Odpadní průmyslové baterie jako historická zátěž

Jako každý výrobek mají i baterie svou životnost, po jejímž skončení s nimi musí všechny osoby nakládat v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, ochranou životního prostředí a principy nově zaváděné cirkulární ekonomiky, které jsou promítnuty do právních předpisů. V mnoha případech docházelo (zcela jistě dochází a bude docházet) k porušování povinností souvisejících s nakládáním s odpadními bateriemi a zajišťováním plnění povinností jejich výrobců podle principu rozšířené odpovědnosti výrobce, na což musí všechny subjekty přicházející do styku s odpadními bateriemi včetně státu adekvátně reagovat.

Včera

Za předchozí právní úpravy, tj. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, se povinnost výrobců vztahující se k odpadním bateriím nebo akumulátorům daly plnit pouze v (i) tzv. individuálním systému, kdy si každý výrobce sám zajišťoval oddělený sběr odpadních průmyslových baterií po skončení jejich životnosti a zároveň samostatně financoval i zajišťoval jejich recyklaci, nebo v (ii) tzv. solidárním systému na základě smlouvy s jiným výrobcem baterií a v úzké spolupráci s ním.[2] Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč v minulosti vznikl problém s tzv. free ridery a nyní hovoříme o jimi způsobené historické zátěži.

Free rideři jsou výrobci baterií, kteří neplní své povinnosti ve vztahu k bateriím jimi uváděným na trh, především nerealizují jejich zpětný odběr (dříve oddělený sběr) a ani nehradí příspěvky, z nichž se platí recyklace baterií po skončení jejich životnosti. Důsledkem je, že výrobci, kteří řádně plní své zákonné povinnosti, doslova doplácejí na svou poctivost, když z jejich příspěvků se financuje zpětný odběr a recyklace nejen odpadních baterií přímo jimi uvedených na trh, ale též odpadních baterií, které na trh uvedli free rideři. Skutkový stav je v současnosti takový, že na trhu a mezi konečnými uživateli je množství průmyslových baterií, za něž nebyly uhrazeny náklady na zpětný odběr a recyklaci, a přesto není možné tyto baterie ze systému zpětného odběru a recyklace vyloučit. Tato situace s sebou přináší nové výzvy v organizaci zpětného odběru, a především udržitelného nastavení jeho financování.

Dnes

Od účinnosti zákona o VUŽ je již možné zřídit pro plnění povinností výrobců odpadních průmyslových baterií tzv. kolektivní systém jako zvláštní právnickou osobu a uzavřít s ní smlouvu, podle níž výměnou za zaplacení příspěvku ze strany výrobce baterií bude kolektivní systém zajišťovat plnění povinností tohoto výrobce vyplývajících ze zákona o VUŽ. Kolektivní systém pak sám provozuje systém zpětného odběru, zajišťuje dopravu a zpracování zpětně odebraných odpadních baterií u zpracovatele, provádí osvětovou činnost konečných uživatelů atd., jedná se tedy o relativně pohodlné řešení, jak mohou výrobci své povinnosti splnit.

Pro odpadní průmyslové baterie je stanovena povinnost zpětného odběru, ovšem už nikoli minimální míra, které je nutno dosahovat (jako např. u odpadních přenosných baterií, jichž se musí zpětně odebrat 45 % z množství uvedeného na trh), a sice je stanovena obecná povinnost zřídit síť míst zpětného odběru, avšak není stanovena minimální hustota této sítě (např. u odpadních automobilových baterií musí být místo zpětného odběru v každé obci s pověřeným obecním úřadem, městském obvodu nebo části).

Současná práva úprava vychází z předpokladu, že průmyslové baterie budou používány především podnikatelskými subjekty, proto je stanovena pouze obecná povinnost zajistit zpětný odběr a recyklaci bez bližších specifik, např. zmíněné hustoty sítě míst zpětného odběru. [3] Tento přístup se však ukazuje jako ne zcela vhodný, a to zaprvé z důvodu boomu domácích bateriových úložišť, která mohou být spojena s domácí solární elektrárnou provozovanou bez licence (§ 3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů), tedy se bude jednat o odpadní průmyslovou baterii od nepodnikajícího konečného uživatele, a zadruhé z toho důvodu, že odpadní baterie obsahující lithium nebo jeho sloučeniny, kterých je na trh uváděno stále více v absolutních i relativních číslech, mají zpravidla negativní ekonomickou hodnotu a jejich zpětný odběr a následné zpracování je tak podstatné dražší než u jiných typů baterií. Je proto nezbytné, aby již v okamžiku uvedení průmyslových baterií na trh bylo zajištěno financování jejich zpětného odběru a recyklace, jinak bude hrozit, že koneční uživatelé budou s odpadními průmyslovými bateriemi (především těmi s obsahem lithia) nakládat způsobem, který bude v rozporu s ochranou životního prostředí a udržitelnou cirkulární ekonomikou.

Naproti tomu jsou velmi podobně nastaveny jiné povinnosti, např. informování konečných uživatelů a osvětová činnost (§ 82 zákona o VUŽ). Výrobce baterií jsou povinni vynakládat minimálně 2 % z celkových nákladů vynaložených na plnění povinností podle zákona o VUŽ a informovat konečné uživatele např. prostřednictvím televizního vysílání, periodického tisku nebo internetových stránek.

Neplnění povinností výrobce baterií souvisejících se zpětným odběrem je přestupkem [§ 122 odst. 1 písm. b) zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů („zákon o VUŽ“)], za jehož spáchání hrozí výrobci pokuta až 5 000 000,- Kč. Všem výrobcům baterií lze tedy více než doporučit, aby zrevidovali plnění svých povinností k odpadním bateriím z kvantitativního i kvalitativního pohledu a případně zjištěné nedostatky co nejdříve odstranili.

A zítra

Stát v oblasti odpadních průmyslových baterií v minulosti selhal nebo minimálně nedostál své regulatorní úloze, a nyní jeho úsilí při řešení tohoto problému nevnímáme jako dostatečné. Nicméně je nutno přiznat, že situace se zlepšuje (viz podrobnější úprava v zákoně o VUŽ), povinnosti výrobců jsou jasnější a lépe vymahatelné, čehož je možné využít ku prospěchu všech – poctivých výrobců, kolektivních systémů i konečných uživatelů. Důslednějšími kontrolami a sankcionováním výrobců baterií porušujících své povinnosti lze podstatnou část free riderů eliminovat a prostřednictvím pokut např. zajistit finanční prostředky pro dotační programy na likvidaci historické zátěže, ať už ve formě příspěvku pro stávající provozovatele kolektivních systémů pro zpětný odběr a zpracování odpadních průmyslových baterií, za které nebyly uhrazeny poplatky, nebo jako příspěvek na likvidaci černých skládek (nejen) s odpadními průmyslovými bateriemi apod. Za nezbytný krok považujeme posílení kontrol free riderů ze strany České inspekce životního prostředí, která by se měla zaměřit zejména na výrobce dovážející baterie z členských států Evropské unie, díky čemuž se vyhnou standardnímu celnímu řízení.

Novelizace právní úpravy se nabízí v souvislosti s novým unijním nařízením[4], které se v části týkající se odpadních baterií stane použitelným od 18. srpna 2025. Nařízení upravuje mj. organizace odpovědnosti výrobců, což je pouze jiné označení pro kolektivní systémy podle zákona o VUŽ, a členské státy mohou na základě čl. 57 odst. 1 Nařízení např. stanovit, že výrobci jsou povinni plnit své povinnosti ve vztahu k odpadním bateriím pouze prostřednictvím kolektivního systému. Tímto krokem by stát položil solidní základ celním kontrolám při dovozu průmyslových baterií, u nichž by bylo možné rychle a efektivně zkontrolovat, zda dovozce plní své povinnosti prostřednictvím některého kolektivního systému.

Dále je možné uvažovat o zavedení odděleného uvádění nákladů na zpětný odběr a zpracování odpadních baterií, které již v současné době funguje u prodeje elektrozařízení a pneumatik (srov. § 73 a § 99 zákona o VUŽ). Výrobci elektrozařízení a pneumatik musí tyto náklady uvádět odděleně od ceny, a to zejména na daňovém dokladu podle zákona o DPH, kdy tuto položku zpravidla nazývají jako „recyklační příspěvek“. Kupující tak ví, že v době ukončení životnosti daného výrobku bude zajištěno financování na jeho recyklaci, využití nebo odstranění.

Státní správa by též do budoucna měla podrobněji vyhodnocovat data o průmyslových bateriích, které jsou obsahem ročních zpráv jednotlivých výrobců plnících své povinnosti v individuálním systému, resp. roční zprávu kolektivního systému, a na základě této analýzy koordinovat kroky celní správy a České inspekce životního prostředí.

Zároveň bude nutné reagovat též na nové praktiky a způsoby uvádění nových baterií na trh, aby příslušné orgány byly schopny pružně a efektivně reagovat na případná porušení zákonných povinností. Globalizace a tuzemské podmínky způsobují, že se velké množství nových baterií dováží, přičemž mezi dovozci bez sídla v ČR lze očekávat vysoké procento free riderů. Bylo by tedy vhodné posílit pravomoci celní správy v oblasti kontroly dovozu tak, aby mohla lépe spolupracovat s Českou inspekcí životního prostředí a např. dovážené baterie od free riderů zajistila do doby uhrazení příspěvku na jejich zpětný odběr a recyklaci.

Závěrem lze všem výrobcům baterií více než doporučit, aby se začali připravovat na použitelnost Nařízení v části týkající se odpadních baterií a zvážili, zda je budou plnit v individuálním nebo kolektivním systému.

[1] Např. bateriové úložiště v Královském Poříčí, Tušimicích nebo Vítkovicích.

[2] Zákon u průmyslových baterií neumožňoval vytvoření kolektivního systému.

[3] BABÁČEK, T., BENEŠ, J., HLOUŠEK, F., KNEBEL, P., TRYLČ, L. Zákon o výrobcích s ukončenou životností. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, 608 s., komentář k § 87.

[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 ze dne 12. července 2023 o bateriích a odpadních bateriích, o změně směrnice 2008/98/ES a nařízení (EU) 2019/1020 a o zrušení směrnice 2006/66/ES („Nařízení“).