Úvodem – obecná východiska

Hned úvodem se přiznám, že téma podjatosti soudců mám rozepsáno již téměř 20 let. Důvod, pro který jsem toto téma nezpracoval již dříve, je velmi prostý. V případě podjatosti totiž hrozí dvojí riziko: buď autor setrvává na úrovni značné obecnosti a pak se jeví vyslovené myšlenky jako značně banální; anebo svůj text pojme jako kazuistiku a je pak nanejvýš sporné, do jaké míry mají popisované případy zobecňující potenciál.[1] Lapidárně vyjádřeno: budu-li psát o tom, že jako soudce nemohu objektivně a spravedlivě rozhodovat o svých nejbližších, bude to každého průměrně kritického čtenáře nudit, neboť podobná tvrzení považuje za samozřejmá. Budu-li však zmiňovat příběh soudce, u kterého svého klienta zastupuje jeho bývalý spolužák z fakulty, namítne stejný čtenář, že to není tak jednoduché a museli bychom detailně znát jejich vztah ještě před tím, než si učiníme úsudek, zda může v této věci rozhodovat.

O tom, že nikdo nesmí být soudcem ve své vlastní věci (nemo iudex in causa sua), přitom jistě není třeba nikoho příliš přesvědčovat. Za notorietu to považovali již učenci ve starověku. Například Aristotelés poukázal na to, že každý soudí ze své vlastní perspektivy: „Většina lidí ve vlastních záležitostech je špatným soudcem. […] I lékaři, když sami jsou nemocni, povolávají k sobě jiné lékaře, a učitelé tělocviku, chtějí-li sami cvičit, jiné učitele, ve vědomí, že nedovedou správně soudit, protože soudí o vlastní záležitosti a vzrušeni.“[2] Do širšího kontextu zasazuje toto pravidlo E. Burke a nabízí poněkud jiný pohled, když uvádí, že každý člověk, který tuto zásadu přijal „se jedním rázem vzdal prvního fundamentálního práva člověka nevázaného žádnou smlouvou, tj. být sám sobě soudcem a dosíci svého práva vlastním přičiněním. Zcela se zřekl práva být svým vlastním vládcem. Aby člověk mohl získat spravedlnost, vzdává se svého práva rozhodovat v záležitostech pro něj nejpodstatnějších o tom, co tato spravedlnost ve skutečnosti znamená. Aby si mohl zajistit určitou dávku svobody, vzdává se naděje na její celek.“[3]

Celý problém je přitom velmi prostý: v ideálním světě, kde by soudili ideální soudci, by nebylo třeba pochybovat o jejich osobní integritě a mohla by panovat bezmezná důvěra v jejich spravedlivé a nestranné rozhodování. V ideálním světě však nežijeme a nikdy žít nebudeme, a i když vytvoříme značné množství různých pojistek, vždy hrozí určité riziko, že někteří soudci budou svoji funkci zneužívat pro svoje osobní zájmy, popř. pro zájmy svých blízkých. Jak nádherně vyjádřil A. Barak, „[soudce] musí chápat, že souzení není jen zaměstnání, ale především způsob života, který nezahrnuje nabývání materiálního bohatství nebo publicity; je to způsob života založený na duchovním bohatství; je to způsob života, který obsahuje objektivní a nestranné hledání pravdy. Není to nařízení, ale rozum; není to mistrovství, ale skromnost; není to síla, ale soucit; není to bohatství, ale vážnost; není to pokus potěšit každého, ale pevné naléhání na hodnoty a principy; ne kapitulace před nebo kompromis se zájmovými skupinami, ale naléhání na dodržování práva; není to přijímání rozhodnutí podle chvilkových rozmarů, ale zásadový postup na základě hluboce zakořeněné víry a základních hodnot.“[4] 

Vyloučení rozhodování podjatých soudců tedy představuje jeden ze základních atributů postavení soudní moci v podmínkách právního státu, který má přímý dopad i do rovného postavení účastníků řízení. Je totiž zjevné, že rozhodoval-li by soudce, zainteresovaný na výsledku řízení, nejednalo by se o rozhodování nezávislé a nestranné.[5] Ústavní soud proto setrvale judikuje,[6] že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garancí proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.[7] V tomto kontextu lze hovořit rovněž o dvou množinách záruk podporujících nezávislost a nestrannost soudů a soudců: strukturální a vztahové.[8] Do strukturální spadá např. výběr soudců a organizace soudní moci, do vztahové právě i případná podjatost.

Zásadu, že nikdo nesmí být soudcem ve svojí věci, výslovně upravují všechny soudní procesní předpisy, a to v podstatě stejným způsobem. Zákonná úprava přitom rozlišuje případy vyloučení pro podjatost ze zákona (iudex inhabilis) a na základě námitky podjatosti (iudex suspectus). Aktuálním příkladem iudex inhabilis budiž znění § 30 odst. 4 trestního řádu:[9] „Z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení.“[10]  Jako další příklad iudex inhabilis může sloužit § 336h odst. 4 občanského soudního řádu, který soudci zakazuje vystupovat jako dražitel při soudním dražebním jednání. Některými příklady iudex suspectus se budu zabývat v další části tohoto článku.

Subjektivní a objektivní test nestrannosti

Platí tedy, že soudci (případně přísedící) jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.[11] Současně se o podjatost jedná tehdy, jestliže se soudci podíleli na dřívějším projednávání a rozhodování věci, která je nyní předmětem soudního řízení.[12] Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

V každém případě však platí, že hranice toho, od kterého momentu se skutečně jedná o podjatost, jsou velmi nezřetelné a z právě citované zákonné úpravy je zřejmé, že je a nutně i být musí značně obecná a vyžaduje proto konkretizaci. Stejně tak obecné jsou i etické kodexy, které se také vyjadřují k nestrannosti soudců.[13] Jak si totiž ukážeme později, podjatost může být namítána v případě pozitivních i negativních vztahů soudce k účastníkům řízení, respektive jejich zástupcům. Z povahy nestrannosti soudce plyne, že soudce musí vystupovat jako neutrální arbitr předloženého sporu, a tento imperativ není splněn nejen v případě, je-li soudce pozitivně motivován na jeho určitém výsledku, ale ani tehdy, má-li vůči některému z aktérů zjevnou či skrytou averzi.

Rovněž platí, že poměr k věci může být dvojí: skutečný (subjektivní) a zdánlivý (jevový). Jak k tomu uvedl Ústavní soud, „nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně „jevit“, resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci ‚objektivního‘ základu).“[14]

Obdobně judikatura ESLP je založena na dvojím testu nestrannosti soudce: subjektivní test vychází z osobního přesvědčení soudce, zatímco objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost.[15] Jak tento soud s oblibou konstatuje, „justice must not only be done, it must also be seen to be done.“[16] Proto bývá v této otázce často zmiňováno, že je třeba „jít dále, než se věci jeví“.[17] Jelikož ale rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, musí být tato výjimka opodstatněna výjimečnými okolnostmi, zpochybňujícími nezávislé a nestranné rozhodování soudce.[18]

Jak jsem již ale uvedl, otázka podjatosti soudců se velmi obtížně zobecňuje. Pominu-li totiž zcela evidentní případy, může reálně nastat nepřeberné množství vztahů a situací, které nejsou vůbec jednoznačné. Zřejmě i z tohoto důvodu je přístup Ústavního soudu k otázkám podjatosti velmi zdrženlivý. Tato zdrženlivost se projevuje již v tom, že samotné rozhodnutí, kterým se zamítá uplatněná námitka podjatosti, není přezkoumatelné v rámci řízení o ústavní stížnosti, neboť dnes již ustálená judikatura[19] je založena na právním názoru, že „rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudců jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve obecným soudům. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností podanou proti meritornímu rozhodnutí.“[20]

Dále je tato zdrženlivost patrná z požadavku Ústavního soudu pečlivě odůvodnit podjatost. „Při rozhodování o vyloučení soudce musí soud vycházet nejen ze subjektivního přesvědčení účastníka řízení, ale je jeho povinností veškeré námitky objektivně prověřit a řádně odůvodnit. Není-li z odůvodnění rozhodnutí zjevné, v čem by měl spočívat poměr soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, porušuje tím soud právo účastníka řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.“[21] Ústavní soud dokonce toleruje chybějící poučení o složení senátu a nespatřuje v tom sám o sobě důvod pro kasaci. „Skutečnost, že složení senátu není dovolatelům poskytována automaticky, svědčí o nevlídném přístupu Nejvyššího soudu k dovolatelům. Protiústavní intenzity by však mohla tato skutečnost dosáhnout teprve tehdy, pokud by v jejím důsledku stěžovatel nebyl ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen se složením rozhodujícího senátu a současně by tvrdil, že pokud by tuto informaci k dispozici včas měl, uplatnil by relevantní námitku podjatosti.“[22]

Není soud jako soud (aneb vyloučení soudců pro podjatost a hrozba denegatio iustitiae)

U tématu podjatosti je především velmi důležité od sebe odlišovat nejvyšší soudy a soudy ostatní. Čistě pragmaticky viděno, nejvyšší soudy nejsou zastupitelné (nemáme alternativní Ústavní, Nejvyšší nebo Nejvyšší správní soud) a při podání námitky podjatosti, která by se týkala většího počtu soudců těchto soudů (anebo dokonce soudců všech), je proto namístě velmi bedlivě vážit mezi dvěma nežádoucími extrémy: rozhodováním (potenciálně) podjatými soudci a nerozhodováním vůbec. Tento druhý výsledek je ovšem srovnatelně špatný a ve skutečnosti se jedná o odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae).

Daleko „velkorysejší“ přístup si proto mohou dovolit soudy nižších stupňů, které jsou vzájemně zastupitelné. Není totiž zásadní problém vyloučit třeba i celý okresní soud „jen“ z toho důvodu, že vedlejším účastníkem řízení vedeného u tohoto soudu byl přísedící.[23] Pokud by však stejně přísně postupoval Ústavní soud například v roce 1996, kdy stěžovatelkou byla dcera tehdejšího předsedy Ústavního soudu,[24] vedlo by to k jedinému možnému závěru: rodinní příslušníci soudců Ústavního soudu se u tohoto soudu nemohou nikdy domáhat soudní ochrany. Nepochybně i proto lze z rozhodnutí Ústavního soudu a obou soudů nejvyšších vysledovat daleko větší zdrženlivost při posuzování podjatosti svých členů. Současně však dodávám, že „potřeba usnášeníschopnosti za účelem rozhodnutí případu nemůže ospravedlnit účast soudců, kteří byli dříve pro podjatost z rozhodování v jiných věcech týkajících se stěžovatele vyloučeni a ohledně nichž Ústavní soud nedokázal přesvědčivě vyvrátit objektivně odůvodněné pochyby týkající se jejich nedostatku nestrannosti.“[25]

V praxi může nastat i situace, kdy účastník namítne podjatost celého soudu. Tato absurdní situace nastala opakovaně před Ústavním soudem. Nedává přitom rozumný smysl na straně jedné domáhat se ochrany základních práv a zároveň namítat podjatost všech jeho soudců. Podobně nelogickou myšlenku půvabně zpracoval již J. Galuška v povídce Divočák Jura Knutel v legendární knize Slovácko sa súdí a nesúdí, kdy si hlavní hrdina chce půjčit od hajného saně a během celé cesty přemítá, zda mu je půjčí. „Dyž sa udřený a spotěný jak piovárský kůň došmatlál k hájovni, zakopl o stonek, hňápl na všecky štyry a hubú do snihu. A to ho dorazilo. ‚Mordyje, tož ešče aj toto?‘ – zavrčál. ‚Tož tady to máš!‘ Zvihl sa ze zemi, škubl flintú z ramena, namíříl a bác – hajnému do okna! Ten vyletěl z chalupy jak kométa a zahučál: ‚Ná, ty starý vole, co ně tady stříláš?‘ Jura, zlosíú roztřasený jak řídko udělaný sulc, zařvál jak Tarzán, dyž zabíl prvního tygra: ‚Strč si ty saně do řiti – pajtášu fúsatý!‘“ Stejně tak totiž účastník řízení, který se u soudu domáhá spravedlnosti a současně si nepřeje, aby o jeho návrhu rozhodoval byť i jen jediný soudce tohoto soudu, si počíná podobně jako Jura Knutel, který šel zcela zbytečně k hájovně. „Navrhovatel nastoluje zcela nelogickou situaci, kdy se na jedné straně domáhá soudní ochrany a spravedlnosti, nicméně současně apriori vylučuje, že by v jeho věci mohl daný soud rozhodovat.“[26] Vyhověl-li by tedy Ústavní soud této námitce, odepřel by tím současně právo na soudní ochranu.

Jiná situace samozřejmě nastává u soudu, který je zastupitelný instančně a funkčně soudem jiným. Tak např. Nejvyšší správní soud delegoval rozhodování v případě systémové podjatosti řízení o návrhu proti předsedovi Městského soudu v Praze na Krajský soud v Praze.[27]

U nejvyšších soudů může nastat rovněž situace, kdy je na něj přeložen soudce soudu nižšího stupně (obdobně se třeba soudce Nejvyššího soudu stane soudcem Ústavního soudu) a tento soud bude přezkoumávat rozhodnutí, na kterých se přímo podílel.[28] Samozřejmě platí, že tento přezkum nemůže provádět tento soudce. Nicméně i tak vzniká problém, budou-li rozhodovat jeho nejbližší kolegové (kupř. členové bývalého senátu). Rovněž v tomto případě platí, že jedinou alternativou, která by stoprocentně vyloučila objektivní nepodjatost soudců, je faktické odepření soudního přezkumu nejvyšším soudem, což je ovšem nepřípustné.

Lze proto učinit dílčí závěr, že v případě nejvyšších soudů musí být velmi bedlivě zvažováno, do jaké míry se i na ně budou vztahovat přísnější pravidla posuzování důvodů vyloučení soudců. Tato přísnost by totiž mohla vést ad absurdum až k úplnému vyloučení soudní ochrany.

1. Účastník řízení si nesmí vybírat svého soudce

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tento princip je třeba vykládat ve smyslu negativním, a nikoliv pozitivním: soudci nesmí být svévolně odebrán případ, na jehož rozhodování se podílí. Nikdy si však nemůže účastník vybírat „svého soudce“ a ani soudce není oprávněn vybrat si případy, které bude rozhodovat.

Právě na tuto zásadu je třeba pamatovat za situace, kdy účastník (respektive jeho zástupce) některými úkony cílí k vyloučení některého soudce za účelem sestavení vlastního soudního tělesa, od kterého zřejmě očekává větší pochopení pro svoje zájmy. Soudy proto musí postupovat velmi uvážlivě, a to právě i z důvodu, že vyloučení soudce představuje zásah do práva na zákonného soudce. Nelze tak např. jen z trestního oznámení podaného účastníkem řízení usuzovat na existenci skutečností odůvodňujících vyloučení soudce, neboť samotné podání trestního oznámení ještě neurčuje, zda se dotyčná osoba tvrzeného protiprávního jednání skutečně dopustila.[29]

Stejně tak dostatečným důvodem pro vyloučení soudce není sama o sobě okolnost, že některý z účastníků řízení podal podnět k jeho kárnému postihu.[30] Opačný výklad by totiž mohl vést ad absurdum k tomu, že by účastník řízení postupně podal podnět ke kárnému postihu všech soudců daného soudu, u nichž si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a tím by si fakticky sestavil vlastní soudcovské těleso. Eventuální vyloučení soudce by tak mohlo vést k přesně opačnému výsledku, než jaký byl zamýšlen k zajištění rozhodování nestranného a nezaujatého soudce.

Jako konkrétní příklad, z něhož je patrno, že se nejedná jen o teoretickou možnost, uvádím rozhodování slovenského Ústavního soudu, který opakovaně akceptoval námitky podjatosti, uplatněné nechvalně známým (bývalým) soudcem Štefanem Harabinem, a to v podstatě jen proto, že v minulosti některé soudce veřejně napadl a kritizoval v médiích, podal proti nim trestní oznámení anebo desítky námitek podjatosti, z čehož bohužel Ústavní soud dovodil existenci objektivní pochybnosti o jejich podjatosti.[31] Tím fakticky docílil toho, že v jeho věcech nemohli rozhodovat někteří soudci, u kterých se zřejmě domníval, že mu nebudou příznivě nakloněni.

Příklady možných důvodů podjatosti soudců

Jak jsem již zmínil v úvodu, reálný život přináší nepřeberné množství vztahů a situací, které mohou vyvolat pochybnosti o podjatosti soudce, přičemž je nadmíru obtížné dospět k obecně platným závěrům, které budou současně i smysluplné a zejména nebudou vylévat příslovečnou vaničku i s dítětem. Stále je totiž třeba mít na zřeteli, že žádný soudce nežije na pustém ostrově a nachází se v síti nejrůznějších vztahů, a pokud bychom měli ambici jej od těchto vztahů a případných vlivů zcela izolovat, velmi se obávám, že bychom vytvářeli asociální a ve výsledku i nebezpečné monstrum. Opět si proto pomohu citátem

A. Baraka, který napsal, že „souzení je způsobem života, který zahrnuje jistý stupeň života v ústraní, zdržení se společenských a politických bojů, omezení svobody projevu a svobody odpovídat a velké míry izolace a stáhnutí se do svého nitra. Souzení však rozhodně není způsob života, který vyžaduje odchod do ústraní. Mezi soudcem a společností, ve které soudce působí, by neměla existovat nějaká zeď. Soudce je součástí lidu.“[32]

Jinak řečeno, není nic špatného, když soudce do svého rozhodování promítá i svoje osobní zkušenosti a prožitky, protože jen v tomto případě bude jeho rozhodování pevně usazeno v realitě a dokáže domýšlet dopady svých rozhodnutí. Velmi poeticky to vyjádřil Nejvyšší správní soud: „Soudce zůstává člověkem z masa a kostí, s rozumem, ale i citem, a nikoli subsumpčním automatem, jenž je naprogramován na mechanické, emocí a inklinací zbavené rozhodování. Soudce jako každý jiný člověk žije v určitém vztahovém a sociálním prostředí tvořeném předivem vztahů rodinných, přátelských, kolegiálních či jiných.

Miluje i nenávidí, fandí, oškliví si, má běžné lidské předsudky. Prostředí, v němž se pohybuje, i zkrátka a dobře jeho lidská nátura jej nepochybně určitým způsobem hodnotově formují a ovlivňují, což se promítá v jeho rozhodovací činnosti. Představa, že soudce se uzavře před okolním světem ve vší jeho pestrosti a složitosti do jakési klausury, a tím se stane nestranným a nezávislým, je nepochybně naivní.“[33]

Následující členění vztahů, ve kterých se soudci nacházejí, je proto pouze selektivní a demonstrativní a nemůže si klást ambici popsat všechny životní situace připadající do úvahy. Poctivě se také přiznám, že někdy si sám nejsem jistý tím, kde přesně se nachází hranice, od které bychom měli vážně uvažovat o podjatosti soudce.

Článek byl publikován v časopise Právník č. 3/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Autorkou, která velmi zdařile dokázala, že zvolené téma lze uchopit a vystříhat se obou zmíněných rizik, je NEMEŠKA­ LOVÁ ROSINOVÁ, A. Podjatost soudců v rozhodovací praxi vrcholných soudů ČR. Praha: C. H. Beck, 2021. Zejména od­ kazuji na prezentované výsledky empirického výzkumu.

[2] ARISTOTELÉS. Politika. 3. vydání, Praha: Petr Rezek, 2009, s. 131.

[3] BURKE, E. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK, 1997, s. 70.

[4] BARAK, A. Sudca v demokracii. Bratislava: Kalligram, 2016, s. 162–163.

[5] Aliquis non debet esse iudex in propria causa, quia non potest esse et pars – nikdo nemůže být soudcem ve vlastním sporu, neboť nemůže být soudcem i stranou současně. Cit. podle KINCL, J. Dicta et regulae iuris aneb právnické mu­ drosloví latinské. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s. 40.

[6] Např. nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423).

[7] K otázce práva na zákonného soudce srov. např. ŠIMÍČEK, V. Právo na zákonného soudce v České republice. Právník. 2017, č. 10, s. 825–841.

[8] KOPA, M. Etika soudců. In: SOBEK, T. a kol. Právní etika. Praha: Leges, 2019, s. 201 an.

[9] Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.

[10] Zákonodárce tak respektoval názor Ústavního soudu, podle kterého „i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít prin­ cip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit.“ Nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343).

[11]  Viz § 14 občanského soudního řádu, § 30 trestního řádu a § 8 soudního řádu správního.

[12] Např. soudce okresního soudu dočasně či trvale přidělený ke krajskému soudu se nemůže podílet na přezkumu rozsud­ku, na kterém pracoval u okresního soudu; podobně ve správním soudnictví soudce krajského soudu nesmí přezkoumá­ vat správní rozhodnutí, na němž se ve své dřívější profesi podílel. Určitou specifickou výjimku v tomto směru představu­ je § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se za předchozí profesní činnost, která jinak zakládá podjatost soudce, „nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů“.

[13] Srov. např. Zásady chování soudce vytvořené na základě návrhu kodexu chování soudců, zpracovaného v roce 2001 v Bangalore a podrobeného přezkumu na zasedání zástupců vysokých soudních orgánů v Haagu v roce 2002; anebo Zásady chování soudce schváleny 15. Shromážděním zástupců sekcí Soudcovské unie ČR dne 26. 11. 2005.

[14] Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 40/06 ze dne 12. 8. 2008.

[15]  Srov. např. rozsudek ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998.

[16] Např. rozsudek Campbell a Fell proti Spojenému království, ze dne 28. 6. 1984, č. stížnosti 7819/77; 7878/77, bod 81.

[17] Rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, č. stížnosti 2689/65. Podrobněji k tomu judikatury ESLP viz KMEC, J. – KOSAŘ, D. – KRATOCHVÍL, J. – BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 674 an.

[18] Blíže k testu nestrannosti soudce s řadou zajímavých příkladů zejména z judikatury ESLP viz MOLEK, P. Právo na spra­vedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 169 an.

[19] Srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS­st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023, podle jehož právní věty ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodo­vat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná.

[20] Srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1468/21 ze dne 15. 6. 2021.

[21] Nález sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020.

[22] Usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015.

[23] Srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1452/23 ze dne 7. 8. 2023, kde krajský soud rozhodl o přikázání věci jinému okresní­ mu soudu, neboť „existuje objektivní důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. […] je klíčové, že rozhodování soudců ze stejného pracoviště, na kterém působí vedlejší účastník, bude nevyhnutelně vyvolávat pochybnosti o možném vlivu kolegiality na výsledek řízení. […] Subjektivní závěr konkrétního soudce o absenci jeho objektivity v konkrétní věci by snad mohl být překonán pouze naprostou absencí objektivních okolností zakládajících podjatost, k tomu však v posu­zované věci nedošlo“.

[24] Nález sp. zn. I. ÚS 526/98 ze dne 18. 2. 1999 (70/1999 Sb., N 27/13 SbNU 203).

[25] Rozsudek ESLP ze dne 20. 11. 2012 ve věci Harabin proti Slovensku, č. stížnosti 58688/11.

[26] Proto se Ústavní soud (usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16) uplatněnou námitkou podjatosti odmítl vůbec zabývat. „O takto pojaté námitce již nemá kdo rozhodnout, jelikož z povahy věci je zřejmé, že by o námitce podjatosti neměli rozhodovat ti soudci, kterých se tato námitka rovněž týká.“ Obdobně viz plenární usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/21 ze dne 2. 3. 2021.

[27] Usnesení č. j. Nad 68/2012­6 ze dne 5. 9. 2012: „[…] není vhodné, aby soud rozhodoval o správnosti postupu a rozhod­ nutí svého funkcionáře (předsedy), přičemž tento má vůči soudcům určitá potencionální oprávnění (např. právo podat kárnou žalobu, sestavuje rozvrh práce apod.), která by ve svém souhrnu zmíněné zdání nezávislosti a nestrannosti mohla narušit.“

[28] Zcela jiná je situace, kdy se na něm podílel nepřímo a které v praxi nelze zabránit a vyloučení takového soudce nedá­ vá ani rozumný smysl. Mám tím na mysli případ, kdy soudce spoluvytvářel judikaturu, která je následně replikována v dalších rozhodnutích. Stane­li se totiž takový soudce později třeba soudcem Ústavního soudu, pak nutně přezkou­ mává i svůj vlastní právní názor. Jeho vyloučením bychom však docílili pouze absurdního výsledku, kdy by měli být např. na Ústavní soud vybíráni kandidáti bez předchozí soudcovské praxe anebo soudci zcela neinvenční.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 Nd 126/2009.

[30] Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 100/20 ze dne 3. 11. 2020.

[31] Srov. např. usnesení sp. zn. PL. ÚS 93/2011, PL. ÚS 6/2012, PL. ÚS 6/2013, III. ÚS 72/07, III. ÚS 442/2015, PL. ÚS 6/2013, I. ÚS 138/2017, I. ÚS 247/2017, III. ÚS 578/2017 a I. ÚS 179/2018. Tato usnesení se týkala soudců S. Kohuta, L. Orosze a L. Gajdošíkové.

[32] BARAK, A. Sudca v demokracii. Bratislava: Kalligram, 2016, s. 163.

[33] Rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 1/2017 ze dne 24. 5. 2017.