Pořízení důkazu a ochrana osobnosti

Postup ke zvýšení šance účinného využití zákonné licence pro zachycení a použití zvukového nebo obrazového záznamu v občanskoprávním řízení.

advokát Erudit advokátní kanceláře, s.r.o.
Foto: Fotolia

Účastníkům soudního řízení se pravidelně stává, že ví, že mají pravdu, ale nemají ji soudu jak prokázat, a proto nemohou doufat, že v řízení uspějí. V takové situaci pak zvažují, zda nepodniknout nějaký úskok za účelem získání či vylákání důkazů od protistrany nebo od jiného, příp. zda „nezabruslit“ na hraně a nepodstoupit rizika nepřípustného zásahu do ochrany osobnosti dotyčné osoby pořizováním obrazových záznamů z jejího soukromého života.

Problém spočívá v tom, že takové praktiky, vedené zcela jistě legitimním cílem, nemusí být účastníkovi v důkazní nouzi ku prospěchu. Naopak mohou založit důvod k nákladnému sporu o ochraně osobnosti a v nejhorším případě kontrolu a příp. následnou sankci ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. V tomto článku shrneme, jakým způsobem by mělo být prováděno hodnocení přípustnosti obstarání důkazu pořízením zvukového nebo obrazového záznamu bez souhlasu dotčené osoby a jeho následné použitelnosti v občanskoprávním řízení, aby byla minimalizována rizika a tím spojená[1].

Zákonná licence

Jak je notoricky známo, občanský zákoník vychází z teze, že soukromí člověka je nedotknutelné a lze jej pořizováním obrazových nebo zvukových záznamů narušit jenom tehdy, dá-li k tomu souhlas[2]. Tento přístup lze považovat za pravidlo. Žádné pravidlo však není absolutní, a proto občanský zákoník připouští výjimky a stanoví, kdy k pořízení nebo rozšiřování záznamů o člověku není jeho souhlasu třeba. Je tomu tak (mimo jiné[3]) v případech, kdy je to nezbytné pro výkon nebo ochranu jiných práv a právem chráněných zájmů jiných osob[4], přičemž ani takový zásah nesmí nepřiměřeným způsobem zasahovat do osobnostních práv člověka[5]. Pořídit a využít obrazový nebo zvukový záznam je tedy podle občanského zákoníku přípustné pouze v případě, že je to skutečně nezbytné k výkonu jiných práv a za splnění podmínky, že takový zásah nebude nepřiměřený. Je-li záznam pořízen v rozporu s těmito požadavky, je v občanskoprávním řízení jako důkaz nepřípustný[6], což implikuje, že je-li s nimi v souladu, přípustný být musí.

Čtenáři znalému principů ústavního práva je zřejmé, že k obhájení přípustnosti pořízení a následného použití nahrávky pořízené bez souhlasu dotčeného člověka jako důkazu nezbývá nic jiného, než „absolvovat“ test proporcionality a soudu ukázat, že takový důkaz je skutečně[7]

  1. způsobilý prokazovanou skutečnost dokázat (test vhodnosti);
  2. nezbytný a v podstatě jediný možný k prokázání dané skutečnosti (test potřebnosti); a
  3. přiměřený vzhledem k tomu, jakým způsobem zasahuje do práva dotčené osoby na ochranu osobnosti a na druhé straně jaký zájem nebo právo má chránit.

Z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku plyne, že test proporcionality je potřeba provést jak k pořízení, tak k použití předmětné nahrávky[8]. Z tohoto důvodu uvádím níže své postřehy k testu proporcionality ve fázi pořizování nahrávky i ve fázi jejího použití u soudu.

V případě pořízení nahrávek je rovněž nutno připomenout, že pochopitelně předem nikdy nevíme, zda v budoucnu k něčemu budou. K odůvodnění pořízení nahrávky zamýšlené jako důkaz (zatím aniž by měla být jakkoliv šířena), což samo o sobě může představovat též zásadní zásah do soukromí (např. sledování člověka soukromým detektivem) je proto potřeba mít k dispozici dostatečné množství důkazů a argumentů pro to, že daný zásah v podobě samotného nahrávání člověka je skutečně nezbytný, jediný možný a přiměřený. V daný okamžik tak musí existovat důvodná obava z toho, že se nepořízením daného důkazu vyskytne pořizovatel (resp. „objednatel“) záznamu v důkazní nouzi v soudním sporu, který nepochybně hrozí nebo již probíhá, a přitom chrání své dostatečně důležité zájmy vzhledem k tomu, jak přitom zasahuje do soukromí jiného člověka. Pokud se po pořízení záznamu ukáže, že není jako důkaz způsobilý, nebo není z hlediska dokazování nezbytný či přiměřený a testem proporcionality neprojde, je nutné jej okamžitě vymazat.

Test vhodnosti

Při zvažování, zda pořídit obrazový či zvukový záznam a zasáhnout tak do soukromí člověka musíme zvážit, zda nám výsledek této aktivity k něčemu bude. Za tímto účelem je nutno se především zamyslet, jak, kdy a co budeme nahrávat, a to tak, aby veškeré úsilí směřovalo právě k pořízení důkazu schopného prokázat naše tvrzení či potvrdit naše důvodné domněnky.

Tak např. namontování kamery před dům osoby za účelem zjištění, jak často daná osoba chodí do práce, není zjevně způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle. Nahrávky nebudou obsahovat informace, které potřebujeme, a sice kam vlastně daná osoba odešla, když dům opustila, a tudíž nesplní první podmínku testu proporcionality.

Podobně např. při nahrávaných hovorech nebo konverzacích – pokud konverzace, kterou nahráváme, nebude vedena směrem, kterým potřebujeme, a proto nemůže obsahovat důležitý důkaz, je nahrávána pro tento účel zbytečně, a pravděpodobně (nebude-li její nahrávání sledovat jiného legitimního cíle a nebude-li proporcionální) bude představovat nepřípustný zásah do práva na ochranu osobnosti.

Z uvedeného je patrné, že testu vhodnosti je potřeba věnovat dostatečnou pozornost především vzhledem k prostředkům či způsobům zachycování soukromé sféry člověka a zvolit vždy pouze takové prostředky, u nichž lze s největší pravděpodobností předpokládat, že jsou s to předmětnou skutečnost prokázat.

U soudu je pak potřeba věnovat zvláštní pozornost tomu, zda důkaz, který hodláme v řízení předložit, je způsobilý předmětnou skutečnost prokázat a není jej možné vyvrátit jednoduchými argumenty, vysvětleními nebo důkazy – např. z obrazových nebo zvukových záznamů musí být dostatečně jasná totožnost nahrávané osoby. Nebude-li tomu tak a uvedený důkaz nebude sám o sobě přesvědčivý, jeho pořízení ani následné použití patrně testem vhodnosti neprojde.

Test nezbytnosti

Při druhé úvaze, těsně provázané s testem vhodnosti, je nutno položit si otázku, zda není možno danou skutečnost prokázat i jinak, méně invazivně než pořízením dané nahrávky. Není již například k dispozici jiný důkaz sloužící k prokázání téhož, např. výpovědi svědků, listinné důkazy či znalecký posudek? Pokud bude odpověď na tyto otázky ano, nebude splněna druhá podmínka nezbytnosti nahrávání a daný důkaz pořídit nelze. Za příklad, kdy takový důkaz testem nezbytnosti neprošel, lze dát věc rozhodovanou před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 5216/2014, ve které soud považoval za naprosto nepřípustné nahrávání člověka v situaci, kdy bylo možno jeho zdravotní stav objektivně zjistit na základě znaleckých posudků, a proto shledal nahrávajícího odpovědného za protizákonné narušení soukromí nahrávané osoby. U tohoto případu je zřejmé, že sledovatel nesprávně vyhodnotil, zda je pořízení a následné založení takové nahrávky do soudního spisu nezbytné, ačkoliv měl dospět závěru, že je nadbytečné – posudky totiž jasně ukazovaly, že k poškození zdraví sledované osoby nedošlo v takovém rozsahu, aby to odůvodnilo žalobou vymáhaný nárok.

Z tohoto příkladu je nutno vzít si poučení – nahrávky je do spisu přípustné zakládat pouze v případě, že je z okolností vedení sporu zřejmé, že soud dané tvrzení nemá za prokázané a kloní se v rámci rozhodování k druhé straně, i když byly vyčerpány všechny „obvyklé“ důkazní prostředky či argumenty pořízené bez zásahu do soukromí. Za účelem identifikace správného okamžiku pro použití tohoto důkaz lze např. postupovat tak, že strana sporu soudu sdělí konkrétní tvrzení (např. v případě řízení o náhradu nákladů na péči tvrdit, že o žalobce je pečováno pouze 1 hodinu denně, a pokud déle, není to nezbytné, ačkoliv žalobce i jeho příbuzní tvrdí, že jsou to 4 hodiny denně a takový rozsah je pro žalobce nezbytný) a pobídnout soud, ať poskytne řádné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., pokud nemá toto tvrzení za prokázané – v této situaci je pak připravena půda pro to, abychom s úspěchem mohli „klíčový“ důkaz  soudu předložit a přesvědčit jej o opaku. S ohledem na předešlé poučení pak bude zřejmé, že nám vzhledem k procesní situaci, ve které jsme se nacházeli, nezbylo nic jiného než nahrávku k důkazu předložit, a tudíž druhý bod testu nezbytnosti bude splněn. I v takové situaci si však musíme být (rozumně) jistí, že použití nahrávky bude způsobilé soud přesvědčit (nahrávka jednoznačně stvrzuje skutečnost, kterou chceme prokázat – např. z výše uvedeného příkladu nahrávaný rozhovor se svědkem, že o žalobce pečuje jenom 1 hodinu denně, přičemž u soudu tvrdil opak), a zároveň bude s ohledem na chráněné statky přiměřené (viz níže).

Test přiměřenosti

Poslední podmínkou, kterou důkaz musí splňovat, aby byl shledán za proporcionální, a proto legální a použitelný u soudu je, že jeho pořízení nemůže být nepřiměřené vzhledem k zájmu na ochraně osobnosti dotčeného člověka. Jde tedy o jakési poměřování zájmů, při kterém zájem na ochranu osobnosti nesmí převážit nad zájmem druhé strany na spravedlivém procesu, příp. na ochraně jejího majetku. Čím naléhavější tedy bude potřeba ochrany svého majetku či jiných práv (třeba soukromí při obraně před stalkery[9]) oproti zájmu druhé osoby na ochraně jejího soukromí, tím je větší šance, že důkaz bude shledán jako přípustný. V bagatelních sporech lze proto jenom těžko obhájit použití rozsáhlých videonahrávek protistrany, když v takovém případě je zájem na ochraně soukromí, zásadně narušeného už samotným pořízením záznamů, mnohem větší, než zájem protistrany na zachování majetku v marginální výši[10]. Naopak, pokud bude zásah do soukromí nepatrný (např. pořízení audionahrávky v rámci předem oznámeného monitorovaného hovoru), lze takový důkaz pravděpodobně s úspěchem použít i v případě drobných rozepří.

Při uplatňování těchto důkazů před soudem je vhodné vždy aspoň stručně soudu předem vysvětlit důvody, pro které máme za to, že je uvedený důkaz skutečně vhodný, nezbytný, a přiměřený. Zvýšíme tím pravděpodobnost jeho provedení i toho, že z něj  soud bude při rozhodování vycházet; v opačném případě se totiž může soud rozhodnout, že daný důkaz neprovede což je jeho rozhodnutí, které mimo opravné prostředky proti meritu věci nelze nijak zvrátit (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Rizika spojená s pořízením důkazu

Co však hrozí v případě, že soud důkaz neprovede a označí jej za nepotřebný nebo nepřípustný? V první řadě hrozí uplatňování nároků dotčené osoby z titulu ochrany osobnosti (podobně, jako sledovaný žalobce ze sporu proti pojišťovně  v rámci řízení, v němž Nejvyšší soud vydal již citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5216/2014), a dále též zásah ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů, který takové v podstatě zbytečné využití osobních údajů může shledat za rozporné se zásadou zákonnosti[11], příp. minimalizace[12] při zpracování osobních údajů.

Závěrečné postřehy

Problematika přípustnosti nahrávky jako důkazu je mimořádně zajímavé a vděčné téma. Pro advokáty zastupující své klienty a zvažující, zda ten který důkaz pořídit či použít, však jde o noční můru. Pokud důkaz nepoužijí, vystavují se riziku kritiky ze strany klienta, který si nahrávku obstaral a chtěl ji použít; na druhou stranu, pokud nahrávku použijí a ta bude shledána nepřípustnou, vystavují svého klienta nebezpečí žalob na ochranu osobnosti a pokut.

Závěrem proto autor tohoto příspěvku doporučuje zhodnotit před předložením takového důkazu soudu početnou kazuistiku[13] a v jejím světle pečlivě hodnotit, jak se soudy postavily k důkazům a situacím, které jsou svou povahou nejbližší řešené věci. Tím lze riziko přeložení nepřijatelného důkazu, resp. nespokojenosti klientů, značně mitigovat.


[1] Autor tohoto příspěvku si uvědomuje, že jím nastíněný přístup může být vnímán za poněkud zjednodušující složitou problematiku zvažování a porovnávání závažnosti vzájemně protichůdných a ústavním právem chráněných právních statků, nicméně dospěl po studiu poměrně recentní judikatury Nejvyššího soudu, zejm. rozsudků sp. zn. 30 Cdo 5216/2014 a sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 k tomu, že účelem zákona i jeho soudních výkladů není v podstatě nic jiného, než zajistit při výkonu subjektivních práv proporcionalitu a materiální spravedlnost. Doufá proto, že jeho úvahy a postřehy budou brány jako praktická pomůcka pro právníky zejm. v úvodních fázích občanského soudního řízení a dá jim do rukou jakési vodítko k úvahám, jestli se do „šedé zóny“ pustit nebo nikoliv.

[2] § 84, § 85 a § 86 občanského zákoníku.


[3] Tisková licence podle § 89 občanského zákoníku a úřední licence podle § 88 odst. 2 občanského zákoníku.


[4] § 88 odst. 1 občanského zákoníku.

[5] § 90 občanského zákoníku.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1998, 21 Cdo 1009/98, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 39/1999, který sice vycházel z kontextu mírně jiné právní úpravy, která vůbec neumožňovala takovou zákonnou licenci využít, ale základní myšlenka, na které toto rozhodnutí stojí, je poměrně nadčasová – zasáhne-li se nezákonně do práv na ochranu osobnosti, nelze tento postup v občanském řízení aprobovat a takový důkaz připustit.

[7]  Lze pochopitelně použít notoricky známý test proporcionality podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94

[8] Z dikce § 86 občanského zákoníku též vyplývá, že testu proporcionality podléhá i jakékoliv jiné narušování soukromí, včetně např. sledování atp. bez pořizování záznamů. V kontextu tohoto článku je však s tímto „stadiem“ pořizování důkazů pracováno obdobně, jako při pořizování nahrávek, neboť argumenty „pro a proti“ nahrávání soukromí druhého, což je samo o sobě závažnější zásah než „pouhé“ sledování, se musí a maiori ad minus aplikovat rovněž i na tento méně invazivní způsob omezování práva druhých.

[9] PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2019. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-747-7. 1. aktualizace 2022, Komentář M. Ryšky k § 88

[10] I když i tady by se dalo argumentovat, že dotčený zájem bude zájem na spravedlivém procesu, který nemůže proběhnout, nebude-li daný důkaz proveden; i v takovém případě má však autor za to, že převáží zájem na ochraně soukromí, když materiální právo, které má být spravedlivým procesem chráněno, je nadále ochrana majetku nepatrné hodnoty.

[11] Neboť takové zpracování osobních údajů bude patrně postrádat zákonný titul podle čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR.

[12] Pokud bude nahrávka mimořádně rozsáhlá a velká část z ní nebude vůbec sloužit důvodům, pro které byla pořízena.

[13] Srov. judikaturu shrnutou v publikacích PETROV, Jan a kol., Občanský zákoník: komentář., op. cit., nebo také v publikaci LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2020-. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-852-8. Komentář P. Tůmy k § 88.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články