záměry lze považovat za rozumný prostředek dosažení zamýšlené struktury vzdělávací soustavy (odst. 60).

Závěrem většina pléna dodává, že napadené ustanovení musí být vykládáno ústavně­ konformním způsobem, MŠMT a kraje nemohou dlouhodobé záměry používat jako ná­stroje plošné likvidace soukromých škol, jinými slovy dlouhodobé záměry nemohou před­ stavovat prostředek, kterým by se zasahovalo do práva na vzdělání (odst. 61). Zároveň však uvádí, že omezení vzniku soukromých škol z kapacitních důvodů, které některé dlouho­dobé záměry obsahují, neznamenají za současného stavu obecný zánik soukromých škol, jsou proto legitimním kritériem regulace vzdělávací soustavy (odst. 62).

Co se týče tvrzeného porušení práva rodičů rozhodovat o způsobu výchovy a vzdělá­ vání svých dětí, uvedl ÚS, že je potřeba důsledně rozlišovat pojmy výchova a vzdělávání. Vzdělávání, jehož smyslem je poskytnout adresátům adekvátní míru vědění, není podle soudu plně v dispozici rodičů, o čemž svědčí mj. zakotvení povinné školní docházky i způ­sob regulace domácího vzdělávání. Právo rodičů zvolit způsob vzdělání nemůže být abso­lutní a nemůže relativizovat povinnost státu zajistit právo na vzdělání (odst. 73).

Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) na citovaný plenární nález reagoval poprvé v roz­sudku z února 2020, který se týkal zřízení církevní základní školy ve Frýdku­-Místku.[12] MŠMT zamítlo žádost o zápis této školy do školského rejstříku pro rozpor s dlouhodobým záměrem, respektive se zde vymezeným kritériem kapacity škol (odst. 2). Soud se s větši­nou kasačních námitek vypořádal odkazem na tento plenární nález, navíc uvedl, že kapa­ citní kritérium dopadá stejně na všechny vznikající školy bez ohledu na charakter jejich zřizovatele (odst. 22).

Soud se dále problematikou dlouhodobých záměrů zabýval v rozsudku z listopadu 2020.[13] Tento případ se týkal odmítnutí zápisu soukromé základní školy do školského rejs­tříku pro rozpor jak s celostátním dlouhodobým záměrem, tak s dlouhodobým záměrem Jihomoravského kraje (odst. 2). Stěžovatelka v kasační stížnosti mj. namítala, že správní orgány neměly podmiňovat vznik nové soukromé školy nedostatkem kapacit ve školách veřejných, jelikož veřejné základní školy nabízejí standardní metodu výuky, která nemůže uspokojit poptávku po alternativních metodách, které nabízejí školy soukromé (odst. 11). K tomu však NSS s odkazem na zásady vzdělávání[14] uvedl, že vzdělávací systémy veřejných a soukromých škol nejsou natolik odlišné, že by je nebylo možné navzájem porovnávat, což platí i pro analýzu volných kapacit (odst. 30). Stěžovatelka rovněž namítala rozpor se svobodou zřizovat soukromé školy dle čl. 33 LZPS. S touto námitkou se NSS vypořádal odkazem na příslušný plenární nález ÚS, ze kterého vyzdvihl závěr, že kritérium kapacity ve školách nepůsobí plošný zánik soukromých škol (odst. 34). V judikatuře NSS figuruje tatáž stěžovatelka v obdobné věci ještě jednou, a to v rozsudku ze srpna 2021.[15] V tomto případě se jednalo o žádost o zápis do školského rejstříku pro jiný školní rok (odst. 14), soud se s ohledem na problematiku dlouhodobých záměrů odkázal na předchozí rozhod­ nutí (odst. 21), proto nebudeme judikát blíže rozebírat.

Obrat v judikatuře Nejvyššího správního soudu představuje rozsudek zabývající se otázkou zápisu soukromé školy do školského rejstříku a dlouhodobých záměrů z pro­since 2022.[16] V tomto případu šlo o vznik nové základní školy (konkrétně ScioŠkoly) ve Frýdku­-Místku. Škola nebyla zapsána do školského rejstříku s odkazem na dlouhodobý záměr Moravskoslezského kraje a s odkazem na dostatečnou kapacitu škol v dané loka­litě (odst. 3 a 4). Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že § 148 odst. 3 písm. a) š. z. je potřeba vykládat v souladu s mezinárodními úmluvami závaznými pro Českou repub­liku, podle kterých není účelem práva zřizovat soukromé školy zajištění místa ve škole pro každé dítě, ale zajištění práva na alternativu. Kapacitní důvody považuje stěžovatelka sice za legitimní kritérium pro odmítnutí zápisu vznikající školy do školského rejstříku, nemohou však být důvodem jediným, jinak by došlo k vyprázdnění relevantních práv (odst. 7).

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je potřeba v konkrétním řízení o zápisu do školského rejstříku přezkoumávat, zda dlouhodobé záměry nezasahují do jádra práva na vzdělání (odst. 42). Pro tento účel vymezil následující kritéria (odst. 38 a 39):

• omezení plynoucí ze zákona a dlouhodobých záměrů je potřeba vykládat v souladu s právem rodičů na alternativu ve vzdělávání a požadavkem plurality,
• zákon ani dlouhodobé záměry nemohou plošně přímo nebo nepřímo znemožňovat vznik a fungování soukromých škol,
• zákon i dlouhodobé záměry by měly dopadat stejně na všechny školy bez ohledu na charakter zřizovatele,
• kapacitní důvody jsou sice legitimním kritériem pro regulaci vzdělávací soustavy, nemohou však být kritériem jediným.

V konkrétní věci se výsledek řízení o kasační stížnosti (které bylo vyhověno) opíral o několik bodů. Soud jednak vyčetl správním orgánům, že příslušný bod dlouhodobého záměru[17] vykládaly příliš restriktivně jako kritérium kvantitativní, aniž by vzaly v úvahu kvalitativní aspekty, jako byla odlišná vzdělávací koncepce, podpora samosprávy a zá­jem rodičů (odst. 50–56). Podle NSS je zde dokonce povinnost zabývat se i kvalitativními aspekty, která plyne ze š. z., čl. 33 odst. 3 LZPS a mezinárodních smluv (odst. 57). Dále soud zdůraznil, že na věc se nemá primárně hledět z pohledu soukromé společnosti mající zájem provozovat školu, ale z pohledu zájmu rodičů na dostupné alternativě (odst. 59).

V zatím předposledním rozhodnutí NSS týkajícím se zápisu do školského rejstříku[18] šlo o změnu zápisu ve školském rejstříku spočívající v zápisu nového (dalšího) místa po­skytovaného vzdělávání (odst. 2). Posouzení možnosti takovéto změny pak záviselo na výkladu pasáže celostátního dlouhodobého záměru, podle které neměly být zapisovány vzhledem k dostatečné kapacitě nové jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, navyšovány kapacity stávajících škol, ani zapisována nová místa poskytovaného vzdě­lávání (viz odst. 17 an.). Jinak se NSS pouze odkazuje na výše citovaný rozsudek ve věci ScioŠkoly, jakož i na nález Pl. ÚS 34/17 (odst. 16 a 22). Z těchto důvodů nepovažujeme ten­ to judikát pro náš text za natolik relevantní a nebudeme se jím do detailu zaobírat.

Naopak zajímavý je poslední[19] rozsudek Nejvyššího správního soudu z července 2024.[20] Zde šlo o žádost soukromé vyšší odborné školy z Moravskoslezského kraje o zvý­šení nejvyššího povoleného počtu studentů v některých studijních programech. Tato žá­dost byla zamítnuta pouze z kapacitních důvodů, krajský soud proto zrušil rozhodnutí správních orgánů pro nepřezkoumatelnost. MŠMT proti tomuto rozsudku brojilo kasač­ní stížností (odst. 1–2). NSS zde navázal na své předchozí rozhodnutí ve věci ScioŠkoly, podle kterého se správní orgány nemohou omezit pouze na kapacitní kritéria, pokud v úvahu přicházejí i kritéria jiná (odst. 18). Rovněž uvedl, že v tomto rozhodnutí nebyla schválně vymezena tato další kvalitativní kritéria, jelikož bude vždy záviset na konkrét­ ním případě, jaká to budou. To, že nemohou být takto abstraktně vymezena, ostatně vy­plývá z požadavku na řádnou individualizaci rozhodování podle § 2 odst. 4 správního řá­du (odst. 29). Nejvyšší správní soud tedy v tomto rozhodnutí potvrdil posun v judikatuře, který představuje rozhodnutí ve věci ScioŠkoly.

3. Vlastní stanovisko

S výše uvedenými závěry vyplývajícími z judikatury se neztotožňujeme. Dle našeho ná­zoru je z dále uvedených důvodů takto restriktivní přístup ke zřizování soukromých škol v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a tedy s naším ústavním pořád­kem.[21]

3.1 Svoboda zřizovat soukromé školy v právu lidských práv

V Listině základních práv a svobod[22] (dále též „LZPS“) se soukromých škol týká čl. 33 odst. 3, ve kterém se stanoví, že: „[z]řizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za pod­mínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.“ V literatuře je velmi sporný normativní obsah tohoto ustanovení.[23] Bobek uvádí, že cito­vané ustanovení LZPS zakotvuje právo na alternativu v podobě soukromých škol; právo na jejich zřizování má nutně plynout z toho, že v demokratické pluralitní společnosti má vzdělávání otevřený charakter.[24] Naopak Majerčík má za to, že z LZPS základní právo na zřízení soukromé školy neplyne, dle cit. autora pouze možnost zřizování soukromých škol

„otevírá“, respektive „[s]tejně tak pouze otevírá možnost na nich vyučovat“.[25] Dále v textu uvádí stanovisko ÚS, aniž by jej podroboval kritice,[26] máme proto za to, že jeho závěry akceptuje. Závěry ÚS, tedy zejména že „LZPS neobsahuje subjektivní veřejné právo na zří­zení soukromé školy“ bez dalšího přejímá také Reschová.[27] Lze doplnit, že tento závěr byl tuzemskou doktrínou dovozován i před vydáním v předchozí kapitole nastíněného nále­zu ÚS.[28]

 Článek byl publikován v časopise Právník č. 3/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[2] V literatuře se někdy v návaznosti na návětí § 141 odst. 1 š. z. označuje školský rejstřík za veřejný seznam (z období po rekodifikaci soukromého práva např. KUDROVÁ, Veronika. § 141 Obsah školského rejstříku. In: RIGEL, Filip et al. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 635, která však dále v textu aplikuje na školský rejstřík, resp. rejstřík školských právnických osob, úpravu veřejných rejstříků dle o. z.). My se však v tomto textu (navzdory znění zákona) přidržíme terminologie zavedené v rámci rekodifikace soukromého práva, která rozlišuje mezi veřejnými rejstříky jako evidencemi osob a veřejnými seznamy jako evidencemi věcí.

[3] KUDROVÁ, Veronika. § 142 Účinky zápisu do rejstříku škol a školských zařízení. In: RIGEL, Filip et al. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 639, m. č. 5.

[4] KATZOVÁ, Pavla. § 148 Posouzení žádosti o zápis školy nebo školského zařízení. In: KATZOVÁ, Pavla. Školský zákon: Komentář [online]. Praha: Wolters Kluwer, 2009 [cit. 2024-04-05].

[5] V tomto kontextu považujeme za nepřesné tvrzení, že na zápis do školského rejstříku není právní nárok (KUDROVÁ, Veronika. § 148 Posouzení žádosti o zápis školy nebo školského zařízení. In: RIGEL, Filip et al. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 664, m. č. 15). V konkrétním řízení totiž nemá příslušný správní orgán jinou možnost než zápis provést, jsou-li splněny všechny podmínky, tedy i soulad s dlouhodobými záměry (viz § 148 odst. 5 š. z.). Je však pravdou, že veřejná moc (MŠMT a vláda, krajské úřady) má možnost fakticky omezit vznik soukromých škol dlouhodobý- mi záměry, tedy akty v zásadě politické povahy (k tomu viz RIGEL, Filip. § 9 Dlouhodobé záměry. In: RIGEL, Filip et al. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 63, m. č. 5).

[6] KATZOVÁ, Pavla. § 20. In: KATZOVÁ, Pavla. Školský zákon: Komentář [online]. Praha: Wolters Kluwer, 2009 [cit. 2024-10-08].

[7] Vyhláška č. 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů, výročních zpráv a vlastního hodnocení školy, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Viz § 1 písm. c) v. d. z.

[9] RIGEL, Filip. § 9 Dlouhodobé záměry, s. 65, m. č. 13.

[10] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, odst. 52.

[12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 As 69/2019-40.

[13] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 As 139/2020-40.

[14] Zásady vzdělávání jsou vymezeny v § 2 odst. 1 š. z. – pozn. aut.

[15] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2021, č. j. 2 As 208/2020-31.

[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 10 As 320/2020-58.

[17] Podle kterého se připouští „vznik nové základní školy jen výjimečně, na základě prokázané potřeby a s ohledem na aktuální podmínky v dané lokalitě“ (ibidem, odst. 50).

[18] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2024, č. j. 5 As 175/2023-32.

[19] Vztahováno k období odevzdání poslední verze textu, tj. začátku října 2024.

[20] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 10 As 105/2024-28.

[21] Vyjdeme-li z toho, že ústavní pořádek zahrnuje též ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01).

[22] Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[23] Resp. pro nás relevantní první části věty před středníkem.

[24] BOBEK, Michal. Čl. 33 [Právo na vzdělání]. In: WAGNEROVÁ, Eliška et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, s. 720; v učebnicové literatuře shodně KRATOCHVÍL, Jan. Právo na vzdělání. In: BAR- TOŇ, Michal et al. Základní práva. Praha: Leges, 2016, s. 505; obdobně také MORAVEC, Ondřej. Čl. 33 [Právo na vzdělání]. In: HUSSEINI, Faisal et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 955–956, m. č. 75–79.

[25] MAJERČÍK, L’ubomír. Právo na vzdělání (čl. 33). In: KÜHN, Zdeněk et al. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1211.

[26] Ibidem, s. 1212.

[27] RESCHOVÁ, Jana. Právo na vzdělání v kontextu společenských změn. In: KUDRNA, Jan (ed.). Listina v kontextu společenských změn (K 30. výročí jejího přijetí). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 83–84.

[28] Viz např. HŘEBEJK, Jiří. Čl. 33. In: PAVLÍČEK, Václav et al. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl, Práva a svobody. Praha: Linde, 2002, s. 270–272. Zde autor uvádí, že LZPS pouze „připouští vznik a existenci i jiných škol než státních“.