Zaměstnanci se smlouvou podle cizího práva a jejich ochrana v ČR

Tím se v nedávné době zabýval Ústavní soud. Ústavní stížnost podanou americkou rozhlasovou stanicí Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda ústavní soudci odmítli.

Stanice dlouhodobě uzavírá smlouvy se svými zaměstnanci podle práva Spojených států amerických (U.S.A.) a státu District of Columbia (D.C.). V pracovní smlouvě bylo uvedeno, že pracovní poměr může být rozvázán každou ze smluvních stran výpovědí s čtyřtýdenní výpovědní dobou, když podle zvoleného práva může dojít k výpovědi z pracovního poměru bez omezení zákonnými důvody, resp. bez uvedení výpovědního důvodu. Jako místo výkonu práce byla uvedena Praha.

Zaměstnanec se ale domáhal ochrany dle českého práva. Jeho cílem bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, která mu byla dána, protože dle zaměstnavatele údajně znevažoval svého nadřízeného v hromadné e-mailové konferenci ostatním kolegům. Tuto žalobu Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 16 C 138/2019-185 zamítl, jelikož shledal platnost volby práva USA a D.C.

Městský soud[1] prvostupňový rozsudek zrušil s odkazem na čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, publikované pod č. 64/2006 Sb. m. s. (dále „Římská úmluva“), podle něhož zaměstnanec nesmí být zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo využito, kdyby nedošlo k volbě práva (podle odst. 2 by bylo rozhodné právo země místa výkonu práce). Spor se znovu vrátil k Obvodnímu soudu pro Prahu 10.

Obvodní soud na základě právního názoru Městského soudu určil neplatnost rozvázání pracovního poměru a doplnil, že výpověď je neurčitá a obecná. Jediným důvodem je údajné nerespektování pokynu zaměstnavatele (resp. “Policy manuálu”, podle něhož se má zaměstnanec zdržet vstupování do redakčních diskusí prostřednictvím skupinových e-mailů). Podle prvoinstančního soudu nebyl zmíněný e-mail arogantní ani urážlivý, ale pouze vyjadřoval nesouhlas s názorem nadřízeného.

Zaměstnavatel se proti rozsudku odvolal, ale Městský soud rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Poukazoval i na výklad zmíněného pravidla uvedeného v Římské úmluvě, který provedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 15. 3. 2011 ve věci Heiko Koelzsch proti Lucembursku (C-29/10).

Proti rozsudku Městského soudu podala stanice dovolání, jehož přípustnost spatřovala především v řešení právní otázky, zda pojem „imperativní ustanovení“ dle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy lze skutečně vyložit jako ustanovení kogentní. Senát Nejvyššího soudu postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť dospěl k odlišnému právnímu závěru, než který byl uveden v rozhodnutí, na nějž odkázala rozhlasová stanice ve svém dovolání.

Dovolání nebylo úspěšné. Nejvyšší soud zdůraznil, že výraz „imperativní ustanovení“ má jiný obsah, než v čl. 7 Římské úmluvy, kterým se zabývá jeho dřívější rozsudek[2]. Dle názoru soudců by čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, kdyby se „imperativní“ normy nevykládaly jako „kogentní“, pozbýval smyslu, neboť imperativní norma se uplatní bez dalšího a bez ohledu na to, koho a v jaké míře chrání a komu prospívá.

Zaměstnavatel se proto rozhodl domáhat svých práv před Ústavním soudem, a v ústavní stížnosti poukazoval na porušení svých základních práv (právo vlastnit majetek, právo podnikat a právo na soudní ochranu) a na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. Rozhlasová stanice měla za to, že „není důvodu pro to, aby rozvázání pracovního poměru zaměstnance vykonávajícího práci v ČR uzavřeného mezi dvěma cizozemci, navíc v situaci, kdy obě osoby, zaměstnanec i zaměstnavatel, jsou subjekty ze stejné země (USA), bylo posuzováno podle práva ČR“, a že výraz imperativní normy neznamená to samé, co normy kogentní. Navíc měla za to, že výpověď by byla platná i podle práva českého, jelikož neuposlechnutí pokynu zaměstnavatele představuje závažné porušení pracovní kázně zaměstnancem.

Ústavní soud však dal za pravdu Městskému soudu a Nejvyššímu soudu, které podle něj dospěly k řádně odůvodněnému a ústavněprávně i mezinárodněprávně konformnímu výkladu pojmu „imperativní ustanovení“ použitého v čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Článek 6 odst. 1 v sobě podle Ústavního soudu zahrnuje též ustanovení kogentní. V opačném případě by byl zmíněný článek nadbytečným. Odklon od dřívější judikatury Nejvyššího soudu považuje za opodstatněný vzhledem k okolnostem, ale i k judikatuře SDEU.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněnou.

---

[1] Usnesení ze dne 23. 10. 2020 č. j. 19 Co 236/2020-220.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1784/13.