Následující řádky jistě nejsou něčím zásadně novým. Spíše se níže snažím přinést sumarizovaný postup, jak se ve stávající legislativní džungli dobře zorientovat.
Na základě své dosavadní praxe jsem sestavila pětibodový test, jehož aplikace v praxi usnadní rozhodování o nákladech exekuce jak soudním exekutorům, tak soudcům. Pokud tedy soudce nebo soudní exekutor má rozhodovat o nákladech exekuce, je třeba udělat tento pětibodový test:
První bod – test časový
Druhý bod – test fázový
Třetí bod – test nákladový
Čtvrtý bod – test zavinění
Pátý bod – test vhodnosti a přiměřenosti.
Test časový
Prvním krokem při rozhodování o nákladech exekuce je provedení takzvaného „časového testu“. Nejedná se při tom o nic jiného než o rozhodnutí, jakou právní úpravu na rozhodování o nákladech exekuce v daném konkrétním případě použiji. V daném případě jsou pak rozhodující tyto informace:
- Kdy bylo dané exekuční řízení zahájeno.
- Kdy nastala podstatná okolnost pro rozhodnutí o nákladech exekuce:
a. splnění vymáhané povinnosti nebo její části,
b. zjištění podstatné pro rozhodnutí (promlčení, zánik závazku, nemožnost plnění, případně jiná okolnost – například splnění podmínek pro tzv. Milostivá léta...).
V rámci časového testu jde o výběr správné právní úpravy. Postupujeme dle textu příslušného předpisu, případně jeho přechodných ustanovení.
Test fázový
Po provedení testu časového je třeba provést test druhý, fázový.
Jedná se o posouzení, do jaké "fáze“ se prozatím exekuční řízení dostalo.
Rozlišujeme pro tyto účely tyto fáze exekučního řízení:
- 1. Fáze před doručením výzvy k „dobrovolnému“ plnění:
a. Fáze počíná běžet podáním exekučního návrhu (nebo návrhu na nařízení exekuce), tj. zahájením exekučního řízení.
b. Fáze trvá až do okamžiku, než je povinnému doručena spolu s dalšími dokumenty (dle § 44 e. ř.) "Výzva k dobrovolnému plnění“ (dle § 46 odst. 4 e. ř.)
c. V této fázi již samozřejmě soudnímu exekutorovi i oprávněnému vznikají náklady. Soudní exekutor činí kroky směřující ke zjištění majetkových poměrů povinného, což se bez zcela jistě vynaložených nákladů neobejde. Obecně však lze říci, že v této fázi se obvykle jedná spíše o náklady spojené s administrativní činností.
Není však vyloučeno, aby již v této fázi soudní exekutor vydával exekuční příkazy postihující majetek povinného.[1] Rozsah a úsilí (jakož i náklady z toho vyplývající) jsou však vázány na charakter vymáhané povinnosti. Stejně tak je tomu v případě nákladů, které v této fázi vynakládá oprávněný. Zatímco v případě vymáhání peněžité pohledávky se jeho náklady obvykle omezí na náklady spojené s podáním exekučního návrhu, v případě že vymáhaná povinnost bude spočívat ve vyklizení povinného do náhradního obydlí, které je oprávněný povinen zajistit, již v této fázi oprávněnému vznikají náklady řádově vyšší.[2]
- 2. Fáze od doručení výzvy k dobrovolnému plnění až do uplynutí lhůty v této výzvě soudním exekutorem stanovené:
a. V této fázi by soudní exekutor, stejně jako oprávněný, je-li to možné vzhledem ke specifikům daného případu, neměli exekuční náklady výrazně zvyšovat. Jedná se o fázi, kdy by měl mít povinný možnost exekuci "dobrovolně“ uhradit.
b. Specifika této fáze jsou také zohledněna v rámci exekučního tarifu, kdy je povinný, co se týče nákladů v rámci exekučního řízení, zvýhodněn, respektive odměněn, a tím pozitivně motivován k úhradě v této fázi.
c. V rámci této fáze má povinný možnost podat návrh na zastavení exekuce.
d. Zcela specifická je pochopitelně situace předjímaná § 54 odst. 6 e. ř. Pokud je exekuce odložena, měl by soudní exekutor po zamítnutí návrhu na zastavení "přeskočit“ vymáhací fázi a použít složenou jistotu na úhradu pohledávky i nákladů exekučního řízení.[3]
- 3. Fáze vymáhací:
a. Jedná se o fázi, kdy uplyne lhůta stanovená ve výzvě k dobrovolnému plnění, a nastane okamžik takzvané doložky provedení exekuce (nebo právní moci usnesení o nařízení exekuce). Fáze vymáhací zahrnuje jednak postihování majetkových hodnot povinného prostřednictvím exekučních příkazů, dále pak jejich realizaci, tedy zasílání vyrozumění o právní moci dotčeným subjektům. Fázi vymáhací lze pro účely 5bodového testu rozdělit na dvě skupiny:
i. Fáze vymáhací prvního stupně Zahrnuje zejména realizaci exekučních příkazů přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Realizací přitom rozumíme skutečnost, že exekuční příkaz je způsobilým rozhodnutím pro faktické provedení povinnosti tímto exekučním příkazem stanovené poddlužníku povinného. Jedná se tedy o pravomocný a bezvadný exekuční příkaz.
ii. Fáze vymáhací druhého stupně Zahrnuje realizaci exekučních příkazů, které jsou již spojeny s větším a procesně komplikovanějším zásahem do majetkové sféry povinného. Jedná se zejména o prodej nemovitostí, správy nebo prodeje závodu, prodeje movitých věcí. Vzhledem ke komplikovanosti a časové náročnosti je tato realizace pochopitelně spojena s vyššími náklady (cestovné, znalecké posudky, skladné apod.)
Test nákladový
Třetí test se zaměřuje na posouzení samotných nákladů. Jedná se zejména o výpočet odměny soudního exekutora[4] a stanovení náhrady účelně[5] vynaložených hotových výdajů[6]. Přesná kvantifikace hotových výdajů, jako jsou znalecké posudky[7] či jiné poplatky spojené s prováděním exekučního řízení, je klíčovým prvkem pro objektivní stanovení nákladů exekučního řízení. V této chvíli si soudní exekutor zvolí, zda v daném případě uplatní tzv. "paušál“, nebo zda jednotlivé položky nákladů v daném případě vyčíslí a uplatní jednotlivě. Stejně tak posoudí náklady uplatněné účastníky řízení, případně třetích osob. V nákladovém testu také zohlední skutečnost, zda je on sám, případně všichni, kdo v řízení náklady uplatnili, plátcem DPH[8].
Test zavinění
Tento test se soustředí na to, kdo v dané situaci, kdy je rozhodováno o nákladech exekuce zavinil, že předmětné náklady musely být soudním exekutorem či jinými osobami skutečně vynaloženy v rámci daného exekučního řízení. Test zavinění zohledňuje specifika daného případu. Je třeba jej aplikovat v kontextu a ve smyslu shora uvedených prvních třech bodů pětibodového testu. Zde je třeba zdůraznit, že test zavinění je třeba učinit pro každou fázi exekučního řízení zvlášť. Je totiž třeba zohlednit časový vývoj a chování účastníků v průběhu řízení. I přes skutečnost, že řízení nakonec může skončit v důsledku návrhu na zastavení podaného oprávněným, nelze mechanicky přistoupit k tomu, že veškeré náklady nese pouze oprávněný. Stejně tak nelze mechanicky přistoupit k tomu, že povinný nese vždy veškeré náklady exekučního řízení. Pokud například oprávněný svým chováním řízení prodlužoval či zvyšoval náklady, je třeba v rámci tohoto testování jeho chování zohlednit. Každá kauza je svým způsobem jedinečná, a právě to je třeba do rozhodování o nákladech exekuce promítnout.
Test přiměřenosti a vhodnosti
Pátý test reflektuje otázku, zda jsou vynaložené náklady vzhledem k výši pohledávky a celkovým okolnostem přiměřené a vhodné.
Test přiměřenosti a vhodnosti je závěrečným bodem celého pětibodového testu. Poté, co jsou provedeny všechny shora uvedené testy (body), je třeba učinit závěrečné hodnocení, zda je výsledek (výše nákladů) přiměřená okolnostem konkrétního případu a zda je vhodný, a přiměřený. Závěrečný test umožňuje zohlednit zcela mimořádné okolnosti případu, které se neuplatnily v žádném shora uvedeném bodě.
Při takovém zhodnocení je třeba vzít v úvahu zejména tyto skutečnosti:
- 1. Jak sám oprávněný/povinný postupoval v exekučním řízení:
a. například zda byl oprávněný nebo povinný v rámci řízení zcela pasivní, nereagoval na výzvy, exekuční řízení prodlužoval,
b. zda byli účastníci naopak nad míru očekávanou aktivní způsobem, který nesl známky svévole či msty (nesmyslné insolvenční návrhy, nesmyslné požadavky účastníků, zatajování skutečností a majetku apod.).
- 2. Jak soudní exekutor postupoval v rámci exekučního řízení:
a. vhodnost a přiměřenost postupu (správná a přiměřená volba jednotlivých úkonů),
b. šetření práv účastníků (preciznost a pečlivost provádění jednotlivých úkonů).
- 3. Zda existují okolnosti hodné zřetele, které by v celém kontextu mohly ovlivnit rozhodování o nákladech exekučního řízení:
a. Jedná se zejména o zcela mimořádné životní situace, které mění celý "exekuční příběh“ natolik, že by jinak zcela správné rozhodnutí o nákladech exekuce, které jinak prošlo výše naznačeným pětibodovým testováním, bylo ve svém důsledku zjevně nespravedlivé. Zde ovšem zdůrazňuji, že uplatnění tohoto posledního bodu je skutečně zcela výjimečnou pojistkou pro zachování jakéhosi vyváženého spravedlivého přístupu a mělo by jej být užíváno příslovečně "jako šafránu“. Nemělo by se jednat o korektiv užívaný běžně.[9]
Při aplikaci shora naznačeného postupu je třeba postupovat chronologicky, tedy od bodu jedna do bodu pět. Důvody, proč apeluji na chronologické použití tohoto testu, jsou zřejmé. V prvé řadě je třeba určit aplikovatelnou právní úpravu, tu poté dle naznačených postupů aplikovat na konkrétní případ a až v závěru, tedy na samém konci, hodnotit specifika případu a hodnotit, zda se jedná o výjimečný případ, kdy aplikace dle stávající právní úpravy by byla zjevně nepřiměřená. Doufám, že shora naznačený text vnese do problematiky trochu tolik potřebného světla na konci tunelu.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2023.
[1] Výzvu k „dobrovolnému“ splnění vymáhané povinnosti musí exekutor zaslat povinnému spolu s exekučním návrhem a s vyrozuměním o zahájení exekuce nejpozději spolu s prvním exekučním příkazem (§ 44 odst. 1). Fakt nedoručení řádné výzvy podle § 46 odst. 6 povede ke krácení odměny exekutora a nákladů oprávněného podle § 13 odst. 3 a § 11 odst. 1 ex. řádu (tedy jako by povinný plnil ve lhůtě stanovené ve výzvě k dobrovolnému splnění), jestliže povinný sám od sebe nebo prostřednictvím třetí osoby splní svoji povinnost v přiměřené době ode dne doručení prvního exekučního příkazu. Exekutor totiž nemůže mít prospěch z vlastního procesního pochybení. Totéž platí v případě, že exekutor povinnému nedoručil exekuční návrh nebo vyrozumění o zahájení exekuce, a povinný z toho důvodu nemusel získat představu, co a jak má „dobrovolně“ plnit, nebo tehdy, když exekutor ve výzvě neuvede lhůtu k dobrovolnému plnění nebo uvede kratší než zákonnou lhůtu. SVOBODA, K. § 87 [Pojem nákladů exekuce]. In: SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 839, marg. č. 7.
[2] Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (116/2013 Sb.), byla zrušena tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb., stanovující odměnu za jednotlivé fáze exekuce. Odměna za zastupování oprávněného advokátem je proto nadále určována podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a její výše je počítána podle počtu jednotlivých úkonů a výše vymáhané pohledávky či charakteru vymáhané povinnosti. Při zastupování účastníka v exekučním řízení tak advokátovi náleží mimosmluvní odměna určená podle § 7 až 9 AT ve výši jedné poloviny za každý úkon právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, za sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí [§ 11odst. 2 písm. e) AT]. Ve smyslu tohoto ustanovení je třeba za návrh na zahájení řízení považovat nejenom exekuční návrh, ale i návrh na odklad či zastavení exekuce. Podle § 14b odst. 2 AT je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. KASÍKOVÁ, M. § 87 [Náklady oprávněného a náklady exekuce]. In: KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., KUČERA, Z., NEKOLA, V. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 721-722, marg. č. 17.
[3] Zákon výslovně nepočítá s tím, že by exekutor měl právo uložit povinnému složení doplatku jistoty, jestliže se po povolení odkladu zvýší náklady exekuce či náklady oprávněného, případně dojde k navýšení příslušenství z exekučního titulu (například úroku, úroku z prodlení z peněz uložených povinnému k zaplacení v rozsudku) . Mlčení zákona nelze vyložit jinak, než že exekutor tuto možnost nemá. Nicméně z podstaty § 54 odst. 6 plyne, že k odkladu exekuce podle tohoto ustanovení dochází jen v rozsahu složení jistoty. Opačný výklad by šel nepřiměřeně k tíži oprávněného a nákladů exekuce. Jestliže tedy je třeba v době trvání odkladu jistotu doplnit, exekutor může exekučními příkazy obstavit majetek povinného, kterého je třeba k uspokojení v mezidobí vzniklých nákladů exekuce, nákladů oprávněného a případného příslušenství uloženého povinnému exekučním titulem, které není kryto jistotou. Povinný může zareagovat tak, že podá návrh na odklad i pro tyto v mezidobí vzniklé „nadčástky“ a zároveň doplní jistotu. (SVOBODA, K. § 54 [Odklad exekuce]. In: SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 393, marg. č. 33.)
[4] Odměna za výkon exekuční činnosti (§ 5-12). Vyhláška č. 330/2001 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), hlava I.
[5] Účelně vynaloženými výdaji jsou exekutorem skutečně vydané peníze nebo právním předpisem vyčíslené ztráty (například náhrada za ztrátu času), kterých bylo nezbytně třeba, aby se zajistil plynulý průběh exekuce. Za neúčelné je třeba pokládat i takové náklady exekuce, které vznikly proto, že exekutor jednal v rozporu s procesními předpisy. Například jestliže exekutor v exekučním řízení činil úkony směřující k bezprostřednímu provedení exekuce v době, kdy trvaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), včetně vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, šlo o protiprávní činnost soudního exekutora [o činnost porušující zákaz plynoucí z § 109 odst. 1 písm. c) InsZ], od které se žádné úvahy o odměně soudního exekutora nemohou odvíjet. To samozřejmě platí i o nákladech, jež soudní exekutor měl s takovou činností (srov. NS 29 Ocdo 4/2015). Výše uvedené platí i pro náklady oprávněného, které lze rovněž přímo v exekuci vymoci jen tehdy, jsou-li účelně vynaložené. Není-li tomu tak a exekutor je v příkazu k úhradě nákladů exekuce přesto uloží povinnému k zaplacení, má povinný právo bránit se námitkou proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 3). K účelnosti nákladů účastníků viz níže v § 87. SVOBODA, K. § 87 [Pojem nákladů exekuce]. In: SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 844-845, marg. č. 28.
[6] Náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času a náhrada za doručení písemností (§ 13-15) vyhláška č. 330/2001 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), hlava II.
[7] Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 11/1985 Sb., vyhlášky č. 184/1990 Sb., vyhlášky č. 77/1993 Sb. a vyhlášky č. 432/2002 Sb.
[8] Daň z přidané hodnoty se tedy vypočte z celkové částky nákladů exekuce základní procentní sazbou 21% (§ 47 DPH) . Na podporu názoru, že základ daně zahrnuje nejen odměnu, ale i veškeré náhrady, lze odkázat na znění § 137odst. 3 o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 237/2004 Sb., podle kterého i při rozhodování soudu o nákladech právního zástupce v občanském soudním řízení je DPH vypočítávána z odměny a všech náhrad náležejících advokátovi. Za den uskutečnění zdanitelného plnění je třeba považovat den právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce anebo den právní moci výroku soudu, kterým byly náklady exekutora určeny. KASÍKOVÁ, M. § 87 [Náklady oprávněného a náklady exekuce]. In: KASÍ- KOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., KUČERA, Z., NEKOLA, V. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 721, marg. č. 15.
[9] Výjimečně je tarifní odměna exekutora natolik neúměrná okolnostem exekuce, že je třeba ji po zvážení všech okolností případu stanovit níže. Úměrnost odměny exekutora je třeba posoudit nejen s ohledem na částku, kterou povinný na exekuční titul po zahájení exekuce uhradil, i vzhledem k činnosti, kterou exekutor v rámci exekučního řízení již vykonal (NS 20 Cdo 3401/2017) . K moderaci ET může dojít i v případě, že povinný plnil ve lhůtě stanovené ve výzvě exekutora k „dobrovolnému“ plnění podle § 46 odst. 6 EŘ a už snížená tarifní odměna exekutora (§ 11odst. 1 ET) měla dosáhnout řádově statisíců nebo dokonce milionů korun. Pravidlo, že odměna exekutora je nejen odměnou za prosazení plnění z exekučního titulu (výše tohoto plnění, která byla exekucí zabezpečena, je jistě důležitým bodem úvahy), ale i za konkrétní práci, kterou exekutor musel reálně odvést, je všeobecnou poučkou. Proto se jistě uplatní v případech, kdy exekuce má být skončena nejen do uplynutí lhůty k „dobrovolnému“ plnění podle § 46 odst. 6 o. s. ř., ale v pozdějších fázích exekuce (III.ÚS 2516/14, III. ÚS 3507/13, IV. ÚS 475/09, Pl. ÚS 8/06). SVOBODA, K. § 87 [Pojem nákladů exekuce]. In: SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 841, marg. č. 13-14.
Diskuze k článku ()