Změny v úpravě rozhodování o péči o dítě od 1. 1. 2026

Dne 1. 1. 2026 nabyla účinnosti významná novela rodinného práva, zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění občanský zákoník a další související zákony (dále jen „Zákon“). V článku Novela rodinného práva od 1.1.2026 jsem shrnula nejdůležitější změny obsažené v tomto Zákoně. 

V tomto článku popisuji změny, které nastaly v hmotněprávní úpravě rozhodování o péči o dítě. Cílem je především srozumitelné shrnutí pro porozumění klíčových principů nové úpravy a základních postupů, neboť podrobnější rozbor by vyžadoval jiný formát. 

Zákon přináší v oblasti rozhodování o péči řadu změn, tyto dle mého názoru vhodně navazují na judikaturu i společenské změny a představují tak vývoj právní úpravy, nikoli revoluci. 

Kdy soud rozhoduje o péči  

Soud rozhoduje o péči o dítě nadále ve třech základních situacích:

1. má být rozhodnuto o rozvodu manželství (§ 906 o.z.)
2. rodiče dítěte spolu nežijí a nedohodnou se o úpravě péče (§ 908 o.z.)
3. změní se poměry (§ 909 o.z.)

Podmínky pro rozhodování soudu tak zůstávají v principu stejné. V ustanovení § 909 o.z. sice došlo k formulační změně, že soud rozhoduje „změní-li se poměry a nedohodnou-li se rodiče“, což akcentuje dohodu rodičů. Nicméně i přes tuto úpravu nadále platí zásada, že dohodou rodičů nemůže být měněn rozsudek soudu[1]. Případnou dohodu rodičů odlišnou od pravomocného rozsudku tak může soud zohlednit při dalším rozhodování, jak zdůrazňuje důvodová zpráva k Zákonu. 

Podoba rozhodnutí o péči a výživném 

Zde dochází k největší změně, neboť došlo ke zrušení stávajících forem péče dle dosavadního znění § 907odst. 1 o.z., tj. péče jednoho z rodičů, střídavé péče a společné péče. Jde o změnu velmi pečlivě promyšlenou. Klíčovou zásadou je zde rovnocennost péče obou rodičů (nově výslovně zdůrazněná v § 888 odst. 1 o.z.), snaha vyhnout se stigmatizaci „druhého“, tj. formálně nepečujícího rodiče, a soustředit se rozdělení péče místo na nepraktické zdlouhavé rozhodování o typu péče, často motivované snahou řešit úpravu výživného[2].

Nově tak soud může dle § 907 o.z.:

1. rozhodnout, že dítě zůstává v péči obou rodičů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich (§ 907 odst. 1 o.z.),
2. určit rozsah péče o dítě každého z rodičů (§ 907 odst. 2 o.z.).

Pokud bychom to zjednodušili, tak varianta a) odpovídá dosavadnímu formátu společné péče, jak ostatně zdůrazňuje i důvodová zpráva. Na tomto režimu se tak v jeho podstatě nic nemění. Nadále se na něm musí rodiče dohodnout, přičemž v dosavadní úpravě byl nutný souhlas rodičů, jde tedy fakticky o ponechání stávajících podmínek. Mění se pouze výrok, kde je nově uvedena „péče obou rodičů“ místo „společná péče“. 

Varianta b) je ve své podstatě transformací střídavé péče, neboť soud vymezuje rozsah péče každého z rodičů. Rozdíl oproti dřívější střídavé péči je v tom, že tento nový režim pokrývá i případy značné asymetrie v péči rodičů. Spadá do něj tedy nejen uspořádání 50:50, případně mírné asymetrie, např. 60:40, ale i rozložení dříve všeobecně vnímané jako péče jednoho rodiče, např. když jeden z rodičů pečuje o dítě jen o víkendu jednou za 14 dní, jednou měsíčně či dokonce to zahrnuje i případy péče několika hodin v roce. 

Pokud se tedy rodiče nedohodnou, bude obvyklým postupem rozhodovat způsobem popsaným výše pod bodem b), dle § 907 odst. 2 o.z., kdy soud rozhodne o rozsahu péče obou rodičů. Způsob vymezení není stanoven, jen musí být dostatečně určitý. Lze tak rozhodovat standardním vymezením, nyní užívaném pro střídavou péči, tedy použít označení rozmezí v lichém a sudém kalendářním týdnu a vymezení prázdnin. Pokud je rozsah péče výrazně asymetrický, je možné vymezit péči jednoho rodiče konkrétním popisem a zbytek ponechat péči druhého (příklad výroku: „Matka je povinna a oprávněna pečovat o nezletilého … po celý kalendářní rok s výjimkou péče otce dle výroku …“[3]).

Ve věci výživného nebylo dříve u společné péče jasné, zda soud může rozsudkem upravit výživné, praxe soudu v této otázce byla rozdílná. Nově o tom není pochyb, soud dle § 919 o.z. může o výživném rozhodovat i v případě péče obou rodičů bez vymezení jejího rozsahu, a to tak, že schválí dohodu rodičů nebo rozhodne autoritativně. Není to však podmínkou, nadále úprava počítá s možností vyživovací povinnost v těchto případech neupravovat (viz § 919 odst. 2 o.z.). Naopak je nutno vždy rozhodnout o výživném v případě, kdy soud upravuje rozsah péče rodičů (viz § 919 odst. 3 o.z.), ať již schválením dohody rodičů, či autoritativním rozhodnutím. 

Zákon i důvodová zpráva počítají s tím, že obvykle bude soud rozhodovat o stanovení vyživovací povinnosti oběma rodičům. Jako pozitivní vnímám, že nová úprava nadále umožňuje postupovat i jinak, což důvodová zpráva výslovně zdůrazňuje. Konkrétně tato uvádí dva příklady, jednak situace, kdy v dané rodině zařizuje veškeré záležitosti vždy jen jeden rodič, a pak situace, kdy jsou rodiče rozhádaní a nejsou vůbec schopni se domlouvat na úhradě nákladů dítěte[4]. 

Péče jednoho rodiče 

V nové úpravě § 907 o.z. není výslovně upravena možnost péče jednoho rodiče. To však neznamená, že svěření do péče jednoho z rodičů není možné. 

Zákon však vychází z toho, že toto by mělo nastávat pouze v případech, kdy jsou závažné důvody pro vyloučení péče jednoho rodiče, konkrétně je dán jeden z důvodů zásahu do rodičovské odpovědnosti. Tyto jsou upraveny v § 869 a násl. o.z., podrobnějším rozborem se budu zabývat v dalším článku. V takovém případě tedy soud může autoritativně rozhodnout o péči jednoho rodiče, avšak musí současně rozhodnout o příslušném zásahu do rodičovské odpovědnosti. 

Pokud není dán důvod pro zásah do rodičovské odpovědnosti, soud nemůže rozhodnout autoritativně o péči pouze jednoho rodiče. Situaci lze řešit velmi omezenou dobou péče jednoho rodiče a zbytek ponechat druhému (např. v rozmezí hodin ročně). 

Právní úprava nestanoví jednoznačně, zda je možné ponechat péči pouze jednoho rodiče bez zásahu do rodičovské odpovědnosti, pokud se tak rodiče dohodnou. Dle mého názoru to možné je, neboť jde o splnění dikce § 907 odst. 1 o.z., tj. rodiče se dohodli na uspořádání 100% péče jednoho a žádná péče druhého. Navíc tento výklad odpovídá smyslu úpravy dle důvodové zprávy, která na mnoha místech klade důraz na dohodu rodičů. V odborné diskuzi vnímám tento výklad jako většinový, samozřejmě klíčový bude postup soudů v následujících měsících. 

Kritéria rozhodování o péči 

Ze znění § 906 a § 907 o.z. byl odstraněn výčet kritérií rozhodných pro svěřování dítěte do péče v některé z daných forem. Zákon výslovně ponechal jediné kritérium, a to zájem dítěte. Dle důvodové zprávy bylo důvodem pro vypuštění nadbytečnost a potenciálně i nefunkčnost, pojem zájem dítěte je vymezován judikaturou, zejména důvodová zpráva odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu k výkladu tohoto pojmu[5]. 

Je tak možné vycházet ze stávající soudní praxe i kritérií, na která Ústavní soud pravidelně odkazuje. Znovu je třeba zdůraznit nutnost individuálně zkoumat potřeby dítěte, nelze používat žádné šablony. 

Vzhledem ke kontinuitě právního hlediska nejlepšího zájmu dítěte (byť s vypuštěním zákonného vymezení podrobných kritérií) tak není potřeba se touto otázkou podrobněji zabývat. V rámci diskuze k Zákonu však vnímám dvě výkladové otázky, které se pravidelně objevují a které je třeba v této souvislosti zdůraznit. 

Zákon zdůrazňuje právo dítěte na rovnocennou péči obou rodičů. Na tomto místě je nutno zdůraznit závěry rodinného sympozia, že „rovnocenná péče má hodnotový význam a není totožný s pojmem rovnoměrná péče, který má kvantitativní význam“, a dále, že „Představa, že dokonale symetrická péče (model 50:50 s intervalem střídání po jednom týdnu) je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má „právo na ideální polovinu dítěte“…“ [6]. Je tak nutno vyloučit výklad, dle kterého nová úprava automaticky vychází z preference dokonale symetrické péče obou rodičů. 

Dále se v diskuzích i médiích často zmiňuje námitka, že v Zákoně není jako kritérium zmíněno domácí násilí a Zákon tedy zhoršuje postavení takto ohrožených dětí. S tímto názorem nesouhlasím. Součástí posuzování nejlepšího zájmu dítěte je posuzování rodičovských kompetencí obou rodičů. Násilný rodič má zcela nepochybně kompetence narušené, což je třeba při rozhodování zohlednit[7]. Navíc je nutno zdůraznit i právo dítěte na péči bez tělesného trestání a duševního strádání dle § 858 odst. 1 písm. a) o.z., což nepochybně zahrnuje i případy domácího násilí, ať již je dítě přímou obětí nebo svědkem. Zákon tak pozici dětí v tomto ohledu rozhodně nezhoršuje, naopak výslovné zakotvení práva na péči bez tělesného a duševního strádání je pozitivním přínosem. 

Aplikace nové právní úpravy 

Není pochyb o tom, že od 1.1.2026 je nutno aplikovat novou právní úpravu týkající se péče, a to bez ohledu na fázi řízení. To znamená, že nová úprava dopadne na veškerá řízení o péči, ale i styku, která nebyla do 31.12.2025 skončena. Zahrnuje to i řízení, která byla rozhodnuta soudem prvního stupně a jsou nyní ve fázi odvolacího řízení. 

Zřejmě nejvíce bude přechodně činit problémy překlopení režimů péče jednoho rodiče s úpravou styku druhého do nového režimu rozdělení péče mezi oba rodiče. Nově bude třeba postupovat tak, že soud bude rozhodovat o rozdělení péče mezi oba rodiče a o vyživovací povinnosti[8]. Pokud je nutné ponechat ze závažných důvodů ponechat péči pouze jednoho rodiče, je nutno zahájit řízení o zásahu do rodičovské odpovědnosti. 

Závěr

Dočasně lze zřejmě v praxi očekávat náročnější přechodné období, spojené s potřebou adaptace na novou úpravu. Jsem však toho názoru, že Zákon představuje pozitivní vývoj právní úpravy, který bude přínosný a který umožní flexibilní rozhodování o poměrech dítěte bez nutnosti řešit formu (výlučná/střídavá péče).