Návrh zákona o hromadných žalobách: přehled a kritická analýza Zdroj: Fotolia

Návrh zákona o hromadných žalobách: přehled a kritická analýza

Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo a předložilo Vládě ČR návrh zákona, kterým se po vzoru některých zahraničních úprav a pod vlivem teprve připravované legislativy EU má do českého právního řádu zavést institut tzv. hromadných žalob určených ke kolektivnímu uplatňování individuálních práv.[1]

Mgr. Jan Ptáčník PhDr.

Mgr. Jan Ptáčník, PhDr.

advokát PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Mgr. Jan Ptáčník, PhDr.

advokát PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Předkladatel návrhu zákona má ambice nejen komplexně upravit procesní postup v tzv. hromadném řízení, nýbrž také vyřešit otázku výkonu rozhodnutí vydaného v hromadném řízení a případné kolize s řízením insolvenčním.

Hlavním deklarovaným záměrem je posílení, resp. zatraktivnění práv spotřebitelů, kterým se podle názoru předkladatele obecně obvykle nevyplatí vymáhat své drobné individuální nároky, resp. nemají k tomu dostatek vůle, času, energie ani prostředků. Dále je předkladatelem deklarována snaha zpřehlednit situaci kolem soudních sporů s toutéž skutkovou a právní podstatou vedených se stejným žalovaným větším množstvím žalobců, přičemž navrhovaný zákon by měl umožnit efektivní vymáhání práv kolektivně, zvláště jde-li o tzv. hromadné události, čímž by se mělo snížit riziko různého právního posouzení skutkově shodných věcí.

Vedle toho by měl zákon pomoci k odbřemenění soudů. Je předpokládáno, že se řada jinak individuálně řešených nároků bude nově uplatňovat kolektivně. Konečně by měl zákon přispět k narovnání podnikatelského prostředí tím, že ztíží situaci soutěžitelům, kteří zneužívají situace, kdy sice různými nekalými praktikami působí drobné újmy velkému množství poškozených, které však z důvodu ekonomické neefektivity málokdo řeší právní cestou, čímž tito soutěžitelé získávají neoprávněnou výhodu na trhu.

Cílem tohoto článku je stručně shrnout strukturu a obsah paragrafového znění návrhu zákona o hromadných žalobách, o kterém lze přepokládat, že bude v dohledné době procházet standardním legislativním procesem, a zároveň jej kriticky zhodnotit a pokusit se identifikovat slabá místa. 

Subsidiární aplikace občanského soudního řádu

Navrhovaný zákon má představovat speciální procesně-právní úpravu pro dané účely, nicméně rozhodně se nejedná o úpravu zcela komplexní. S ohledem na připravovanou rekodifikaci právní úpravy civilního procesu předkladatel zvolil cestu neimplementování pravidel pro hromadná řízení přímo do občanského soudního řádu, nýbrž preferuje zcela nový zákon, který v rozsahu výslovně neupraveném vyžaduje subsidiární přiměřené použití zákona upravujícího civilní proces, a to navíc nikoli v rozporu se zásadami a účelem hromadného řízení. Povinnost posoudit, které postupy podle občanského soudního řádu budou prováděny a které nikoli s ohledem na cíle hromadného řízení tak má být přenesena na soudy rozhodující o hromadných žalobách.

Speciálně v případě hromadných žalob, které mohou mít především pro žalované strany dalekosáhlé důsledky, pokládáme zavedení široké diskreční pravomoci i v oblasti posuzování rozsahu užití právní úpravy za potenciálně velmi rizikové, neboť s velkou pravděpodobností povede k nutnosti vytváření sjednocující judikatury soudů vyšších stupňů s možností zpětného zpochybnění správnosti procesních postupů v již skončených řízeních.

Bez možnosti soudního uvážení je navrhováno úplné vyloučení některých institutů známých ze současné úpravy civilního řízení, konkrétně tzv. kvalifikované výzvy, fikce uznání nároku, možnosti rozhodnout ve věci platebním rozkazem či rozsudkem pro zmeškání, možnosti rozhodnout bez jednání a zcela klíčově též zákonné koncentrace řízení. Je navrhováno, aby koncentrace řízení zůstala plně na uvážení soudu, přičemž budou zachovány zákonné výjimky z koncentrace známé z občanského soudního řádu.

Druhy hromadného řízení a náležitosti hromadné žaloby

Předkládaný návrh zákona o hromadných žalobách neobsahuje žádné sektorové omezení hromadných žalob, jak je běžné v některých zahraničních úpravách. Dokonce je počítáno i s možným využitím tohoto institutu pro určovací žaloby. Hromadnou žalobu by podle návrhu nemělo být přípustné podat pouze ve věci, kde nelze uzavřít soudní smír, a dále pro uplatnění náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Návrh zákona dále počítá podmínkami plynoucími ze specifik hromadného řízení – musí se jednat o vhodný způsob projednání sporu, skupina disponující žalovaným nárokem musí být dostatečně početná a konečně, žaloba nesmí být primárně šikanózního charakteru vůči žalovanému.

Předkladatel ambiciózně navrhuje jak úpravu hromadného řízení založeného na principu opt-in (řízení přihlašovací), tak zároveň i velmi komplikovanou variantu založenou na principu opt-out (tzv. řízení odhlašovací), přičemž stanovuje pravidla jejich použití pro konkrétní příležitosti. 

Odhlašovací řízení má být postaveno na tom, že žalobce bude v řízení uplatňovat práva předem neuzavřené skupiny osob disponujících skutkově či právně obdobným nárokem, aniž by každý jednotlivý člen explicitně souhlasil s tímto postupem, což má být dostatečně vykompenzováno jeho právem se z řízení tzv. odhlásit. 

Přihlašovací řízení by pak mělo logicky představovat z hlediska uplatnění nároku jednotlivé osoby pravý opak, tedy nutnost dané osoby aktivně projevit vůli k tomu, aby posouzení jejího právního nároku bylo v hromadném řízení rovněž zahrnuto. 

Použití komplikovanější odhlašovací varianty je předpokládáno pro případy, kde postačí vymezení dotčené skupiny osob jen v hrubých rysech a nároky jednotlivých členů budou spíše bagatelního charakteru. Přihlašovací řízení má pak být vedeno jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro vedení odhlašovacího řízení.

Kromě obecných náležitostí procesního podání má hromadná žaloba obsahovat identifikaci členů skupiny osob, v jejichž zájmu je podávána a kteří jsou žalobci známi, souhlas alespoň jednoho člena skupiny s podáním hromadné žaloby, žalobní tvrzení a návrh důkazů, které osvědčující splnění podmínek pro hromadné řízení vč. způsobu jeho vedení, a konečně návrh výše odměny žalobce (pokud mu náleží). Vymezení skupiny by mělo být vyhovující i v poměrně obecné podobě – postačí, aby byla umožněna pozdější identifikace členů skupiny pro potřeby vypořádání přisouzeného plnění.

Účastníci řízení o hromadné žalobě

Že se v případě hromadných žalob jedná o záležitost procesně náročnou a potenciálně i mimořádně citlivou, u které bude zájem na jejím vysoce kvalifikovaném řešení v praxi, svědčí skutečnost, že o hromadných žalobách by v prvním stupni měly rozhodovat krajské soudy, a to v senátech složených ze soudců profesionálů

Rovněž na straně žalobců je předpokládána jistá míra odbornosti (má být vyžadováno povinné zastoupení advokátem) a zejména zvýšení osobní odpovědnosti. Vyjma jednodušších řízení přihlašovacích a žalob se zápůrčím petitem, kde by mělo být připuštěno podání hromadné žaloby i zájmovým spolkem, popř. dokonce i jednotlivým členem skupiny osob disponujících daným nárokem, návrh zákona připouští v postavení žalobce výlučně tzv. správce skupiny, což by měla být bezúhonná, důvěryhodná a dostatečně solventní osoba s alespoň magisterským vzděláním, disponující speciální akreditací pro tyto účely.

Požadavek solventnosti žalobce je logickým důsledkem faktu, že jednotliví členové skupiny, jejichž nároky hromadně uplatňuje žalobce, podle návrhu zákona nemají nést žádnou osobní odpovědnost za případný procesní neúspěch, resp. za související povinnost nahradit náklady hromadného řízení, popř. též náhradu újmy způsobené žalovanému v souvislosti s hromadným řízením. Jinými slovy, ekonomická rizika procesního neúspěchu má nést právě výlučně žalobce. Proto je ostatně v návrhu zákona obsažena také možnost mu uložit povinnost složit u soudu jistotu či prokázat uzavření adekvátní pojistky popř. vystavení bankovní záruky. 

Předkladatel návrhu zákona navrhuje žalobci ekonomická rizika kompenzovat (pouze však v případech žalob na plnění) nárokem na odměnu ve výši 20 až 30 % z případného přisouzeného plnění či z jeho finanční hodnoty, o které se poníží nárok členů skupiny. Návrh zákona nicméně neřeší, jakým způsobem má být žalobci vyplacena odměna vypočtená z hodnoty nepeněžitého plnění. Ani návrh důvodové zprávy v tomto není dostatečně vyčerpávající, když pouze předpokládá, že by v daném případě měli členové skupiny příslušnou část plnění připadajícího na odměnu žalobce doplatit žalovanému v penězích, což se však u řady nepeněžitých nároků nejeví jako reálně proveditelné, a navíc celý mechanismus takového vypořádání není jednoznačně specifikován.

Členové skupiny v pojetí návrhu zákona nejsou chápáni jako účastníci hromadného řízení. Meritorní posouzení toho, kdo je či není členem skupiny, s konečnou platností soud rozhoduje vždy až v úplném závěru řízení. Členové skupiny mají mít zcela svébytné postavení a je jim stanoven speciální rozsah procesních oprávnění, z nichž patrně nejdůležitějšími jsou právo být v řízení slyšen soudem, domáhat se odvolání správce skupiny, podávat námitky proti některým procesním postupům (např. proti schválení smíru nebo proti způsobu vypořádání vysouzeného plnění) či popírat členství jiných osob ve skupině. 

Pravidla a průběh hromadného řízení

Nezbytností pro jejich praktické využívání by měl být tzv. rejstřík hromadných žalob, ve kterém mají být zveřejňovány nejpodstatnější informace o probíhajících hromadných řízeních, což má zásadní význam jednak zejména pro příležitost členů či potenciálních členů skupin projevit svou vůli ohledně hájení jejich práv v rámci hromadných řízení (odhlášením či přihlášením), a dále též pro obecné soudy, popř. další orgány veřejné moci oprávněné posuzovat uplatněné nároky na plnění, aby byly včas informovány o probíhajících hromadných řízeních a adekvátně řešily případy kolizí s hromadnými řízeními, o nichž bude stručně pojednáno níže. Zájem na publicitě hromadných řízení návrh zákona podporuje stanovením povinností žalobci (v určitých případech dokonce i žalovanému) vhodným způsobem uveřejňovat informace o hromadném řízení tak, aby pokud možno všichni členové a potenciální členové měli možnost se s nimi seznámit. 

Řízení o hromadné žalobě je koncipováno jako dvoufázové v případě přihlašovacích řízení, resp. třífázové v případě odhlašovacích řízení. 

V první fázi se má vždy nejprve vést řízení o přípustnosti hromadné žaloby, ve kterém má soud pečlivě posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vedení hromadného řízení, aniž by se však zabýval meritem věci. Již v této fázi má být v podstatě prolomena zásada projednací, která se obecně uplatňuje ve sporných soudních řízeních, a soudu naopak mají být dány poměrně rozsáhlé pravomoci k provádění samostatných šetření a zajišťování důkazů, přičemž má sám mj. posuzovat rozsah předmětu sporu či obstarávat další důkazy k posouzení přípustnosti hromadné žaloby i nad rámec navržených. Zkoumání podmínek vedení hromadného řízení však rozhodnutím o povolení hromadné žaloby nekončí. Naopak, zkoumat se mají kdykoliv v průběhu hromadného řízení a jejich nesplnění či odpadnutí má mít za následek zastavení hromadného řízení.

Celá první fáze řízení o hromadné žalobě, tedy řízení o její přípustnosti, má být vedena neveřejně, tj. informace o řízení nemají být zveřejňovány v rejstříku hromadných žalob. Důvod je zde jasný – ochrana proti šikanózním návrhům podávaným např. v rámci nekalého konkurenčního boje. Druhá fáze hromadného řízení by měla být zahájena až právě zveřejněním pravomocného rozhodnutí soudu o připuštění hromadné žaloby. Stane-li se tak, soud stanoví lhůtu pro odhlášení či přihlášení člena skupiny o trvání 3 – 6 měsíců. Povolením hromadné žaloby se dále má zastavit běh promlčecí lhůty pro uplatnění nároků členů skupiny zpětně ke dni podání hromadné žaloby. V případě odmítnutí hromadné žaloby se naopak promlčecí lhůta nestaví, ale právo se nepromlčí dříve než 6 měsíců ode dne pravomocného rozhodnutí o nepřipuštění hromadné žaloby. Po připuštění hromadné žaloby by dále soud měl připravit plán jejího projednání, tedy rámcově určit dobu provádění jednotlivých procesních úkonů.

Povolením odhlašovacího řízení se mají přerušit všechna individuální řízení v téže věci s výjimkou řízení zahájených před účinností navrhovaného zákona. V individuálním řízení je možné pokračovat jedině tehdy, pokud se žalobce (resp. účastník individuálního řízení uplatňující nárok – nemusí se jednat pouze o řízení soudní, nýbrž i o řízení vedené u jiného orgánu veřejné moci, např. u finančního arbitra či Českého telekomunikačního úřadu) následně odhlásí. Za odhlášení se přitom považuje i podání individuální žaloby (jiného návrhu) ve lhůtě určené pro odhlášení. Naproti tomu, individuální řízení a přihlašovací hromadné řízení lze vést současně a zcela nezávisle na sobě. Případné povolení přihlašovacího řízení navíc nevylučuje pozdější zahájení řízení odhlašovacího i přihlašovacího jinými osobami. Odhlášení členové skupiny z odhlašovacího řízení mohou dokonce zahájit řízení přihlašovací. Vyloučeno je tak pouze vedení více než jednoho odhlašovacího řízení o téže věci. Zpětvzetí hromadné žaloby nebrání následnému podání individuálních žalob (jiných návrhů) členy skupiny. 

Poměrně překvapivě návrh zákona nikterak konkrétně neřeší vztah hromadného řízení a rozhodčího řízení, přitom je poměrně zásadní otázkou, jak se vyrovnat např. s rozhodčí doložkou vylučující možnost soudního uplatnění nároku, pokud by však daný nárok znamenal nevyhnutelnou účast ve skupině v odhlašovacím řízení. Vztahovala by se tak na rozhodčí řízení také povinnost přerušit řízení aj.? V této oblasti vidíme velký potenciál pro komplikované spory o výklad zákona.

Poměrně zajímavě se předkladatel návrhu zákona vypořádal s otázkou výroku rozsudku v případě žaloby na plnění jinak obecně kvantifikovatelné, avšak v případě odhlašovacího řízení ani v této fázi de facto nevyčíslitelné, neboť není znám přesný počet členů skupiny, potažmo výše jejich jednotlivých nároků. Pracováno je s možností využití obecného vzorce, který výpočet plnění náležejících jednotlivým členům skupiny následně umožní. Výrok rozsudku tedy může mít v podstatě podobu matematického vzorce, do kterého bude nutné dosadit hodnoty podle konkrétních informací poskytnutých později členy skupiny v rámci další fáze řízení.

Zatímco řízení přihlašovací pravomocným meritorním rozhodnutím o hromadné žalobě končí, u řízení odhlašovacího je počítáno ještě s následnou třetí fází, a to rozhodováním o rozdělení přisouzeného plnění mezi členy skupiny. Návrh zákona stanoví, že členové skupiny neuvedení v seznamu soudu známých členů se budou muset o plnění na základě rozsudku aktivně přihlásit žalobci ve stanovené lhůtě o trvání maximálně 6 měsíců. Následně pak žalobce předloží soudu návrh na vypořádání přisouzeného plnění, soud jej přezkoumá, postará se případně o opravu chyb a zveřejní jej v rejstříku hromadných žalob. Proti návrhu vypořádání jako celku, jakož i proti pravosti a výši jednotlivých uplatněných nároků by strany sporu a členové skupiny měly mít možnost vznášet námitky. Na základě důvodných námitek by soud měl možnost změnit vypořádání tak, aby se jim vyhovělo, avšak pokud by jimi byl důvodně zpochybněn návrh na vypořádání jako celek, návrh na vypořádání by soud vracel žalobci k přepracování. Pokud by se jednalo o peněžité plnění, v návrhu je stanoveno, že by jej žalovaný měl povinnost složit k soudu do úschovy a až po právní moci schválení návrhu na vypořádání by jej soud mezi členy rozdělil.

Za velmi kontroverzní pokládáme ustanovení obsažené v návrhu zákona o naložení s přisouzeným plněním, které žalovaný složil do soudní úschovy, avšak nedošlo následně (zčásti) k jeho rozdělení mezi členy skupiny. V takovém případě totiž má připadnout nerozdělená část plnění státu, nikoli být vrácena žalovanému. V navrhované důvodové zprávě je argumentováno údajnou nemorálností toho, aby si žalovaný ponechal prospěch z nekalého jednání, což však zjevně míří jen na jednu specifickou situaci a vůbec není reflektována např. možnost, že žalovaný byl nucen složit do soudní úschovy chybně vyčíslenou částku, což se může snadno projevit právě až ve fázi vypořádávání přisouzeného plnění mezi členy skupiny. Stát by se navíc takto dostal i k plnění členů skupiny, kteří o něj jednoduše nejevili zájem či se o něj připravili vinou vlastní pasivity, čímž porušili zásadu vigilantibus iura. To však jen sotva lze přičítat k tíži žalovaného. Domníváme se proto, že v této části je návrh zákona velmi problematický, 
a to i z hlediska ústavněprávního.

Opravné prostředky

Návrh zákona předpokládá uplatnění procesního postupu při projednávání hromadných žalob stanoveného pro soudy prvního stupně i v řízení o opravných prostředcích, a to v případě odvolání obdobně a v případě mimořádných opravných prostředků přiměřeně bez podrobnějšího vysvětlení. Opět je tedy dán poměrně široký prostor pro soudní uvážení ohledně použití jednotlivých ustanovení procesních předpisů, což, jak bylo výše naznačeno, má nemalá rizika. 

Předkladatel návrhu se, ve snaze zajistit co možná největší plynulost řízení, snažil omezit přípustnost využití standardních opravných prostředků dle občanského soudního řádu na nezbytné minimum. Kupříkladu možnost podání odvolání je předpokládána jen u závažných rozhodnutí - typicky proti rozhodnutí o odvolání správce skupiny, proti rozhodnutí o (ne)připuštění hromadné žaloby, proti rozhodnutí ve věci samé, proti rozhodnutí o zastavení řízení a konečně proti rozhodnutí o vypořádání přisouzeného plnění, přičemž je navíc ve většině případů omezena aktivní legitimace jen na účastníky řízení. Pozitivně hodnotíme záměr zavést povinnost koncentrace všech odvolání (popř. též dovolání) podaných proti témuž rozhodnutí do jednoho společného řízení.

Právo odvolat se proti schválení, změně nebo zamítnutí návrhu na vypořádání přisouzeného plnění v odhlašovacím řízení je návrhem zákona přiznáváno jen účastníkům řízení a členům, kteří podali námitky proti návrhu na vypořádání a nebylo jim vyhověno. Zde se podle našeho názoru ukazuje, že snaha předkladatele návrhu zákona omezit přístup k opravným prostředkům byla místy poněkud přehnaná. Není totiž počítáno s variantou, že soud k námitkám členů skupiny změní návrh vyhověním těmto námitkám takovým způsobem, že se to dotkne práv členů skupiny, kterým původní návrh vyhovoval, aniž by měli možnost se proti takovému zásahu do svých práv procesně bránit. Popsaná situace by přitom logicky v praxi byla patrně velmi častá.

Speciální opravný prostředek, již několikrát výše zmíněný, mají představovat námitky, které jsou určeny především členům skupiny k případnému vyjádření nesouhlasu s konkrétním procesním úkonem či postupem v řízení. Námitky nemají mít devolutivní účinky – vypořádávat je má zásadně soud, kterému byly určeny, a to zpravidla poměrně bezformální procedurou. 

Výkon rozhodnutí o hromadné žalobě 

Jak bylo výše uvedeno, záměrem předkladatele návrhu zákona bylo též upravit způsob nuceného vymáhání nároků přisouzených v hromadných řízeních. Lze ovšem konstatovat, že v tomto ohledu má předkládaný návrh zákona ještě velké rezervy. Předně, k nucenému vymožení přisouzeného nároku návrh předpokládá pouze možnost vymáhání soudním exekutorem, na možnost soudního výkonu rozhodnutí vůbec nepamatuje. Tato možnost, byť v praxi již není příliš využívána, přitom de iure stále existuje a předkládaný návrh zákona ji nikterak explicitně nevylučuje. Vymáhání přisouzeného hromadného nároku soudním výkonem rozhodnutí mimo hromadný režim předvídaný v návrhu zákona by však v praxi zjevně mohl být velmi chaotický, ne-li zcela neproveditelný.

Návrh zákona stanoví, že exekuci povinností stanovených v rozsudku vydaném v přihlašovacím řízení by vedl pouze první soudem pověřený a do rejstříku hromadných žalob zapsaný soudní exekutor na základě exekučního návrhu kteréhokoliv člena skupiny, kterému byl soudem přiznán nárok. Ostatní členové skupiny by se museli do této exekuce přihlásit ve lhůtě 30 dnů. Nepřihlášení se do exekuce by sice nevylučovalo podání samostatného exekučního návrhu, avšak členovi skupiny jako oprávněnému by vznikla povinnost dělit se napůl s povinným o povinnost k úhradě nákladů exekuce. Tato koncepce sice je z teoretického hlediska zajímavá, avšak po stránce procesně-právní naprosto nedořešená, jelikož návrh zákona neobsahuje žádnou novelizaci exekučního řádu, přestože tento předpis stanovuje poměrně striktní pravidla a lhůty pro různé procesní úkony, které s navrhovaným mechanismem vymáhání hromadného nároku v několika ohledech závažně kolidují. Pro podrobnější rozbor této otázky však v tomto článku není prostor.

Neméně problematická je též navrhovaná koncepce exekučního vymáhání přisouzených nároků v rámci odhlašovacího řízení. Oprávněným by měl zde zůstat pouze sám správce skupiny, pokud ovšem přiznané nároky bude ochoten exekučně vymáhat. Jinak má získat postavení oprávněného každý člen skupiny jednotlivě. U alternativy v podobě jednotlivých oprávněných však zcela chybí podrobnější úprava mechanismu vymáhání. Obecně je totiž předpokládáno, že vymožené plnění bude soudním exekutorem vypláceno do soudní úschovy a až následně se teprve povede řízení o vypořádání přisouzeného plnění mezi členy skupiny. Není tak vůbec jasné, co přesně by vlastně jednotliví členové v pozici oprávněných měli exekučně vymáhat, jelikož by jednak logicky nedisponovali žádnou legální licencí k zastupování všech členů skupiny, a jednak by v dané fázi hromadného řízení dokonce ani nemohli znát výši svého vlastního podílu na přisouzeném plnění. V tomto světle rovněž působí zcela nekoncepčně stanovení jen velmi krátké lhůty pro podání exekučního návrhu správcem skupiny (jen 15 dnů od uplynutí pariční lhůty). 

Kolize hromadného řízení s insolvenčním řízením

Předkladatel návrhu zákona usiluje o legislativní zakotvení možnosti hromadného uplatňování práv členů skupiny prostřednictvím žalobce, pokud už byla pravomocně připuštěna hromadná žaloba, následně bude rozhodnuto o úpadku žalovaného. Představa předkladatele uvedená v návrhu zákona je taková, že práva členů skupiny jako věřitelů v insolvenčním řízení by měl uplatnit (přihláškou či jiným zákonem stanoveným způsobem) společně žalobce, a až pokud by tak neučinil, mohl by je uplatnit každý člen skupiny samostatně. Jelikož je však ale navrhovaná úprava této koncepce velice stručná a není zároveň navrhována žádná novelizace insolvenčního zákona, lze bohužel už při uvažování v základních souvislostech konstatovat, že hromadné uplatnění pohledávek členů skupiny v insolvenčním řízení by pouze s odkazem na navrhované znění zákona o hromadných žalobách v praxi nebylo proveditelné. 

Jak známo, pohledávky věřitelů, které nemají speciální povahu (např. postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), je v rámci insolvenčního řízení nutné uplatňovat přihláškou, kde je třeba jejich poměrně podrobného vyčíslení a zdůvodnění, a mohou být též popřeny, což nakládání s nimi jako s hromadným kolektivním nárokem spravovaným jedním procesním subjektem (žalobcem v hromadném řízení) v podstatě zcela vylučuje. Nehledě na to, má-li se jednat o řízení odhlašovací, ani specializovaný správce skupiny logicky nemá, jak všechny pohledávky vyčíslit, jelikož všechny členy skupiny ani výši jejich nároků v průběhu řízení nezná. Bez poměrně zásadního legislativního zásahu do úpravy insolvenčního řízení se tak jeví navrhované propojení s hromadným řízením jako zcela nemožné.

Závěrečné zhodnocení návrhu zákona

Předkládaný návrh zákona o hromadných žalobách představuje snahu „předběhnout“ plánovanou legislativu EU a vydat se rovnou tou nejsložitější možnou cestou, což má za následek, že některá navrhovaná řešení jsou v mnoha ohledech značně nedomyšlená. 

Bez provedení zásadních úprav lze bohužel očekávat, že by uvedení daného návrhu zákona v život mělo nevyhnutelně za následek zahlcení soudního systému spory o tom, zda konkrétní osoby byly či nebyly členy skupiny a kdy, potažmo zda se na ně vztahuje meritorní rozhodnutí ve věci v hromadném řízení či nikoliv. 

Komplikovaná odhlašovací řízení jsou předkladatelem hájena tím, že členům skupiny i v případě jejich úplné pasivity vůbec nic nehrozí (míněno úhrada nákladů řízení). Z našeho pohledu však rizika existují, a to nikoli zanedbatelná v podobě vzniku překážky věci rozhodnuté, ještě v době, kdy se členové skupiny o svém nároku ani nemusí dozvědět. Navrhovaná úprava lhůt v odhlašovacím řízení naprosto nekoresponduje s hmotněprávními lhůtami pro uplatnění nároků, typicky u náhrady škody.

Opět zcela navzdory uváděným záměrům by zákon o hromadných žalobách v navrhované podobě znamenal spíše navýšení administrativní zátěže pro soudy a další orgány veřejné moci, neboť by prakticky v každém řízení byly nuceny aktivně zkoumat a ověřovat, zda se o obdobném nároku nevede hromadná žaloba, a to v průběhu celého řízení.

Jestliže vztah hromadných řízení s řízením exekučním, který má předkládaný návrh zákona komplexně upravovat, lze v současné podobě návrhu pokládat za ne zcela dořešený a vyžadující mnohem výraznější legislativní úpravy, v případě kolize hromadného řízení s řízením insolvenčním vedeným s žalovaným je třeba dokonce konstatovat, že příslušná pasáž návrhu zákona o hromadných žalobách má v současné podobě spíše povahu určité obecné představy/koncepce vztahu obou těchto typů řízení kolektivního charakteru, než skutečně komplexní procesně-právní normy způsobilé kolizní situace uspokojivě řešit. O problematickém vztahu, resp. případné kolizi hromadného řízení s rozhodčím řízením pak návrh zákona dokonce zcela mlčí.

Přestože v zásadě sdílíme přesvědčení předkladatele návrhu zákona, že právní úprava hromadných žalob může být celkově prospěšná a může zatraktivnit vymahatelnost drobných pohledávek i jiných nároků, které by jinak téměř nikdo neměl vůli samostatně uplatňovat, jsme přesvědčeni, že schválení návrhu zákona ve stávající podobě by nejen že nevedlo k naplnění jeho deklarovaných cílů, nýbrž by vneslo do českého právního řádu několik nesystémových prvků a ještě větší nepřehlednost.

 


[1] Bližší informace a text návrh zde: https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=ALBSARKE8ZPJ.

 

hromadné žaloby procesní novinky návrh zákona

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články