Pořízení důkazu a ochrana osobnosti

Účastníkům soudního řízení se pravidelně stává, že ví, že mají pravdu, ale nemají ji soudu jak prokázat, a proto nemohou doufat, že v řízení uspějí. V takové situaci pak zvažují, zda nepodniknout nějaký úskok za účelem získání či vylákání důkazů od protistrany nebo od jiného, příp. zda „nezabruslit“ na hraně a nepodstoupit rizika nepřípustného zásahu do ochrany osobnosti dotyčné osoby pořizováním obrazových záznamů z jejího soukromého života.

Problém spočívá v tom, že takové praktiky, vedené zcela jistě legitimním cílem, nemusí být účastníkovi v důkazní nouzi ku prospěchu. Naopak mohou založit důvod k nákladnému sporu o ochraně osobnosti a v nejhorším případě kontrolu a příp. následnou sankci ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. V tomto článku shrneme, jakým způsobem by mělo být prováděno hodnocení přípustnosti obstarání důkazu pořízením zvukového nebo obrazového záznamu bez souhlasu dotčené osoby a jeho následné použitelnosti v občanskoprávním řízení, aby byla minimalizována rizika a tím spojená[1].

Zákonná licence

Jak je notoricky známo, občanský zákoník vychází z teze, že soukromí člověka je nedotknutelné a lze jej pořizováním obrazových nebo zvukových záznamů narušit jenom tehdy, dá-li k tomu souhlas[2]. Tento přístup lze považovat za pravidlo. Žádné pravidlo však není absolutní, a proto občanský zákoník připouští výjimky a stanoví, kdy k pořízení nebo rozšiřování záznamů o člověku není jeho souhlasu třeba. Je tomu tak (mimo jiné[3]) v případech, kdy je to nezbytné pro výkon nebo ochranu jiných práv a právem chráněných zájmů jiných osob[4], přičemž ani takový zásah nesmí nepřiměřeným způsobem zasahovat do osobnostních práv člověka[5]. Pořídit a využít obrazový nebo zvukový záznam je tedy podle občanského zákoníku přípustné pouze v případě, že je to skutečně nezbytné k výkonu jiných práv a za splnění podmínky, že takový zásah nebude nepřiměřený. Je-li záznam pořízen v rozporu s těmito požadavky, je v občanskoprávním řízení jako důkaz nepřípustný[6], což implikuje, že je-li s nimi v souladu, přípustný být musí.

Čtenáři znalému principů ústavního práva je zřejmé, že k obhájení přípustnosti pořízení a následného použití nahrávky pořízené bez souhlasu dotčeného člověka jako důkazu nezbývá nic jiného, než „absolvovat“ test proporcionality a soudu ukázat, že takový důkaz je skutečně[7]

1. způsobilý prokazovanou skutečnost dokázat (test vhodnosti);
2. nezbytný a v podstatě jediný možný k prokázání dané skutečnosti (test potřebnosti); a
3. přiměřený vzhledem k tomu, jakým způsobem zasahuje do práva dotčené osoby na ochranu osobnosti a na druhé straně jaký zájem nebo právo má chránit.