Časté nedostatky insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení - část I.

Sepisovatel návrhu často nemá možnost se ani o následných komplikacích spojených s „jeho“ návrhem dozvědět, neboť právní služba poskytnutá dlužníku nejčastěji spočívá pouze v podání návrhu a v okamžiku odeslání návrhu insolvenčnímu soudu, případně v okamžiku rozhodnutí o úpadku, končí.

V naší praxi se dennodenně setkáváme s insolvenčními návrhy spojenými s návrhem na povolení oddlužení, které společně s přílohami byly insolvenčním soudům dlužníky (resp. v jejich zastoupení sepisovateli návrhů) předloženy a na jejichž podkladě insolvenční soudy rozhodly o povolení oddlužení. Tyto návrhy nezřídka mívají určité nedostatky a kvůli tomu další postup insolvenčního řízení komplikují. Není výjimečnou situací, že oddlužení je sice na základě takového, ne zcela dostatečného, návrhu povoleno, ale bez dalšího by insolvenční správce nemohl na základě dosavadního stavu doporučit insolvenčnímu soudu schválení oddlužení. Pokud by insolvenční správce neupozornil dlužníka na nedostatky v obsahu jeho insolvenčního návrhu a v právně významných skutečnostech, které vyplynuly najevo, přičemž by mu zároveň neposkytl určitou součinnost v nápravě těchto nedostatků, nebylo by zpravidla možné v řízení dále pokračovat v dlužníkem požadovaném způsobu řešení úpadku. Nezřídka se také stává, že insolvenční návrhy obsahují přímo chybné údaje, které je pak nucen insolvenční správce sám vyjasňovat např. součinnostními dotazy směřovanými k osobám povinným poskytnout správci součinnost, jako např. k zaměstnavatelům, úřadu práce či ČSSZ apod.

Insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení budeme pro zjednodušení v článku dále označovat jen jako „insolvenční návrh“ či „návrh“.

Příjmy dlužníka

Za jednu ze základních příčin toho, že insolvenční návrhy obsahují často nedostatky, které je nemusí činit přímo vadnými, nicméně zásadním způsobem ztěžují následnou práci s nimi, považujeme fakt, že jejich obsah sepisovatelé „koncentrují“ k určitému datu a nedostatečně přemýšlí nad tím, že insolvenční správce bude s návrhem pracovat obvykle až za několik měsíců. Okolnosti rozhodné pro schválení oddlužení jsou posuzovány k datu zpravidla několik měsíců vzdálenému od podání insolvenčního návrhu na příslušný soud. Sepisovatelé obvykle nepřikládají takřka žádný význam následné změně poměrů, resp. ji přímo v návrhu nijak „nepojišťují“. To zpravidla způsobuje poměrně rychlé zastarání údajů obsažených v insolvenčním návrhu a jejich naprostou nepoužitelnost. Tento nedostatek se velice často týká otázky výše dlužníkových příjmů.

Dle insolvenčního zákona musí návrh na povolení oddlužení obsahovat kromě jiného údaj o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 12 měsících a údaj o příjmech dlužníka za posledních 12 měsíců.[1]

Problematický aspekt insolvenčních návrhů vnímáme zejména u povinnosti uvedení údajů o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 12 měsících. Z našeho pohledu nemůže být za kvalitní poskytnutí právní služby dlužníkovi považováno čistě formální stanovení předpokladu příjmů v následujících 12 měsících pouze na základě příjmů dosavadních. Zpravidla se jedná o uvedení totožného příjmu, jaký dlužník obdržel v předchozích 12 měsících. Sepisovatel insolvenčního návrhu by si měl učinit určitý kvalifikovaný náhled na předpokládanou situaci v dalších 12 měsících a tomu výhled příjmů přizpůsobit a vhodně toto stanovisko zdůvodnit. Povinnost podat insolvenční návrh v zastoupení pomocí sepisovatele, a nikoliv dlužníkem přímo, má své určité důvody. Jedním z nich je nepochybně i zájem na zvýšení kvality insolvenčních návrhů, když je má sepisovat osoba znalá problematiky insolvencí.[2]

Pokud dlužník nijak nevybočuje ze standardu, řádně chodí do zaměstnání, má pravidelnou mzdu a nejsou přítomny žádné jiné okolnosti hodné zvláštní pozornosti, lze samozřejmě výhled příjmů bez větších obtíží stanovit „pouze“ na základě analýzy dosavadních doložených příjmů a předpokladu jejich udržení. Totéž platí, je-li dlužník např. starobní důchodce.

Mohou však nastat situace netypické, např. představme si, že je dlužnice těhotná a lze očekávat, že v případě zdárného průběhu těhotenství nastoupí na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. V takovém případě je třeba tyto okolnosti v insolvenčním návrhu řádně reflektovat a počítat ve výhledu příjmů nikoliv s částkami dle dosavadní mzdy, ale s (budoucí) peněžitou pomocí v mateřství a rodičovským příspěvkem. Další situace nastává, když dlužnici bude rodičovská dovolená za několik měsíců končit a přestane pobírat rodičovský příspěvek. Má dlužnice zajištěno další zaměstnání? Jaký bude mít předpoklad mzdy? Dále jsou zde okolnosti spojené s určitou „přelétavostí“ dlužníka mezi různými zaměstnáními. Je dlužník ve zkušební době? Zde je jistě namístě tuto okolnost minimálně s dlužníkem projednat, to zejména za předpokladu, že dlužník mění pracovní pozici každých několik měsíců. Sdělil dlužník sepisovateli návrhu, že má v plánu ukončit brzy stávající pracovní poměr nebo běží mu snad už výpovědní doba? Rovněž není možné bezmyšlenkovitě vycházet z dosavadního příjmu. Je dlužník dlouhodobě na nemocenské? Poté je třeba vycházet z dávky vyplácené od ČSSZ, a ne z minulé mzdy. Rovněž je třeba zamyslet se nad tím, jaký je výhled zdravotního stavu dlužníka. Navrátí se brzy do zaměstnání? Neblíží se mu např. konec podpůrčí doby? Má v takovém případě dlužník již v běhu žádost o invalidní důchod? Jak je vidno z výše popsaného, může zde být řada neznámých, se kterými je nutné počítat a které je nutné zohlednit při stanovení předpokládaného příjmu.

Správné stanovení předpokladu příjmů u dlužníka – fyzické osoby podnikající je pak z pohledu autorů zcela klíčové. To zejména ve specifické situaci, kdy dlužník podniká „čerstvě“, např. jen několik měsíců, či teprve plánuje v nejbližší době podnikání zahájit. V takovém případě je odůvodněný předpoklad (odůvodněný odhad) budoucích příjmů z podnikání zásadní pro správné stanovení zálohové splátky. Konečná výše postižitelné částky sice bude vyhodnocena až po skončení příslušného zdaňovacího období, nicméně při špatném odhadu budoucích příjmů mohou nastat dvě pro dlužníka poměrně nepříjemné situace. Dlužníkovi může po vyhodnocení zálohových splátek vzniknout velký nedoplatek, který je povinen na výzvu insolvenčního správce uhradit. To obvykle bez zbytečného odkladu. Bude toho však schopen? Dlužníkovi však může rovněž vzniknout naopak velký přeplatek, který je nevratný, tedy částka uhrazená dlužníkem již připadla věřitelům. Proto je důležité, především u začínajících podnikatelů nebo u podnikatelů, u nichž lze očekávat v blízkém období výraznou změnu v hospodářské situaci, klást na odhad budoucích příjmů zvláštní důraz.

Sepisovatelé insolvenčních návrhů by si tedy měli při jednání s dlužníkem zjistit za součinnosti s ním jeho soukromou a hospodářskou situaci v následujících 12 měsících, tato zjištění relevantně vyhodnotit a přizpůsobit jim informace uvedené v insolvenčním návrhu.

Rovněž může nastat situace, že si sepisovatel insolvenčního návrhu nevyhodnotí správně, jaké příjmy lze vlastně do oddlužení zahrnout. I když tedy má všechny relevantní informace, není schopen s nimi správně pracovat. Okruh příjmů, jež spadají do oddlužení, může být poměrně široký. Může jít o příjmy nahodilé, nepravidelné, u dlužníka však předpokládatelné (např. autorské honoráře, spropitné apod.).

Dovolíme si zde upozornit na jeden druh příjmu, který není zase tak neobvyklý a lze se s ním setkat poměrně běžně, nicméně někdy činí problémy jej správně uchopit pro účely insolvenční praxe. Je-li dlužník osobou pečující o osobu, jež pobírá příspěvek na péči, a tento příspěvek, nebo minimálně jeho část, je dlužníku za toto poskytování péče fakticky vyplácen jako jeho „odměna“, ztrácejí tyto peníze charakter dávky státní sociální podpory – příspěvku na péči[3] – a stávají se příjmem dlužníka.[4] Takový příjem musí dlužník řádně přiznat a jde o příjem, který je součástí souhrnu veškerých v úpadku postižitelných příjmů dlužníka, tvořících základ pro výpočet postižitelné částky v tom kterém kalendářním měsíci. Pečuje-li tedy dlužník např. o nemocného otce a otec je příjemcem příspěvku na péči v částce 6 600 Kč a tento příspěvek je dlužníku vyplacen jako „odměna“ za poskytování péče, došlo k využití příspěvku pro zajištění péče zcela v souladu s jeho účelovým určením, a příspěvek se tak stává příjmem dlužníka. Jedná se o příjem, který o částku 6 600 Kč zvyšuje souhrn případných dalších příjmů v daném měsíci (např. mzdy). Je třeba odlišit to, kdy je příspěvek vyplacen osobě, která si za něj má zajistit poskytování péče, a kdy je tento příspěvek na poskytnutí péče následně využit, a tím se stává příjmem osoby péči fakticky poskytující. Poskytuje-li péči osoba blízká, nepodléhá její „odměna“ čerpaná z příspěvku na péči dani z příjmů fyzických osob.[5]

Za zcela zjevné pochybení sepisovatele návrhu lze považovat, je-li v insolvenčním návrhu uvedeno, že dlužník je zaměstnán u určitého zaměstnavatele, přičemž následně dojde ke „zjištění“, že pracovní poměr tohoto dlužníka skončil již několik měsíců před podáním insolvenčního návrhu. K takovýmto zásadním nedostatkům ve skutkových zjištěních, učiněných při jednání s dlužníkem, které by sepisu návrhu mělo předcházet, by zcela jistě docházet nemělo. Rovněž by měli být v insolvenčním návrhu uvedeni všichni plátci příjmů bez ohledu na to, zda se jedná o příjem z pracovního poměru, či dohod konaných mimo pracovní poměr. Má-li dlužník např. několik dohod o provedení práce, je nutné v návrhu uvést skutečně všechny plátce příjmů.

Darovací smlouva

Největší nedostatky insolvenčních návrhů se z našeho pohledu týkají darovacích smluv (popř. smluv o důchodu – pro zjednodušení si dovolíme v článku používat pouze termín „darovací smlouva“), které jsou k insolvenčním návrhům přiloženy.

Je možné si představit několik specifických situací, kdy je k insolvenčnímu návrhu darovací smlouva přiložena:

• Třetí osoba se snaží pomoci dlužníkovi uspokojit jeho věřitele v maximální míře, a proto mu dobrovolně, ač to není nutné, poskytuje dar. Dlužno konstatovat, že takovýto utopický a bohulibý přístup k věřitelům se v oddluženích takřka nevyskytuje.
• S darovací smlouvou se můžeme rovněž setkat při snaze dlužníka dosáhnout 60% uspokojení věřitelů před uplynutím 36. měsíce schváleného oddlužení, anebo při snaze dosáhnout 100% uspokojení věřitelů v ještě kratší době, tedy při snaze oddlužení co nejvíce zkrátit. Jde o přístup zcela legitimní a nelze mu v zásadě nic vytknout.
• Dále jsou zde situace, kdy by příjmy dlužníka bez darovací smlouvy nebyly pro povolení (schválení) oddlužení dostatečné a dlužník zároveň není schopen vyšších příjmů dosahovat. Typická je tato situace u starobních důchodců. Na této kauze uzavření darovací smlouvy opět není nic špatného.

V zásadě není špatný žádný přístup, kdy je darovací smlouva reálně existující, platný a účinný závazek dárce, kterýžto je projevem skutečné, svobodné a vážné vůle dárce dar dlužníku poskytnout.[6] Nemá smysl se však tvářit, že je toto u darovacích smluv v oddlužení pravidlem. Řada darovacích smluv je totiž nicotným právním jednáním, kterému chybí jeden klíčový pojmový znak, a to vážná vůle dárce.[7] Není výjimečné, že jako dárce je sice podepsána třetí osoba odlišná od dlužníka, nicméně ve skutečnosti její vůle poskytovat dlužníkovi dar absentuje, a darovací smlouva je tudíž nicotná. Tato „listina“ pouze zastírá fakt, že „dar“ si chce dlužník poskytovat do oddlužení sám.[8]

Ještě horší je situace, pokud zde dokonce absentuje i zájem dlužníka si prostředky do oddlužení fakticky poskytovat a „darovací smlouvu“ předkládá bez vůle k tomu, že by se předmětné plnění mělo v budoucnu do oddlužení skutečně dostat. V takovém případě by ideálně k povolení či schválení oddlužení ani dojít nemělo, když se jedná nepochybně o nepoctivý záměr dlužníka. Fakticky však kostlivec ze skříně vyleze často až teprve v okamžiku, kdy má skutečně k plnění darovací smlouvy dojít, tedy po schválení oddlužení. Nyní je na dlužníkovi, aby zajistil, že se prostředky z „darovací smlouvy“ do oddlužení dostanou. Nestane-li se tak a je-li navíc příjem dlužníka nedostatečný pro prokázání snahy uspokojit věřitele v maximální míře, či snad dokonce nedosahuje ani výše minimální splátky, je pak namístě zrušení schváleného oddlužení. Prokáže-li se navíc nepoctivý záměr dlužníka, nebude mu další oddlužení povoleno po dobu pěti let od právní moci rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení (nepovolení oddlužení, neschválení oddlužení).[9]

Stejně nežádoucí je situace, kdy třetí osoba podepíše dlužníkovi darovací smlouvu, přičemž dlužník si sice fakticky chce do oddlužení přispívat, avšak „dar“ má pocházet z jeho nepřiznaných příjmů – typicky z práce „na černo“. Povinností dlužníka je přiznat veškeré své příjmy a ty nabídnout k uspokojení věřitelů.[10] „Legitimizovat“ nepřiznané příjmy pomocí „darovací smlouvy“ nelze. Pochybnost o tom, zda se tak náhodou neděje, vyvstává zejména v případě, kdy je darovací smlouva uzavřena na výraznou částku v řádu např. několika tisíc korun měsíčně. Zcela ideální samozřejmě není ani postup, kdy dlužník příjmy „na černo“ přizná a do oddlužení je zasílá, neboť tímto postupem nejsou vyřešeny např. jejich daňové aspekty. Veškeré příjmy dlužníků by měly být oficiální a řádně doložitelné – přičemž výši příjmu „na černo“ dlužník ani nemůže být schopen relevantním způsobem doložit. V takovéto situaci by tedy rovněž mělo dojít ke zrušení schváleného oddlužení (nepovolení oddlužení, neschválení oddlužení).[11]

Může rovněž nastat situace, kdy dlužník má sice dostatečně vysoké příjmy, ale z těch nelze srážkami vymoci potřebnou měsíční splátku – typicky když má dlužník více vyživovaných osob, které zvyšují nezabavitelnou částku. Tato situace může být řešena skutečnou darovací smlouvou, kdy třetí osoba má opravdovou vůli dar poskytnout. Darovací smlouva však může být, stejně jako u předchozích případů, toliko nicotná, kdy ve skutečnosti si dlužník bude „dar“ sám zasílat ze své nepostižitelné částky. Je nepochybné, že právní pomoc při „uzavírání“ nicotných darovacích smluv není řádným poskytováním právních služeb sepisovatelem insolven­čního návrhu (je-li si tohoto sepisovatel vědom). V posledně uvedeném případě jde navíc o postup zcela zbytečný. Nic totiž nebrání tomu, aby dlužník učinil písemný příslib, že si sám ze své nepostižitelné částky určité plnění do oddlužení poskytne. Soudy by tento postup měly akceptovat a s takovou možností počítat. Formulář zprávy pro oddlužení má pro tento případ zvláštní kolonku. Pokud si tak dlužník skutečně chce do oddlužení přispívat sám, je zcela zbytečné a až kontraproduktivní toto plnění „maskovat“ nicotnou darovací smlouvou a do celého procesu oddlužení vtahovat třetí osobu domnělého dárce.

Co se týče samotné osoby dárce, sepisovatelé návrhu někdy chybují v tom, že dárcem je osoba zcela nevhodná. Dárcem by neměla být osoba dlužníkem vyživovaná, působí to velmi zvláštně. Smutný povzdech rovněž vyvolává, je-li dárcem osoba s řadou exekucí či osoba, jež je sama v úpadku. Jednak se nabízí úvaha o tom, zda je taková darovací smlouva vůbec existujícím právním jednáním. Dále je nanejvýš podivné, jak může osoba, jež sama vůbec není schopná uspokojit vlastní věřitele, ještě něco pravidelně každý měsíc darovat jinému dlužníku. Toto by poté mělo mít dohru v insolvenčním řízení samotného dárce a mohlo by vést k jeho neúspěšnému konci. Rovněž nelze doporučit, aby byl dárcem manžel dlužníka, mají-li manželé společné jmění manželů. Taková darovací smlouva by se neměla vůbec akceptovat, neboť darovat lze toliko ze svého výlučného majetku.[12] Mezi manželi by bylo možné darovací smlouvu uzavřít tehdy, měli-li by upraven manželský majetkový režim[13] či bylo-li by v samotné darovací smlouvě upraveno, že dar bude plněn toliko z výlučného majetku druhého manžela. Takový výlučný majetek musí být samozřejmě reálný a prokazatelně existující.

Určitou pochybnost rovněž vzbuzuje případ, kdy je dárcem zaměstnavatel dlužníka. Je podivné, proč zaměstnavatel přispívá dlužníkovi darem místo toho, aby mu navýšil oficiální příjem.

Při sepisu darovacích smluv je rovněž často opomíjen fakt, že dar musí být plněn bez ohledu na to, jakého příjmu dlužník dosahuje – není-li smluvně upraveno jinak. Zvýší-li si tak dlužník příjem (např. změnou zaměstnání) a odpadá-li pak nutnost mít uzavřenu darovací smlouvu (resp. odpadá-li původní kauza tohoto závazku – nízký příjem dlužníka), nemá to na závazek z darovací smlouvy žádný vliv.

Je-li tedy sepisovatel darovací smlouvy veden záměrem zajistit u dlužníka do oddlužení plnění „spíše“ minimální (resp. nesnaží-li se zajistit pomocí darovací smlouvy co nejvyšší uspokojení pro věřitele) a spíše darovací smlouvou „pojišťuje“ nedostatečný aktuál­ní příjem dlužníka, je vhodné navázat povinnost dárce plnit na podmínku, že z jiných příjmů dlužníka nebudou v daném měsíci provedeny srážky v dostatečné výši. Rovněž je možné nestanovovat dar v konkrétní přesné výši, ale ve výši v každém měsíci pohyblivé v závislosti na tom, jaká srážka bude v daném měsíci z jiných příjmů dlužníka provedena.[14] Ujedná se tedy maximální měsíční výše daru (např. 5 000 Kč) s tím, že skutečná výše daru bude v každém měsíci závislá na tom, jaké srážky budou od této maximální výše odečteny. Lze tak vždy počítat s určitou částkou, která se v každém měsíci do oddlužení minimálně dostane, bez ohledu na to, že srážka z příjmů by byla nižší. Součet výše srážky a daru pak má v daném měsíci vždy činit např. uvedených 5 000 Kč. Vzorec je tedy: výše srážky + výše daru = ujednaná maximální výše daru nebo spíše: výše daru = maximální výše daru – výše srážky. V případě srážky 0 Kč by tak dar činil 5 000 Kč. V případě srážky 1 500 Kč by pak dar činil 3 500 Kč. Tento mechanismus je rovněž možné aplikovat i na příslib dlužníka, že si sám bude do oddlužení každý měsíc ze své nepostižitelné částky přispívat. Nedostatečné srážky by v uvedeném případě pak neměly samy o sobě[15] vést ke zrušení schváleného oddlužení a naopak srážky ve výši přesahující maximální výši daru by v daném měsíci „deaktivovaly“ povinnost dar plnit. Dar (nebo příslib plnění z nepostižitelné částky) tak v takovém případě funguje skutečně jako „pojistka“ pro případ, že nebudou v daném měsíci učiněny dostatečné srážky. Zároveň se dárce (nebo dlužník) nezavazuje k dalšímu „nadbytečnému“ plnění z darovací smlouvy ve výši třeba i několika tisíc korun, byť srážka z příjmů by sama o sobě byla dostatečná. Do jisté míry jde o institut zčásti podobný stanovení pevné výše měsíční splátky do oddlužení, kdy však, na rozdíl od pevné výše splátky, kterou musí stanovit soud, není třeba složitě maximální výši daru odůvodňovat a obhajovat. Rovněž není třeba, aby insolvenční správce, stejně jako k návrhu pevné výše splátky, přikládal své obsáhlé stanovisko. Jde o mechanismus pružnější. V každém měsíci tak věřitelé mohou počítat s určitým minimálním plněním přislíbeným předem bez ohledu na výši srážky a zároveň s tím, že v případě vyšší srážky překračující maximální výši daru (např. proto, že si dlužník navýší své příjmy) obdrží automaticky více, a nikoliv pouze pevně sjednanou splátku.

S uvedeným rizikem sjednání pevné výše daru, kterážto v případě navýšení příjmů dlužníka a zvýšení srážek nemusí odpovídat původnímu záměru,[16] souvisí i to, že v darovacích smlouvách často absentuje smluvní ujednání umožňující snadné ukončení závazku. Dárce je poté vázán darovací smlouvou i pro případ, že dlužník své příjmy navýšil a původně potřebný dar už není pro plnění oddlužení nezbytný. Plnění takového daru již jen maximalizuje uspokojení věřitelů, avšak oddlužení by díky zvýšení příjmů dlužníka mohlo zcela legitimně probíhat i bez tohoto daru.[17]^,[18] Je proto vhodné přímo zakotvit v samotné darovací smlouvě možnost dárce tuto smlouvu vypovědět i bez uvedení důvodu či případně omezit trvání smlouvy jen na dobu nedostatečného příjmu dlužníka. To, že dárce dlužníku smlouvu vypoví, nelze vnímat jako porušení povinnosti dlužníka v oddlužení. Snaha vyvázat se z darovací smlouvy pomocí zákonných důvodů je poněkud právně kostrbatá. Dlužník není oprávněn se s dárcem na skončení darovací smlouvy dohodnout, neboť by tím mohl porušit svou povinnost v průběhu oddlužení, protože nesmí odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat[19] a musí vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.[20] Rovněž by mohlo jít o nepoctivý záměr[21] či lehkovážný přístup dlužníka.

Vázanost uzavřenými darovacími smlouvami [a je třeba zdůraznit, že dlužník bude těžko dodatečně tvrdit, že smlouva byla záměrně „uzavřena“ jako nicotná a absentovala (nebyla vážná) vůle „dárce“ dar plnit] má důsledek rovněž ten, že v případě neplnění darovací smlouvy by mělo dojít k vymáhání dlužného daru.[22] Rovněž pohledávka z darovací smlouvy může být dostatečným majetkem zajišťujícím to, že v případě zrušení (neschválení) oddlužení dlužník „spadne“ do konkursu.[23] To namísto toho, aby bylo insolvenční řízení zastaveno.

S „nicotnými“ darovacími smlouvami, kde absentuje (či není vážná) vůle „dárce“, je tedy třeba zacházet navýsost opatrně, neboť se mohou stát po krov naplněným seníkem, ve kterém si dlužník v průběhu plnění oddlužení hraje s krabičkou zápalek.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.

---

[1] Ust. § 391 odst. 1 písm. b a c) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále „ins. zák.“).

[2] H. Erbsová: § 390a [Podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu], in T. Moravec, J. Kotoučová a kol.: Insolvenční zákon, C. H. Beck, Praha 2021, str. 1386.

[3] Dle ust. § 7 zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

[4] Je třeba korektně přiznat, že judikatura v této otázce není jednotná. Kupř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2022, č. j. 1 VSOL 724/2019-B-13, dovozuje, že příspěvek na péči neztrácí charakter příspěvku na péči ani vyplacením osobě, která péči poskytuje, a zůstává stále „nepostižitelný“. S tímto stanoviskem se však neztotožňujeme. Zastáváme názor, podpořený usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 VSOL 218/2009-A-12, dle kterého „je-li příspěvek vyplácen příjemcem příspěvku tomu, kdo o osobu oprávněnou pečuje, nejde již o příjem osoby oprávněné, ale osoby, která poskytuje péči“ a dále „Lze též souhlasit s tvrzením odvolatele, že ust. § 17 odst. 2 zákona o sociálních službách, dle kterého příspěvek nepodléhá výkonu rozhodnutí a nemůže být předmětem dohody o srážkách, chrání pouze osobu oprávněnou. Vyplatí-li osoba oprávněná v souladu se svou zákonnou povinností příspěvek osobě, která o ni pečuje, jde o příjem této pečující osoby, která již není tímto způsobem chráněna. Příjem osoby, která péči zajišťuje, již není účelově vázán a podléhá výkonu rozhodnutí, je proto možné jeho použití k plnění splátkového kalendáře v oddlužení.“

[5] Ust. § 4 odst. 1 písm. i) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

[6] Avšak plnění oddlužení nesmí být vázáno pouze na darovací smlouvu a dlužník musí zároveň s přijímáním daru prokazovat snahu uspokojit věřitele vlastním přičiněním, lze-li to po něm spravedlivě požadovat.

[7] Ust. § 551 a 552 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[8] Srov. P. Veselý: Darovací smlouva v oddlužení a její neplnění [online], 2018 [cit. 2. 2. 2023].

[9] Ust. § 395 odst. 4 ins. zák.

[10] Ust. § 412 odst. 1. písm. e) ins. zák.

[11] Srov. op. cit. sub 7.

[12] Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71.

[13] Případně předtím došlo k zániku společného jmění manželů. Např. pokud již jeden z manželů čelil úpadku ve formě konkursu.

[14] Je však nutné uvést, že některé soudy nejsou schopny s tímto postupem pracovat (správně ho uchopit) a vyžadují, aby byla stanovena pevná částka daru.

[15] Myšleno srážky nedosahující ani výše minimální splátky. Má-li však dlužník schopnost dosahovat příjmu vyššího, ze kterého by šly vyšší srážky strhnout, nezbavuje ho zajištění příjmu z darovací smlouvy povinnosti si tento vyšší příjem zajistit a učinit vše potřebné pro maximální uspokojení věřitelů vlastním přičiněním, a nikoliv čerpáním daru.

[16] A dlužník, plní-li si „dar“ sám, se může dostat do potíží vůbec díky „daru“ uhradit své životní výdaje.

[17] Je třeba poznamenat, že dar v jakékoliv výši nic nedosvědčuje o snaze dlužníka uspokojit své věřitele v maximální míře. Dlužník snahu uspokojit věřitele prokazuje zajištěním dostatečných příjmů vlastním úsilím, a nikoliv přijímáním daru. Splnění oddlužení pouze na základě darovací smlouvy by nemělo být možné, i kdyby došlo třeba k 90% uspokojení věřitelů. Něco jiného je splnění oddlužení při dosažení 60% uspokojení za 36 měsíců nebo dosažení 100% uspokojení věřitelů. Bylo-li by takovéhoto výsledku dosaženo pomocí darovací smlouvy nebo i zcela jen darovací smlouvou, mělo by být oddlužení splněno, neboť splnění oddlužení v takovém případě není vázáno na snahu dlužníka uspokojit své věřitele v maximální míře. Samozřejmě ale pokud dlužník např. odmítá pracovat a pouze pobírá dar z darovací smlouvy (a předpokládejme pro zjednodušení, že ta není nicotná), mělo by mu být oddlužení zrušeno pro neplnění jeho povinností ještě předtím, než dosáhne 100% uspokojení věřitelů nebo 60% uspokojení za 36 měsíců. Takového dlužníka v oddlužení nechávat nelze. Je dále třeba říct, že překročení 30% uspokojení pomocí darovací smlouvy nevylučuje možnost vyvrácení domněnky o splnění snahy dlužníka vynaložit veškeré úsilí k uspokojení věřitelů dle ust. § 412 odst. 1 písm. h) ins. zák. Výše uvedené se samozřejmě týká dlužníků, kteří „mají zdravé ruce“ a jsou schopni příjmů dosahovat. Jiná situace je např. v případě invalidů či starobních důchodců.

[18] Srov. op. cit. sub 7.

[19] Ust. § 412 odst. 1 písm. a) ins. zák.

[20] Ust. § 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.

[21] Srov. op. cit. sub 7.

[22] Op. cit. sub 2, str. 1401.

[23] Srov. op. cit. sub 7.