Právní úprava obchodu s propan-butanovými lahvemi (dále také „PB lahve“) je obsažená v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“).
Nesystematičnost zařazení právní úpravy obchodu s PB lahvemi: záměr nebo nedbalost?
Jednak je zařazení právní úpravy obchodu s PB lahvemi do energetického zákona nesystematické a neucelené, jednak zákaz uvedený v ustanovení § 3 odst. 5, 6 v rozporu s právním řádem ČR.
Mimo jiné nesystematičnost zařazení právní úpravy obchodu s PB lahvemi do energetického zákona konstatuje i Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“) ve svém rozhodnutí ze dne 24.11.2020 č. j. 00804-35/2020-ERU: „Předně je třeba podotknout, že § 3 odst. 5, resp. § 3 odst. 6 je v energetickém zákoně zakotven nesystematicky, zcela mimo věcný rámec jeho právní úpravy, neboť obchod s propan-butanovými lahvemi nelze podřadit pod trh s plynem, který je uvedeným zákonem regulován (…) Především samotný energetický zákon vlastníka propan-butanových lahví nedefinuje, ani nestanoví právní režim jejich oběhu na trhu, byť § 3 odst. 5, resp. § 3 odst. 6 uvedeného zákona stanoví zákaz plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka. Nutno zohlednit, že trh s propan-butanovými lahvemi je v České republice velmi nepřehledný, což bohužel koresponduje právě i s absencí ucelené zákonné úpravy této oblasti. Už samotné porovnání znění § 3 odst. 5 energetického zákona se zněním jeho § 3 odst. 6, jež se v podstatné části překrývají, je minimálně zavádějící, nadto dotčená právní úprava vůbec nezohledňuje povinnosti vyplývající obchodníkům s propanbutanovými lahvemi z oblasti ochrany spotřebitele a ochrany hospodářské soutěže.“
Předmět úpravy energetického zákona podle § 1 je vymezen následovně: Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie1) a upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie1a) podmínky podnikání a výkon státní správy v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené.
Obchod s PB lahvemi nespadá do předmětu úpravy energetického zákona, tak jak je vymezen v § 1 předmětného zákona. Plnění PB lahví nelze podřadit pod trh s plynem, tedy plynárenství.
Totožný závěr uvádí i komentářová literatura Zdvihal, Z; a kol. Energetický zákon: komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1657. „Důvodová zpráva zakotvení tohoto pravidla vysvětluje vysokým rizikem ohrožení životů, zdraví a majetku osob při výbuchu propan-butanových lahví. Zařazení tohoto pravidla do energetického zákona ale není systematické, neboť plnění propan-butanových lahví podléhá podmínkám podnikání podle živnostenského zákona, nikoli režimu energetického zákona. Tato úprava se zcela míjí s předmětem úpravy energetického zákona vymezeného v § 1, protože plnění propanu, butanu a jejich směsí do lahví nemá nic společného s plynárenstvím, resp. má asi tolik společného s plynárenstvím jako prodej autobaterií s elektroenergetikou. Je otázkou, zda dohled nad dodržováním této povinnosti náleží do kompetence Energetického regulačního úřadu, neboť plnění propan-butanových lahví nelze považovat za součást plynárenství, a proto není dána kompetence Energetického regulačního úřadu podle § 18 odst. 1 písm. a).“
Jak je to s vlastnictvím PB lahve
Problematické, ba v mnoha případech dokonce nemožné je samotné určení vlastníka konkrétní PB lahve.
Od 60. let 20. století bylo vlastnictví PB lahve o obsahu 10 kg a více upraveno vyhláškou Ministerstva paliv, tyto lahve byly ve vlastnictví státního podniku. Od roku 1980 se již jednalo i o lahve o obsahu 5 kg a více. PB lahve byly zákazníkovi zapůjčeny oproti složené jistotě za každou lahev. Zákazníkům byla poskytnuta naplněná lahev výměnou za lahev prázdnou. Lahve byly plněny pouze dodavatelem.
Shora citovaná vyhláška pozbyla účinnosti přijetím zákona č. 222/1994 Sb. Původní vlastník PB lahví, Český plynárenský podnik s. p., po roce změnil svou organizační strukturu odštěpením několika závodů, které byly poté privatizovány. V důsledku privatizace bylo vlastnické právo k jednotlivým PB lahvím převáděno na nové vlastníky. Určení vlastnického práva k lahvím vyrobeným před rokem 1995 je tedy dnes prakticky nemožné.
Od roku 1995 tedy vlastnictví k PB lahvi není speciálně upraveno a je potřeba vycházet z obecných předpisů, konkrétně kogentních ustanovení občanského zákoníku týkajících se vlastnictví a jeho převodu.
S ohledem na kontraktační svobodu a svobodu podnikání existuje mnoho módů poskytování PB lahví, v našem prostředí se jedná zejména o prodej, nájem, směnu, zápůjčku či výpůjčku nebo jejich kombinace. Problematické je určit, o který konkrétní režim se v určitém případě jedná, neboť informace prodejců jsou často nejednoznačné a koncový zákazník není schopen určit, o který režim se jedná a zda se vlastnické právo k obalovému kontu převádí společně s jeho obsahem či nikoliv.
Článek Evy Nouzové a Luďka Šikoly "Podnikání s propan-butanovými lahvemi" vychází z ustanovení § 505 OZ, tedy, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Přičemž a contrario dovozuje, že vlastnictví k obalovému kontu a vlastnictví k obsahu lahve je možné určit samostatně, neboť je možné plyn od lahve oddělit, aniž by se tím znehodnotil.
S odvoláním na § 556 a § 558 OZ odkazuje předmětný článek na výklad významu jednání podle praxe zavedené mezi stranami v právním styku a podle toho jaký význam má takové jednání pravidelně. Tvrdí, že ve většině případů není vlastnické právo k lahvi převáděno, neboť to není v úmyslu plnírny a realizovaný smluvní vztah je tak kombinací smlouvy o výpůjčce a zápůjčce. To, že vlastnické právo k obalovému kontu nepřechází, je dovozováno rovněž ze skutečnosti, kdy je při prvním předání obalového konta včetně jeho obsahu zákazníkovi vydán zálohový list, z něhož dle úvahy autorů komentovaného článku vyplývá, že při vrácení PB lahve bude zákazníkovi vyplacena složená záloha. Domníváme se, že tato úvaha je chybná, a to z důvodů uvedených níže.
Lze souhlasit, že obalové konto není součástí obsahu lahve, vlastnictví tedy je možné určit samostatně. Nicméně výklad jednání ve vztahu ke spotřebiteli je třeba posuzovat nikoli dle citovaných ustanovení, ale dle § 1812 OZ, tedy: lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.
Nad to je třeba uvést, že jednání je třeba kvalifikovat podle svého obsahu ve smyslu § 555 OZ. Shodné stanovisko zaujala i judikatura. Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku ze dne 28. 1. 1999, č. j. 21 C 431/98-14 konstatoval, že na zálohový list nelze nahlížet jinak než jako na smlouvu kupní a na poskytování plynu včetně obalového konta je třeba nahlížet jako na kombinaci směnné a kupní smlouvy.
Na zálohový list nelze nahlížet jinak než jako na smlouvu kupní, kdy vydáním tohoto kusu láhve vznikla navrhovateli povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu (…).V daném případě je tedy zřejmé, že zákazník, přijde-li do některé z plníren PP, ať už tato plnírna patří kterémukoliv subjektu, který se pohybuje na trhu a je prodejcem propan butanu v naší republice, je mu nejprve prodejcem nabídnuta ke koupi tlaková lahev za dohodnutou cenu, poté, co tlakovou láhev zákazník koupí, může do svého obalu, který se stává převzetím lahve a zaplacením kupní ceny jeho vlastnictvím, požadovat nákup zkapalněného topného plynu, v daném případě propan butanu. Poté, co propan butan vypotřebuje, může se zákazník obrátit s požadavkem na plnírnu, aby mu jeho láhev byla naplněna novým plynem, nebo dochází k situaci, kdy jím donesená lahev prázdná, je mu vyměněna za láhev identických vlastností, která je naplněna propan butanem. Na toto jednání je třeba nahlížet jako na hybrid směnné a kupní smlouvy, neboť dochází tímto právním úkonem jednak k nákupu zboží, tedy propan butanu za cenu, která je vyznačena na paragonu, tedy potvrzení o prodeji zboží spolu s datem, množství odebraného plynu a jeho cenou, v den prodeje, a dále dochází k směně láhve zákazníka za láhev, která je v té době ve vlastnictví subjektu provozujícího plnírnu.
Neuskutečnění přechodu vlastnického práva dovozené z vydání zálohového listu při prvním předání obalového konta lze vyvrátit rovněž tak, že při nevrácení obalového konta nenastává pro zákazníka žádný nepříznivý následek. Zákazník při nevrácení či zničení lahve není nikterak sankcionován, v případě, že by vlastnické právo na zákazníka nepřešlo, není možné, aby požíval veškerá práva spojená s vlastnictvím.
Obdobný závěr stran uskutečnění přechodu vlastnického práva k PB lahvi dovozuje i Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“), kdy ve svém rozhodnutí ze dne 24. 11. 2020 č. j. 00804-35/2020-ERU uvádí: „V posuzovaném případě je v prvé řadě třeba podrobněji popsat faktickou situaci na trhu s propan-butanovými lahvemi, přičemž je třeba zdůraznit, že propan-butanové lahve (bez ohledu na jejich vizuální označení logem jakéhokoliv subjektu) jsou dle názoru Rady určeny k trvalému koloběhu mezi výrobcem, plnírnou a zákazníkem, a to teoreticky po celou dobu jejich životnosti. Princip plnění a prodeje propan-butanových lahví přitom zůstává již desítky let v zásadě stejný, ať už se jedná o láhve předprivatizační, či lahve „nové“. Ačkoliv zjevně existuje paralelně několik teoretických názorů na to, jakým způsobem, resp. prostřednictvím jakého smluvního typu, se propan-butanové lahve dostávají do dispozice konečných zákazníků, případně plníren, lze uzavřít, že v praxi se ustálil především systém prezentovaný v napadeném usnesení, kdy je možné v zásadě každou prázdnou propan-butanovou lahev vrátit u kteréhokoliv obchodníka a částku za ni zaplacenou získat zpět nebo lahev u kteréhokoliv obchodníka vyměnit za plnou. Prvostupňový orgán v napadeném usnesení předestřel, že pokud zákazník koupí propan-butanovou lahev, zcela legitimně se domnívá, že koupil nejen její náplň, ale i lahev samotnou. Rada se s takovým hodnocením ztotožňuje, když má současně za to, že opačný názor nevyplývá z obsahu žádného právního předpisu občanského práva, ani z obsahu smluvního ujednání v rámci koupě těchto lahví.“
Častým argumentem při prokazování vlastnictví ke konkrétnímu obalovému kontu je rovněž jeho vizuální označení výrobcem, nicméně pouhé označení logem výrobce, dokonce ani ochranná známka na obalu neprokazuje vlastnictví toho, který obal označil, k takovému obalu. Taková argumentace by ad absurdum znamenala, že veškeré zboží označené logem výrobce či ochrannou známkou trvale zůstává ve vlastnictví výrobce.
Stran označení výrobku se vyjádřil Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“), přičemž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 11. 2020 č. j. 00804-35/2020-ERU uvádí: Rada akcentuje, že s ohledem na zákonné znění posuzované skutkové podstaty přestupku je základním předpokladem pro konstatování odpovědnosti obviněné za projednávaný přestupek bez důvodných pochybností nutnost učinění závěru, že obviněná plnila propan-butanové lahve, ke kterým nedisponovala vlastnickým právem, resp. souhlasem jejich vlastníka (pokud by např. osoba, která tyto láhve dodala k naplnění, nebyla jejich vlastníkem). Aby pak bylo možno uvažovat o vzniku škody na straně poškozené, musela by jmenovaná nejprve spolehlivě prokázat své vlastnické právo k předmětným propanbutanovým lahvím, u nichž měl absentovat její souhlas s plněním. Poškozená však nic takového v řízení neprokázala a své vlastnické právo dovozuje toliko z vizuálního označení 7 propan-butanových lahví a z vlastní právní interpretace fungování trhu s jejich plněním a prodejem. V takové situaci se však nemůže stavět do pozice poškozené. Argumentaci poškozené je třeba bezpochyby odmítnout a vycházeje z obecné zásady, podle níž tvoří správní řízení na prvním i druhém stupni jeden celek, dovoluje si Rada část odůvodnění orgánu prvního stupně v tomto směru doplnit. (…) Opatří-li si totiž zákazník koupí jakékoliv zboží s logem jakékoliv společnosti, propan-butanové lahve nevyjímaje, neznamená to, že se nestává vlastníkem tohoto zboží toliko z toho důvodu, že je zboží opatřeno právě logem dotčené obchodní společnosti. A contrario zjevně neplatí, že nějaká věc je ve vlastnictví určité osoby proto, že ji tato osoba označila značkou. Taková argumentace poškozené se jeví jako absurdní.
Novelou v roce 2011 byl do energetického zákona vtělen zákaz plnit PB lahve bez souhlasu jejich vlastníka. Jak již bylo rozebráno, určení vlastnictví ke konkrétní lahvi je ve většině případů téměř nemožné, toto ustanovení tedy přinejmenším komplikuje fungování plníren, a to především těch menších. Tento zákaz je protiústavní.
Je zákaz plnění PB lahví bez souhlasu vlastníka zárukou bezpečnosti?
V komentovaném článku je argumentováno pro ponechání zákazu plnit PB lahve bez souhlasu jejich vlastníka také zajištěním bezpečnosti nakládání s PB lahvemi. Argumentace klamně vyvolává dojem, že ustanovení energetického zákona jsou jediná, která bezpečnost nakládání s PB lahvemi regulují a odstraněním takového zákazu bychom se dostali do situace, kdy budou plnírny moci plnit jakoukoliv PB lahev bez ohledu na její technický stav. Takový výklad je zavádějící.
Je potřeba zdůraznit, že bezpečnostní a technické požadavky pro obchod s PB lahvemi jsou dány celou řadou právních předpisů a technických norem. Pro příklad uvádíme § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 208/2011 Sb., o technických požadavcích na přepravitelná tlaková zařízení.
U přepravitelného tlakového zařízení, které bylo uvedeno do provozu a je opakovaně používáno, se provádí periodické, meziperiodické a mimořádné inspekce v rozsahu, obsahu a intervalech stanovených v oddílu 1.8.7 a kapitole 6.2 a 6.8 mezinárodních úmluv o přepravě nebezpečných věcí. Tyto inspekce ověřují, zda u přepravitelného tlakového zařízení trvá soulad s požadavky uvedenými v jejich technické dokumentaci. Žádost o provedení příslušné inspekce podává vlastník přepravitelného tlakového zařízení nebo osoba, která toto zařízení používá.
Plnírny musejí dbát bezpečnosti a nesmí PB lahve naplnit, pokud jejich technický stav neodpovídá předepsaným normám, ať už jsou či nejsou vlastníky té které PB lahve. Bez ohledu na zákaz stanovený v § 3 odst. 5, 6 energetického zákona platí, že pokud lahev není technicky způsobilá k naplnění, plnírna ji naplnit nesmí. Argumentace pro ponechání zákazu plnění PB lahve bez souhlasu jejího vlastníka z důvodu bezpečnosti tedy neobstojí.
Porušení energetického zákon nebo raději diskriminace zákazníka
S ohledem na výše rozebranou problematičnost určení vlastnictví ke konkrétní PB lahvi, současná právní úprava zakazující plnírnám plnit PB lahve bez souhlasu jejich vlastníka přivádí plnírny do svízelné situace, kdy jim při porušení povinnosti stanovené v § 3 odst. 5, 6 energetického zákona hrozí podle § 91a odst. 7 pokuta ve výši až 15.000.000 Kč. Pro menší plnírny by byl takový finanční postih mnohdy likvidační. Dochází tedy často k situacím, kdy plnírny z obavy před postihem dle energetického zákona zákazníky neobslouží, čímž dochází k diskriminaci zákazníka.
Plnírny jsou současně v rámci výkonu své živnosti vázány zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Ustanovení tohoto zákona v § 6 stanoví, že prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.
Fakticky jsou tedy plnírny postaveny před rozhodnutí, zda poruší zákaz stanovený energetickým zákonem či zákaz diskriminace podle zákona o ochraně spotřebitele.
Zákaz plnění PB lahví bez souhlasu vlastníka dopadá nejvíce na koncového zákazníka a malé plnírny. Plnírny nejsou schopny určit vlastníka a vystavují se tak buď porušení zákazu v energetickém zákoně nebo diskriminaci podle ochrany spotřebitele.
Podmínky podnikání v oblasti plnění PB lahví jsou stanoveny živnostenským zákonem, neboť již od 90. let je výkon řemeslné živnosti „montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny“ upraven v živnostenském zákoně.
K tomu lze uvést, že výkon této živnosti není právním řádem ČR ani právem EU podmíněn vlastnictvím obalového konta. Naopak předpokladem výkonu této živnosti je možnost nakládání s PB lahvemi, jak vyplývá i z rozhodnutí ÚOHS ze dne 20. 12. 2016 č.j. ÚOHS- S0416/2016/DP-49949/2016/820/ŠHI.
Omezení svobody podnikání a hospodářské soutěže
Stávající právní úprava tak fakticky omezuje i hospodářskou soutěž, neboť s výkonem živnosti ve své podstatě spojuje nutné vlastnictví obalového konta. Čímž vylučuje ty společnosti, které vlastní obalová konta nemají.
Tento závěr dovodil i Krajský obchodní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 19. 5. 1999, č. j. 2 Cm 96/97-58. „Tím, že žalovaný přijal k naplnění od zákazníků láhve označené logem žalobce, nikterak neporušil ani jeho vlastnická práva (jsou-li tu v každém konkrétním případě). Tlakové láhve jsou určeny k trvalému koloběhu mezi plnírnou a zákazníkem po celou dobu jejich životnosti. Žalovaný tyto ´cizí´ láhve, ať již s označením žalobce nebo jiného podnikatele neshromažďuje, ale po naplnění opět vydá zákazníkům. Stejným způsobem pak nakládá i s lahvemi neoznačenými (ve vlastnictví zákazníků). (…) V tomto případě není zcela jisté, zda důvodem podání žaloby byla skutečně výhradně a jen ochrana ohrožených nebo porušených práv žalobce jako soutěžitele. Nelze totiž vyloučit tu možnost, že byl sledován i jiný cíl – omezení konkurence v oblasti obchodu s topnými plyny, eliminaci menších podnikatelských subjektů. (…) Požadavek žalobce pak směřuje nejen k podstatnému omezení podnikatelské činnosti žalovaného, ale také k omezení svobodné volby zákazníků, kteří by nemohli u žalovaného žádat naplnění láhví s označením žalobce, neboť by jim žalovaný tuto službu musel odmítnout, a byli by tak nuceni láhve vyměňovat buď přímo v plnírnách žalobce, nebo v plnírnách těch subjektů, kteří jsou se žalobcem neformálně dohodnuti. Důsledkem by pak mohlo být (…) omezení hospodářské soutěže v této oblasti, jehož přímým důsledkem je i poškození spotřebitele.“
Stanovisko ÚOHS, na které ve svém rozhodnutí Krajský obchodní soud v Praze odkazuje, uvádí, že:„(…) pokud by bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce, bylo by to signálem pro všechny firmy s ´obalovým kontem´, aby z hospodářské soutěže podstatně vyloučily ty subjekty, které sami s lahvemi nedisponují. Dalším stejně nežádoucím důsledkem by bylo rozdělení trhu mezi společnosti s vlastními obaly. Došlo by tak k výraznému omezení možnosti zákazníka vybírat si i mezi těmi zbývajícími soutěžiteli, a každý zákazník, který sám není vlastníkem lahve, by zůstal připoután k té společnosti, která mu ´pronajímá´ láhev. Tento postup by podle názoru Úřadu vedl k podstatnému omezení hospodářské soutěže v dané oblasti, a jeho přímým důsledkem by bylo i poškození spotřebitele.“
Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 3 Cmo 262/2012-123 dále rozebírá ochranu hospodářské soutěže a ochranu spotřebitele: "(…) již vzhledem k ochraně hospodářské soutěže v dané oblasti trhu a upřednostnění zájmu spotřebitelské veřejnosti na zachování široké nabídky plnění plynu není na místě zásah předběžným opatřením do stávajícího stavu – bez toho, že by proběhlo dokazování ve věci a bylo také prokázáno tvrzení žalobce o vlastnictví lahví, o povaze smluv, uzavřených se spotřebiteli, o tom, zda součástí těchto smluv jsou závazky obou stran ohledně dalších náplní a místa naplnění – tj. zda je tento spotřebitel ve smlouvě informován o tom, že k plnění může využít výhradně plnírny žalobce (či jeho smluvních partnerů) a že žalobce jako vlastník lahve nesouhlasí s tím, aby spotřebitel si nechal naplnit lahve u někoho jiného. Za stavu, kdy není ani tvrzeno, že spotřebitel převzal konkrétní závazek ohledně budoucích plnění, nelze po něm požadovat, aby si ověřoval, zda vlastník lahve (pokud jím není on sám) souhlasí s plněním svých lahví u toho kterého dalšího dodavatele plynu (plnírny) či nikoli, a omezovat jej ve výběru dodavatele plynu tak, že podnikatel, jinak zboží i službu nabízející, jej odmítne, resp. bude požadovat po něm prokázání vlastnictví láhve, kterou žádá naplnit, popř. existenci souhlasu vlastníka lahve s jejím naplněním právě tímto podnikatelem. V této souvislosti je dále třeba zjistit pokrytí spotřebitelské poptávky po plynu plnírnami žalobce, tj. zda spotřebitel, jenž má být takto zásadním způsobem omezen v přístupu ke zboží, má také možnost bez nepřiměřených obtíží využít nabídky žalobce."
S ohledem na shora uvedené je patrné, že předmětný zákaz v § 3 odst. 5, 6 je v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu spotřebitele – zákaz diskriminace dle čl. 1 LZPS, svobodu podnikání dle čl. 26, jakož i ochranu vlastnictví dle čl. 11 LZPS.
Diskuze k článku ()