Pět otázek pro Ivo Pospíšila Zdroj: Redakce

Pět otázek pro Ivo Pospíšila

Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Ivo Pospíšil, Ph.D., se domnívá, že složitost a nepřehlednost práva silně oslabuje legitimitu zásady neznalost zákona neomlouvá. Důsledné opuštění této zásady by však podle něj vedlo k rozkladu práva, právnímu partikularismu, relativismu či subjektivismu. Jak se tedy vypořádat s hypertrofií právních norem, nadto dotvářených bohatou judikaturou nejvyšších soudních instancí?

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

členka redakční rady webu Právní prostor.cz

V prosinci loňského roku jste změnil působiště, byť jste stále zůstal v Brně. Pozici generálního sekretáře Ústavního soudu jste vyměnil za soudcovskou židli na Nejvyšším správním soudě. Stihl jste již přivyknout své nové roli?

Pravda, na Ústavním soudu jsem strávil spoustu času, celkem téměř 17 let, jako jeho generální sekretář posledních 5 let, takže bylo jasné, že „odvykání“ nějakou dobu zabere. A role jsou skutečně velmi odlišné: zatímco jako generální sekretář jsem se staral kumulovaně o celou řadu agend, v nichž se prolínalo právo, administrativa a management, nyní jsem naopak příjemcem veškerého servisu ze strany kolegů ze soudní správy a věnuji se jen soudním spisům. Také metoda práce byla odlišná. Na Ústavním soudu jsem musel přenášet svou pozornost mezi řadou činností a agend v jeden okamžik, práce soudce NSS spíše vyžaduje soustředění se na aktuálně řešenou kauzu a je to přirozeně odborně vysoce náročná práce. Navíc nápad věcí je enormní, jeho kontinuální vyřizování znamená rozhodnout téměř 15 věcí měsíčně, což v případě tříčlenného senátu představuje 45 věcí, které musíte nastudovat. Přitom se ve většině případů jedná o meritorní rozhodování. Tato čísla mě skutečně zaskočila a přesvědčila o tom, že s regulací nápadu na NSS je třeba něco provést, jinak dříve či později nebude schopen plnit svou primární funkci, jíž je sjednocování judikatury krajských soudů v reálném čase. Snažil jsem se s tím však hned od počátku vyrovnat a měl jsem obrovské štěstí na své nejbližší spolupracovníky, tedy asistenty. Zda jsem své nové roli skutečně již „přivyknul“, byste se však spíše musela zeptat mých kolegů, nebo ještě lépe účastníků řízení, v nichž jsem již stihnul rozhodovat. Abych ale téma odlehčil: každý den chodím do nového působiště kolem budovy Ústavního soudu, a už se mně delší dobu nestalo, že bych se ze zvyku „dobýval“ do budovy ÚS, tak snad jsem si již na změnu zvykl...

Jako asistent ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, vedoucí analytického odboru a generální sekretář jste jistě soudcům Ústavního soudu viděl „pod ruce“. V čem je práce soudce Nejvyššího správního soudu jiná?

Ve většině parametrů je v podstatě stejná. Ne nadarmo je správní soudnictví považováno za jakési malé ústavní soudnictví, neboť jeho účelem je ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivce před orgány veřejné správy, stejně jako je tomu v řízení o ústavní stížnosti. Rozhodujete stejně jako soudci na Ústavním soudu v tříčlenných senátech, spolupracujete na přípravě rozhodnutí s asistenty atd. Rozdíl je tak v tom, že Ústavní soud chrání pouze ústavně zaručená práva, nikoliv ta, která plynou z tzv. jednoduchého práva, a chrání jednotlivce před všemi orgány veřejné moci, nejen orgány veřejné správy. Nejvyšší správní soud přirozeně nerozhoduje o ústavnosti normativních aktů, tj. zákonů a dalších předpisů (ačkoliv Ústava předpokládala, že by mohl rozhodovat i o zákonnosti podzákonných předpisů), vlastně na rozdíl od Ústavního soudu vůbec nerozhoduje v plénu (to se schází nejčastěji pouze v podobě tzv. sbírkového pléna, které schvaluje judikáty publikované ve sbírce rozhodnutí). Přitom na pléna Ústavního soudu, jichž jsem se jako generální sekretář účastnil, mám nejkrásnější a nejbarvitější vzpomínky: sledovat všech patnáct soudců, jak argumentují a přou se o často obtížných ústavněprávních otázkách, pro mne byla největší profesní škola. Všichni soudci Ústavního soudu se tak navíc pravidelně scházeli alespoň jednou týdně na plénech. Je škoda, že se něco takového neodehrává na NSS, kde se soudce potkává pravidelně především se svými dvěma kolegy v senátu. A pak je zde celá řada na první pohled dílčích rozdílů, které jsou však na druhou stranu poměrně podstatné a týkají se vlastně spíše koncepce řízení o kasační stížnosti: například je otázka, zda by některá procesní rozhodnutí nemohl činit pouze soudce zpravodaj, jako je tomu na Ústavním soudu, zda má být NSS soudem přezkoumávajícím i skutková zjištění atd.

Na dubnovém kongresu Právní prostor vystoupíte s tématem, které se bude věnovat soudní judikatuře ve vztahu k dotváření či přetváření práva. Zvykli jsme si již, že text samotného zákona nestačí, a že se jako odborníci musíme – možná i v mnohem větší míře než samotným normativním textem – zabývat také rozhodovací praxí soudů?

Já se domnívám, že právní profesionálové si na to zvykli, že bez studia a znalosti soudní judikatury se neobejdou, že až soudní rozhodnutí jsou oním médiem, v němž právní normy ožívají. Nejsem si ale třeba jist, zda jsou na tento význam judikatury důsledně připravováni studenti na právnických fakultách, ale i zde se snad situace postupně mění. Když jsem studoval já, na přelomu tisíciletí, soudní judikatura byla vyučována jako něco okrajového, ve většině předmětů na to vlastně ani nebyl čas, dostat se kromě studia teorie oboru a právních předpisů k tomu, jak jsou aplikujícími orgány vykládány. Myslím, že řada z nás byla v prvních letech po škole nemile překvapena, že jsme se vlastně naučili jen polovinu práva, neboť ta druhá polovina, podstatnější, je v judikatuře. Snad se to dnes již skutečně mění. Soudní judikatura by měla právní předpisy dotvářet, při jejich aplikaci „dovyprávět“ či vyplnit mezery v nich, neměla by je však kompletně přetvářet. Taková role soudům nepřísluší a navíc nakonec otřásá právní jistotou a důvěrou v právo. Moje vystoupení se bude týkat hranice mezi dotvářením a přetvářením zákonného práva, konkrétně zákona o svobodném přístupu k informacím, od jehož přijetí mimochodem letos uplyne 20 let. Zdá se mně, a pokusím se to demonstrovat na řadě příkladů, že soudní judikatura některé části tohoto zákona v průběhu oněch 20 let natolik rozebrala (zákon erodovala), že se v některých momentech ocitáme v situaci jako před přijetím tohoto zákona, tedy musíme si vystačit s čl. 17 Listiny základních práv a svobod a testem proporcionality. Vystoupení tak bude v některých ohledech kritické střídavě jak k judikatuře Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu, ale snad mně to kolegové prominou.

loňském rozhovoru jste zmínil, že povědomí o judikatuře v posledních dvaceti letech narostlo i díky informačním technologiím a databázím, v nichž se lze se soudními rozhodnutími snadno seznámit. Jak se v této souvislosti díváte na potenciální zavedení elektronické Sbírky zákonů?

Její zavedení vítám a domnívám se, že v tomto stát velmi zaspal dobu, ostatně stejně jako je to s databází všech soudních rozhodnutí. Upřímně řečeno a ruku na srdce, kdo z právních profesionálů se dnes seznamuje s právními předpisy z listinné Sbírky zákonů? Pro většinu právníků není fakticky směrodatné to, co je uvedeno ve Sbírce zákonů, ale v některém z komerčních informačních systémů (jimž často slepě důvěřujeme, že věrně přepisují autentickou Sbírku zákonů). S ohledem na inflaci právních předpisů v podstatě ani není možné studovat texty předpisů pouze z tištěné sbírky. Bez toho, že by se novely právních předpisů integrovaly do původního textu předpisu, což dnes umí pouze komerční informační systémy, je právo naprosto nepřehledné a nesrozumitelné. Nepochybně je to obousměrný proces: pronikání informačních technologií a elektronizace práva usnadnila orientaci v něm, a byla příčinou oné inflace, bez informačních technologií se pak už dnes neobejdeme. A je velkou ostudou, že právní předpisy v takové podobě doposud neposkytuje přímo stát, ale komerční subjekty. Elektronická sbírka zákonů dostupná široké veřejnosti zdarma na internetu může nakonec i zvýšit veřejné povědomí o právu a obecně právní vědomí. Je to určitě krok správným směrem, k němuž měl stát přikročit mnohem dříve.

Jaké povědomí by měl mít běžný občan o svých právech a povinnostech? Je v dnešní době ještě vůbec spravedlivé aplikovat starořímskou zásadu, že neznalost zákona neomlouvá?

Souhlasím s vámi, že složitost a nepřehlednost práva legitimitu této zásady silně oslabuje. Ostatně jste mně připomněla nedávnou kauzu řešenou kárným senátem NSS, který neshledal kárné provinění státního zástupce právě s argumentem, že jím aplikovaná právní úprava je natolik komplexní, že se v ní neorientoval, a jednal s důvěrou ve vlastní právní názor. Já nechci, aby to vyznělo jako kritika tohoto rozhodnutí, neboť mu velmi dobře rozumím, ale vrací se vlastně k mnohokrát vyslovené otázce, zda není něco špatně, pokud se v právu neorientuje ani právní profesionál.  Na druhou stranu důsledné opuštění zásady „ignorantia legis non excusat“ by vedlo k úplnému rozkladu práva, právnímu partikularismu, relativismu či subjektivismu. Ostatně to je proces, který se netýká jen práva a práva českého: čím více se svět propojuje a stává se komplexnějším, tím více se současně partikularizuje. Čelíme globalizaci, ale současně kulturnímu relativismu, vymezování se kultur a jejich uzavírání sama do sebe. Tento fenomén je v oblasti práva velmi dobře popsán v mezinárodním právu: ideologicky a rétoricky si uchováváme důraz na univerzalismus, ale fakticky se právní pravidla partikularizují, vzrůstá význam mezinárodních právních obyčejů, rozvíjejí se především regionální systémy atd. V národním právu je tato tendence podobná, ale o to nebezpečnější, protože politické společenství a jeho právní řád dezintegruje. Řešením není akceptovat tezi, že v (post)moderní době nemůže platit zásada neznalost zákona neomlouvá, ale naopak se snažit o novou racionalizaci práva, jeho zjednodušování, větší integraci atd. Právo by se mělo jeho adresátům přibližovat, ne vzdalovat, musí být na určité úrovni srozumitelné pro kohokoliv. Proto jsem uvedl, že vítám zavedení elektronické sbírky zákonů, která právo občanovi přiblíží a učiní jej nejen dostupnější, ale snad i srozumitelnější. To je ostatně úloha, která stojí i před soudy, nejen zákonodárcem. Soudy nezřídka svou judikaturou přispívají k desintegraci práva a partikularizaci pravidel, často bezděčně, neboť jsme zahleděni zrovna do té své části práva, jíž se zabýváme.

kongres ústavní soud rozhovor soudce Nejvyšší správní soud Právní prostor 2019

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články