Desatero oddlužovací novely - I. část Zdroj: Fotolia

Desatero oddlužovací novely - I. část

Letošní rok je pro insolvence (po loňské přestávce) dalším v řadě, kdy dochází díky legislativním úpravám ke změnám v pravidlech jejich administrace, a to ke změnám nikoliv jen kosmetickým.

JUDr. Ing.  Zdeněk Strnad Ph.D.  MPA

JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D., MPA

soudce a místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích

JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D., MPA

soudce a místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích

Kromě toho, že se letos zřejmě (k nelibosti soudů a přes jistou nepřipravenost technického řešení ze strany Ministerstva spravedlnosti) již opravdu spustí (centrální) generátor (náhodného) přidělování nových insolvenčních věcí do jednotlivých soudních oddělení, resp. jednotlivým soudcům slovy zákona tak, aby byla vyloučena možnost ovlivňování přidělení věcí, kvapem se blíží především červnová (1. 6. 2019) účinnost tzv. oddlužovací novely (zákon č. 31/2019 Sb.). Je tak nejvyšší čas na to, abychom se na ni my všichni, koho se může jakkoliv dotknout, začali pomalu připravovat. Prostor k tomu bude jistě i na mnoha seminářích, odborných fórech a konferencích, jejichž přípravy jsou již nyní v plném proudu, stejně jako na stránkách odborných periodik a v četných pojednáních, polemikách či komentářích, které jsou v tuto dobu již jistě rozepsané. Považujme proto, prosím, tento článek toliko za úvodní, stručné, základní a letmé seznámení s novinkami, které zmíněná novela (nejen) do insolvenčního světa přináší. Nebo spíš za definitivní potvrzení toho, že novele se už opravdu nevyhneme…

I. Oddlužovací novela není jen o insolvenci a oddlužení

Přestože celý mediální svět žije v souvislosti s oddlužovací novelou především (postupnou) „demontáží“ posledních pamětníků „starých časů“, v nichž se lidé za nesplacený dluh ještě opravdu styděli, a neodvratně se tak blíží doba, kdy bude (osobní) bankrot nominován mezi základní lidská práva, oddlužovací novela přináší změny i v dalších oblastech.

Kromě insolvenčního zákona, jemuž zákonodárci (a v případě této novely se nejedná ve vztahu k „zákonodárcům“ o literární klišé, ale o fakt, který vychází z prostého porovnání jednak textu novely „na vstupu“ do Parlamentu a na jeho „výstupu“, jednak z doby, po kterou se novelou zabývala exekutiva, a jak dlouho ji projednávali – nutno dodat že vesměs ku prospěchu věci – zejména poslanci a poslankyně), věnovali podstatnou část novely (ČÁST PRVNÍ, 141 novelizačních bodů), mění novela i exekuční řád (ČÁST DRUHÁ, 2 drobné změny v § 46 odst. 7), zákon o soudech a soudcích (ČÁST TŘETÍ, 9 novelizačních bodů týkajících se úprav generátoru přidělování insolvenčních věcí na insolvenčních soudech), zákon o insolvenčních správcích (ČÁST ČTVRTÁ, 30 novelizačních bodů jednak technického charakteru, jednak upřesňujících podmínky výkonu funkce insolvenčního správce, zejména jeho personální vybavení, a také změny některých dohledových a sankčních ustanovení) a zákon č. 296/2017 Sb. (ČÁST PÁTÁ, změna účinnosti „ostrého“ nasazení generátoru přidělování insolvenčních věcí na insolvenčních soudech z 1. 3. 2019 na 1. 11. 2019).

V samotném insolvenčním zákoně pak novela zdaleka nemění pouze pravidla týkající se oddlužení (byť se jedná o podstatnou část novely), ale dotýká se rovněž např. změn v osobě věřitelů (§ 18), o nichž již soud nebude muset po uplynutí 3 pracovních dnů vůbec rozhodovat, ani vyhotovovat příslušná rozhodnutí, neboť se jednalo o agendu kvantitativně velmi náročnou, jež odčerpávala insolvenčním soudům významné personální kapacity, dále také povinností a činnosti insolvenčních správců (namátkou § 31 odst. 4 o povinnosti insolvenčního správce informovat soud o tom, že není zvláštním správcem, ač ten měl být do řízení ustanoven; § 40 k výkonu funkce insolvenčního správce; § 80a odst. 2 o povinnosti insolvenčního správce používat v insolvenčním řízení elektronické formuláře), započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v případě jistoty při nájmu bytu (§ 140), úpravy pravidel vypořádání SJM (§ 274), započítání podílu na náklady správy a zpeněžení a odměnu insolvenčního správce pro (dosud nedůvodně upřednostňované) osoby odpovědné za správu domu a pozemku – zejména SVJ (§ 298 odst. 8), zefektivnění ukončování nepatrného konkursu (a také oddlužení – viz § 398 odst. 8) v podobě možnosti vydat konečnou zprávu a rozvrhové usnesení najednou [§ 315 odst. 1 písm. f)], doplnění ministerských dohledových ustanovení o možnost sankcionování nejen nezákonného nabízení a poskytování služeb v oblasti oddlužení, ale rovněž již i samotného nezákonného obstarávání, zprostředkovávání či nabízení obstarání nebo zprostředkování takových služeb (§ 418j odst. 3§ 418k odst. 2 ve spojení s § 390a odst. 7) a hlavně – dochází ke komplexní změně ve způsobu doručování (zejména § 75 odst. 2, § 102§ 139 a další konkrétní ustanovení insolvenčního zákona), jejímž cílem bylo uspořit procesní kapacity na insolvenčních soudech, aniž by přitom byl jakýkoliv procesní subjekt na svých právech poškozen (za tím účelem byla mj. účinnost změn v doručování týkající se zrušení oznamování o zahájení insolvenčního řízení zejména veřejnoprávním institucím v § 102 a zrušení obdobného oznamování o vydání rozhodnutí o úpadku v § 139 odložena o 3 roky, kdy by již měly mít i tyto instituce automatizované propojení na – snad nový? – insolvenční rejstřík). Principem nového (a efektivnějšího) zvláštního způsobu doručování (§ 75 odst. 2) by mělo být pravidlo, podle kterého se bude (nebude-li v zákoně stanoveno něco jiného) zvlášť doručovat pouze: 1/ dlužníku, 2/ osobě s právem podání opravného prostředku, 3/ osobě, o jejímž podání insolvenční soud rozhoduje, a 4/ osobě, která má v insolvenčním řízení něco vykonat. Automaticky tak soud již například nebude muset každé rozhodnutí doručovat insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru ani státnímu zastupitelství, které případně do insolvenčního řízení vstoupilo.

Neméně významné změny přinesou pro praxi jistě i úpravy zmocňovacího ustanovení v § 431, jež upřesňují a rozšiřují okruh insolvenčních formulářů a jejich náležitosti. Především však nově doplněný text ukládá Ministerstvu spravedlnosti stanovit vyhláškou způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník nebude povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení (blíže viz kapitola VI).

II. Přechodná (insolvenční) ustanovení

Oddlužovací novela nabývá účinnosti dnem 1. 6. 2019. Nikoliv ovšem jako celek. O odložení účinnosti změn v doručování některým (veřejnoprávním) institucím (zrušení 102 a § 139) o 3 roky již byla řeč. Účinnost změn je odložena i v případě úprav týkajících se generátoru přidělování insolvenčních věcí na insolvenčních soudech v zákoně o soudech a soudcích (ČÁST TŘETÍ), jež jsou stejně jako spuštění celého generátoru do praxe odloženy k datu 1. 11. 2019 (srov. ČÁST PÁTÁ, která naopak nabývá účinnosti oproti zbytku novely již dnem vyhlášení, tj. 7. 2. 2019, a to z prostého důvodu, že původně byla účinnost zavedení generátoru přidělování do praxe stanovena zákonem č. 296/2017 Sb. na 1. 3. 2019, ale bylo tedy potřeba, aby k odsunutí účinnosti na 1. 11. 2019 došlo ještě před 1. 3. 2019 – po tomto datu by to již z logiky věci nemělo smysl).

Podstatné z hlediska toho, jak bude novela aplikována na již „běžící“ insolvenční řízení, je pak formulace přechodného ustanovení v Čl. II v ČÁSTI PRVNÍ oddlužovací novely, jež se ale týká toliko (!) změn insolvenčního zákona. Všimněme si, prosím, také, že „stará“ právní úprava, tj. znění insolvenčního zákona před oddlužovací novelou, se má podle něho aplikovat (jak bývá jinak obvyklé) nejen v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této novely (tj. před 1. 6. 2019), ale do tohoto data musí být v řízení vydáno i rozhodnutí o úpadku. Tedy jinak řečeno: v insolvenčním řízení zahájeném, byť před 1. 6. 2019, v němž do té doby nebude zjištěn úpadek dlužníka, se bude postupovat již podle insolvenčního zákona v novelizovaném znění, a to včetně novelizovaných (či úplně nových) prováděcích právních předpisů. Stranou pozornosti insolvenční praxe by neměla zůstat ani otázka formulářů, tak hojně v insolvenčních řízeních používaných. Díky formulaci přechodného ustanovení, jež operuje en blocs celým insolvenčním zákonem, bude zřejmě potřeba, aby po nějaké (a to nikoliv krátké) období byly ze strany Ministerstva spravedlnosti k dispozici jak funkční formuláře vycházející z insolvenčního zákona ve znění před oddlužovací novelou, tak i formuláře nové, které by měly být insolvenční praxi k dispozici nejpozději (!) spolu s účinností oddlužovací novely.

Podotýkám také, že citované přechodné ustanovení hovoří toliko o vydání rozhodnutí o úpadku, nikoliv o pravomocném rozhodnutí o úpadku. Bude tedy zajímavé sledovat, co se stane, když rozhodnutí o úpadku vydané do 1. 6. 2019 bude následně po tomto datu na základě opravného prostředku zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí soudu prvního stupně. Bude se poté v řízení postupovat již podle novelizovaných předpisů? Osobně se domnívám, že díky formulaci přechodného ustanovení by tato skutečnost vliv na volbu aplikované právní úpravy mít neměla a nadále se bude v řízení postupovat podle právní úpravy před novelou (jakkoliv se nám to třeba může zdát nepraktické). Podmínka o vydání rozhodnutí o úpadku před účinností oddlužovací novely zde totiž splněna bude. Jak k tomu ale nakonec soudní praxe skutečně přistoupí, to se budeme muset nechat všichni překvapit…

III. Konec 30% vstupní bariéry v oddlužení, ale…

V další části tohoto pojednání bych se rád věnoval již jen otázkám spojeným s oddlužením, neboť jsou to právě tyto změny, které se insolvenční praxe z hlediska podstaty diskutované materie dotknou nejvíc.

Klíčovou změnu představuje téma vnímané veřejností nejcitlivěji, a tím jsou otázky spojené jednak s přípustností oddlužení, tedy „přísnost“ pravidel na vstupu do oddlužení, jednak vyhodnocení plnění podmínek oddlužení (včetně splnění předpokladů pro osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek) na konci oddlužení. Mix, který oddlužovací novela nakonec přinesla, je nutno v tomto směru přes veškerá (mnohdy zavádějící, nepřesná, účelová až zbytečně poplašná) mediální vystoupení a komentáře zejména některých zástupců neziskového sektoru vnímat jako v každém případě pro-dlužnický (resp. k dlužníkům vstřícný – nikoliv ovšem celkově z hlediska všech nově přijatých změn, když některé z nich mění pravidla vysloveně v neprospěch dlužníků – kupříkladu to, že o oddlužení se bude moci dlužník pokusit až po 10 letech po předchozím úspěšném oddlužení – srov. § 395 odst. 3) a k věřitelům (alespoň do určité míry) ohleduplný (a to minimálně ve srovnání s původním – sic možná „evropsky moderním“ – ministerským návrhem). Je tak třeba konstatovat, že oddlužení se nově „otevírá“ další podstatné skupině poctivých dlužníků, kteří dnes podmínky pro oddlužení pro své tíživé poměry nesplňují, ale svoji sociální situaci by chtěli právě prostřednictvím oddlužení řešit. Přijetím oddlužovací novely tak tuto možnost nepochybně získali. Sice možná ne všichni z těch 800 000 právě exekuovaných dlužníků, ale rozhodně významná většina ano. A dodejme, že pro zvlášť citlivé sociální skupiny přinesla novela další významné úlevy (viz kapitola IV.). Ale nezapomínejme přitom na to nejdůležitější, a sice že oddlužení vyžaduje ochotu dlužníka do něho vstoupit. Jinak řečeno: dlužník musí chtít svoji dluhovou situaci řešit tímto způsobem. Lze jen odhadovat, kolik dlužníků ve skutečnosti tuto šanci po 1. 6. 2019 využije (o nárůstu zájmu ze strany dlužníků přitom vůbec nepochybuji – půjde jen o to, jak velký ten zájem ve finále bude).

Jaké změny tedy novela v tomto směru přináší? V prvé řadě skutečně opouští (jako předpoklad vstupu do oddlužení) onu 30% podmínku uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů [srov. § 395 odst. 1 písm. b)].

Druhým dechem zároveň dodávám, že tuto hranici jako (závaznou) podmínku úspěšného splnění oddlužení novela nezavádí (navzdory čilému mediálnímu rozruchu) ani na konci oddlužení. Zde vystupuje pouze v roli vyvratitelné právní domněnky, tzn. že uspokojí-li dlužník pohledávky svých nezajištěných věřitelů alespoň z 30 %, má se za to, že řádně splnil i některé své další povinnosti v průběhu oddlužení [srov. § 412a odst. 1 písm. c) věta za středníkem]. Stoprocentní jistotu, že soud splnění oddlužení konstatuje, dlužník ale ani tak nemá. Co když přesto nevynaložil veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů? Jsem přesvědčen o tom, že se jedná o ryze hypotetický příklad. Chtěl jsem na něm pouze demonstrovat, jak moc se citované ustanovení v mediální diskusi přeceňuje. Jako základní pravidlo totiž na druhé straně platí to, že oddlužení splní každý dlužník, kterému po dobu 5 let od schválení oddlužení nebude oddlužení zrušeno a který neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí [srov. § 412 odst. 1 písm. h)], které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412a odst. 1 písm. c)]. Jen stěží si tak umím za situace zpřísněné informační povinnosti uložené nově insolvenčním správcům anoncovat soudu okamžitě jakékoliv (negativní) anomálie v řízení (srov. § 36 odst. 3) představit v jinak bezproblémovém řízení, v němž insolvenční správce soud po celou dobu neupozorní na žádné takové zjištění, rozhodnutí soudu o nesplnění oddlužení jen proto, že dlužník neuspokojil své nezajištěné věřitele alespoň na 30 %.

Sečteno a podtrženo: 30% hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů „nepřekáží“ dlužníkovi ani na počátku řízení, ani na jeho konci.

Jsou tu ale jiné bariéry zavedené oddlužovací novelou, jejichž smysl vidím jednak v určité prevenci (tu a tam indikovaného) nekalého počínání některých dlužníků, jednak v zohlednění významu a potřeb některých věřitelů v tom nejširším slova smyslu.

K těm prvním důvodům řadím především „bariéry právní“, kdy soud nově zamítne návrh na povolení oddlužení tehdy, jestliže dlužník vzal v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět. Jedná se očividně o prevenci před zneužíváním nástrojů insolvenčního práva zejména před hrozící exekucí, resp. obvykle před realizací již nařízené dražby.

Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl předchozí návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. A konečně insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.

Korektně musím dodat (mj. i s ohledem na Vás čtenáře profesionály a odborníky), že ze všech těchto přísných pravidel připouští zákon výjimku pro situace zvláštního zřetele hodné. Doufám, že soudy budou při jejich uplatňování postupovat obezřetně a charakter výjimky zůstane zachován.

Do druhé skupiny pak řadím zejména „bariéry politické“ a „bariéru kvantitativní“. V rámci „politických“ limitů vstupu do oddlužení se nově stanoví, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude v průběhu oddlužení schopen splácet tzv. „superprioritní pohledávky“, mezi které se řadí 1/ hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, resp. měsíční záloha na ně, 2/ pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a 3/ odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení. Hrazení těchto pohledávek považoval navíc zákonodárce za natolik důležité, že soud kdykoliv během řízení schválené oddlužení zruší, jestliže dlužník nebude vlastní vinou schopen tyto pohledávky (vzniklé po úpadku – tzn. zejména běžné výživné, nikoliv dlužné výživné) v plné výši splácet.

Bariéru kvantitativní (nebo též „bariéru 1 + 1“) pak představuje podmínka zákona o tom, že dlužník musí být po celou dobu oddlužení schopen hradit svým věřitelům (včetně věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými jim na roveň) minimálně stejnou částku, jakou činí hotové výdaje a odměna insolvenčního správce (jen pro připomenutí, odměna insolvenčního správce v oddlužení pouze plněním splátkového činí měsíčně 750 Kč + DPH, resp. 1125 Kč + DPH v případě společného oddlužení manželů a náhrada hotových výdajů 150 Kč + DPH měsíčně, resp. 225 Kč + DPH měsíčně v případě společného oddlužení manželů). To už může pro některé dlužníky znamenat z hlediska přístupu k oddlužení do určité míry zpřísnění (pro dlužníky s celkově nižšími dluhy, u nichž může tato podmínka v zásadě znamenat požadavek uspokojit své věřitele na víc procent, než bylo dosavadních 30 % - sami si můžete například spočítat, kolik musí dlužník s dluhem 100.000 Kč zaplatit svým věřitelům dnes a kolik to bude činit po účinnosti novely) či pro některé dlužníky dokonce vážné omezení vůbec pro samotný vstup do oddlužení (pro dlužníky se skutečně nízkými příjmy).

A kdy že tedy bude oddlužení splněno? Samozřejmě tehdy, pokud dlužník v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splatí svým nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši [k tomu by ostatně mělo vést veškeré dlužníkovo počínání v průběhu oddlužení – srov. § 412 odst. 1 písm. h)]. Dále bude oddlužení splněno i tehdy, jestliže dlužník splatí svým nezajištěným věřitelům v době 3 let od schválení oddlužení alespoň 60 % jejich pohledávek. No a v neposlední řadě bude oddlužení splněno i tehdy, jestliže dlužníku nebude po dobu 5 let od schválení oddlužení toto oddlužení zrušeno a dlužník v jeho průběhu neporuší svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. O tom jsem se zmínil již výše.

Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty pak bude splněno, jakmile soud obdrží zprávu insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, jestliže dlužník řádně splní všechny povinnosti stanovené v rozhodnutí o schválení oddlužení.

Jak vidno, nová úprava tak bude znamenat změnu v přístupu soudu k rozhodování o splnění oddlužení i osvobozování dlužníka od placení zbytku pohledávek neuhrazených v průběhu oddlužení. Zatímco za současné právní úpravy (zjednodušeně řečeno) každý dlužník splnil po 5 letech oddlužení (například i ten, který uspokojil své věřitele na méně než 30 %), ne každý musel být ale následně soudem také osvobozen od placení zbytku dluhů (zejména například právě dlužník, který neuspokojil své věřitele alespoň na 30 % a neprokázal, že tento stav nezavinil), po 1. 6. 2019 se posuzování „úspěšnosti“ dlužníka v oddlužení přesunuje o krok dříve již do fáze splnění oddlužení (viz výše), a ne každý dlužník proto musí oddlužení vůbec splnit (zákon tak mj. soudu nově umožňuje rozhodnout o tom, že dlužník oddlužení nesplnil – srov. § 413 odst. 1). Na druhé straně ale platí i to, že dlužník, který oddlužení splní, bude zároveň téměř jistě i osvobozen od placení zbytku dluhů, a to rozhodnutím, které dokonce insolvenční soud bez dalšího spojí přímo s rozhodnutím o splnění oddlužení (§ 414 odst. 1).

IV. Osoby zvlášť zranitelné

Nápad, který se zrodil až v Poslanecké sněmovně, si klade (slovy předkladatele) za cíl zkrácení doby oddlužení u vybraných kategorií zvlášť zranitelných osob vyloučených z pracovního trhu, které v praxi nemají možnost obstarat si jiný příjem než příjem poskytovaný státem.

Za zvlášť zranitelné osoby zákon považuje jednak starobní důchodce (nárok na starobní důchod musí vzniknout před schválením oddlužení), jednak osoby postižené invaliditou druhého nebo třetího stupně, a to nezávisle na skutečnosti, zda splnily podmínky nároku na invalidní důchod, eventuálně podmínky nároku na starobní důchod.

Splní-li tedy dlužník ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení příslušné podmínky [a tyto budou – zřejmě jen (!) u starobních důchodců – platit po celou dobu schváleného oddlužení], soud následně zkrátí dobu oddlužení pro účely posouzení splnění oddlužení na 3 roky. Ba co více – oddlužení bude v tomto případě splněno nehledě na skutečnou míru uspokojení věřitelů! Jedinou podmínkou pro splnění oddlužení, která je totožná jako v případě ostatních dlužníků, je skutečnost, že oddlužení nesmí být po dobu oněch 3 let zrušeno [dokonce zde absentuje i výslovná povinnost dlužníka vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů– srov. § 412a odst. 4 a odst. 1 písm. c), která by ale měla, domnívám se, jako univerzální pravidlo dle § 412 odst. 1 písm. h) nepochybně platit i v tomto případě]. A pak také musí i v případě těchto osob nepochybně platit kvantitativní bariéra („1+1“), stejně jako bariéra politická (tj. schopnost hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, dlužné, resp. běžné výživné a odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení).

Takto zjednodušená pravidla lze zpravidla pro tyto skupiny osob přiznat jen jednou. V případném dalším insolvenčním řízení téhož dlužníka by zkrácení doby oddlužení podle citovaných výjimek bylo možné přiznat jen z důvodů zvláštního zřetele hodných.

Zajímavé bude v této souvislosti sledovat i to, jak se soudy postaví k otázce společného oddlužení manželů a aplikaci pravidel chránících osoby zvlášť zranitelné v případě, kdy podmínky pro ně splní pouze jeden z manželů. Domnívám se, že pro zkrácení doby oddlužení i zjednodušená pravidla pro posuzování splnění oddlužení v intencích ustanovení § 412a odst. 4 a 5 bude nezbytné, aby vstupní podmínky, tzn. starobní důchod nebo invaliditu druhého nebo třetího stupně, splňovali před schválením oddlužení oba manželé. Oba se totiž v takovém případě považují za jednoho dlužníka (a hrozilo by, že insolvenční řízení bude pro každého z nich trvat jinak dlouhou dobu - srov. též § 394a odst. 1 a zejména 3). Nicméně i z důvodu, že ještě před uzákoněním společného oddlužení manželů (tj. před 1. 1. 2014) přistupovaly soudy k manželům v oddlužení nejednotně a nadto velmi nápaditě, budeme si muset počkat na to, jak soudy tuto otázku (snad v jednotě) vyřeší...

Nechci předjímat (a docela rád bych se i pletl), ale přes všechno výše uvedené mám takové tušení, že zejména v kategorii starobních důchodců, resp. osob blížících se tomuto věku, by se oddlužení mohlo stát (rodinným) hitem…

V. Návrh na povolení oddlužení

Nejen zatraktivnit žádoucí sepisování a podávání návrhů na povolení oddlužení profesionály (advokáty, insolvenčními správci, exekutory či notáři), ale celkově zjednodušit a zefektivnit proces oddlužení v návaznosti na koncepční změny, které novela přináší, zejména v podobě odstranění významných kvantitativních bariér na vstupu do oddlužení, bylo cílem při přijímání změn souvisejících s koncepcí návrhu na povolení oddlužení.

Předně již nebude potřeba, aby dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení přikládal (z hlediska přípravy, sepisu a podání návrhu problematický) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů. To ho ale na druhé straně v žádném případě nezbavuje povinnosti tvrdit a osvědčit svůj vlastní (hrozící) úpadek, tedy jinými slovy: bude muset uvést alespoň 2 své věřitele a jejich pohledávky v intencích ustanovení § 3 insolvenčního zákona. Přesto se jedná o zřejmě nejvýznamnější změnu (a zároveň zjednodušení) návrhu na povolení oddlužení. Prověřování závazků dlužníka soudem totiž ztratilo smysl zejména poté, kdy již soud nebude zkoumat jako podmínku oddlužení předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň na 30 %.

Nově nebude potřeba dokládat ani darovací smlouvy či smlouvy o důchodu, které se mnohdy ukázaly jen jako bezcenné podklady sloužící na počátku řízení pouze k tomu, aby byla opticky splněna ona podmínka 30 %. To, že tyto dokumenty, na nichž musel být navíc úředně ověřen podpis, nemusí nyní dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládat, neznamená, že by mu tyto osoby nemohly s plněním oddlužení pomáhat. Bude-li to dlužník považovat za nutné, může je dokonce i nadále ke svému návrhu přiložit (postačí samozřejmě bez ověřeného podpisu). Podstatné ale bude, aby dlužník v průběhu oddlužení mj. vynakládal veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [srov. § 412 písm. h)] a aby svým počínáním nesledoval nepoctivý záměr [srov. § 395 odst. 1 písm. a)], resp. aby výsledky řízení nedokládaly jeho lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení (srov. § 395 odst. 2).

Pokud jde o příjmy dlužníka, postačí také od 1. 6. 2019, pokud dlužník doloží k návrhu na povolení oddlužení listiny dokládající údaje o příjmech za posledních 12 měsíců (namísto dosavadních 3 let). Své budoucí příjmy musí dlužník prognózovat rovněž jen na období následujících 12 měsíců (namísto dosavadních 5 let).

Z preventivních (a nepochybně i výchovných) důvodů musí dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení nově přiložit čestné prohlášení, že byl při sepisu insolvenčního návrhu poučen o svých povinnostech v insolvenčním řízení, že v oddlužení bude řádně platit pohledávky svých věřitelů, že vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k jejich plnému uspokojení, že bude plnit všechny povinnosti vyplývající z tohoto zákona a z rozhodnutí o schválení oddlužení a že bude přiznávat veškeré své příjmy v plné výši [§ 392 odst. 1 písm. d)].

V neposlední řadě je pak na místě upravit (rozuměj „polidštit“ a zjednodušit) i samotný formulář návrhu na povolení oddlužení.

Všechny výše uvedené změny by měly znamenat zatraktivnění sepisu a podávání návrhů na povolení oddlužení zejména pro advokáty, insolvenční správce a exekutory, neboť pracnost s tím spojená se velmi výrazně snížila, ale odměna ve výši 4 000 Kč + DPH, resp. 6 000 Kč + DPH v případě společného oddlužení manželů zůstala beze změny. Bylo by to jen dobře, neboť podíl těchto osob na službách poskytovaných v oblasti oddlužení ještě stále není dominantní (ač by se to dalo očekávat) a uvolněný prostor, jenž nestíhají „obsloužit“ ani akreditované (neziskové) osoby, tak obsazují pochybní vinkláři či zastřené, nežádoucí a nechvalně proslulé „oddlužovací agentury“ napojené mnohdy bohužel (ať už skrytě či otevřeně) zejména na některé advokáty. Na tato zjištění reaguje novela mj. tím, že výslovně zakazuje za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu nebo další činnosti s tím nezbytně spojené (§ 390a odst. 7) a porušení tohoto zákazu doprovází v rámci dohledové pravomoci Ministerstva spravedlnosti i příslušnou sankcí (srov. § 418j odst. 3, resp. § 418k odst. 2).

Pokračování článku si můžete přečíst zde.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2019.

insolvenční návrh insolvenční zákon insolvenční řízení oddlužení insolvence

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články