Německý ústavní soud zdůrazňuje autonomii kolektivního vyjednávání před rovným zacházením

Odlišná odměna za noční práci

Kolektivní smlouvy, na nichž jsou žaloby založeny, stanoví, že zaměstnanci dostávají příplatky za práci v noci. Existují však rozdíly ve výši: pracovníci na směny, kteří mají pravidelně pracovat v noci, dostávají pouze o 25 % vyšší mzdu. Ti, kteří musí pracovat v noci výjimečně, však podle kolektivní smlouvy dostávají o 50 % vyšší mzdu.

Spolkový pracovní soud v Erfurtu však toto nerovné zacházení považoval za porušení základního zákona a vyhověl žalobě směnových pracovníků na zaměstnavatele o zvýšení mzdy. Soudci nejvyššího pracovního soudu v Erfurtu rozhodli: Zaměstnanci pracující na směny dostávají také příplatek ve výši 50 %. Důvodem je skutečnost, že neexistuje dostatečný důvod, aby se mezi nimi a ostatními zaměstnanci z hlediska mzdy rozlišovalo, zda pracují v noci.

Podle kolektivní smlouvy mají i ti, kteří nepracují na pevné směny, právo na zohlednění svých soukromých zájmů při organizaci práce. Rozdíl oproti pracovníkům na směny, kteří si mohou noční práci vždy předem naplánovat, tedy není tak velký, aby měli být odměňováni odlišně.

Kolektivní smlouvu lze přezkoumat pouze v omezeném rozsahu.

Spolkový ústavní soud však nyní tyto rozsudky z Erfurtu zrušil a ústavním stížnostem dotčených zaměstnavatelů vyhověl. Důvod: pokud se na tom strany kolektivní smlouvy dohodly, mělo by to být v zásadě akceptováno. Autonomie kolektivního vyjednávání je totiž chráněna základním zákonem. V něm se uvádí, že strany kolektivní smlouvy mohou vydávat předpisy, aniž by do nich stát zasahoval.

Soudy mohou kolektivní smlouvy kontrolovat, ale pouze ve velmi omezené míře. Zasáhnout mohou pouze v případě, že jsou svévolně porušována jiná základní práva. Nebyly však zjištěny žádné důkazy o naprosté svévoli v rozdílném odměňování noční práce. V konkrétních případech měli pracovníci na směny - na rozdíl od svých kolegů - nárok na placené přestávky nebo volno. V sociálním prostředí je také rozdíl, zda je pracovník na směny schopen se noční práci přizpůsobit, nebo je s ní konfrontován v krátkém čase a nepravidelně. To vše by jistě mohlo ospravedlnit rozdíl v odměňování.

Zejména v České republice zaměstnavatelé často příliš úzkostlivě dbají na rovné zacházení, i když to není nutné. Argumentace německého Ústavního soudu by proto měla posílit ty zaměstnavatele a odbory, kteří chtějí vytvořit řešení, jež by v jejich konkrétní situaci zahrnovalo všechny zájmy prostřednictvím kolektivní smlouvy. Doufejme, že podobný názor zaujmou i české soudy a zákonodárci.