Pět otázek pro Ivo Pospíšila Zdroj: Redakce

Pět otázek pro Ivo Pospíšila

„Ústavní soud není deus ex machina a soudci ústavního soudu nejsou blanickými rytíři,“ říká k možnému vlivu Ústavního soudu na současnou politicko-společenskou situaci jeho generální sekretář. Směřujeme k formální závaznosti judikatury? Formuje rozhodovací praxe Ústavního soudu veřejné mínění? Na tyto a další otázky odpovídá JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D.

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Na dubnovém kongresu Právní prostor se mohou účastníci těšit na Vaše vystoupení v rámci bloku „Fenomén judikatury v právu“. Je v roce 2018 judikatura větším fenoménem, než tomu bylo před deseti či dvaceti lety?

Ano, nepochybně tomu tak je. Příčin je celá řada. Předně se zvětšuje množství judikátů, ale zejména povědomí právnické, ale i širší veřejnosti o ní. To zase souvisí s rozvojem informačních technologií a databází, v nichž se lze se soudními rozhodnutími snadno seznámit. Souvisí to i s generační obměnou: ony databáze mají větší oblibu u mladších právníků, kteří jsou schopni v nich různými analytickými nástroji vyhledávat, možná v nich i objevovat souvislosti, které na první pohled nejsou patrné, hledat nové souvztažnosti, ale i rozpory a na ně upozorňovat. Navíc práce s judikaturou byla po roce 1990 brána jako protipól právnímu (normativnímu) formalismu 70. a 80. let, jako jakýsi příklon ke common law tradici práva. Hledání obdobných případů, jejich srovnávání, hledání podobností a odlišností a argumentační využití toho či onoho je navíc větší intelektuální výzvou, než prosté vyhledání jedné právní normy a subsumpce dané skutkové situace.

Pak je zde ještě europeizační vliv – k práci s judikaturou nás vedou evropské soudy, ať už je to ESLP nebo SD EU, jejichž činnost je výrazně založena na hledání podobností a odlišností ve své vlastní rozhodovací činnosti (pokud nahlédnete do rozsudků obou soudů, jsou doslova protkány odkazy na vlastní judikaturu).  

Zdá se mi, že pokud jde o soustřeďování judikatury, existují zde ještě určité rezervy. Máme sice k dispozici veřejně dostupné databáze všech rozhodnutí Ústavního soudu a obou nejvyšších soudů, ale nadále postrádáme veřejně přístupnou databázi skutečně všech soudních rozhodnutí. V tom za zahraničím zaostáváme.

Na druhou stranu fenomén judikatury má i svoje opačná úskalí a měli bychom být před nimi na pozoru. Hrozí, že se nakonec vytratí ona intelektuální výzva, která z práce s judikaturou vyplývá, její používání se stane stejně formalistickým, ne-li formalističtější, než byl onen normalizační pozitivismus 70. a 80. let. Zkrátka v množství soudních rozhodnutí se opět ztratí základní úloha práva a soudu: nalézt spravedlivé uspořádání lidských vztahů. A upřímně, ne každé soudní rozhodnutí si zaslouží být zváno judikátem, měli bychom umět rozlišit, co je hodno následování a co nikoliv. Jinak řečeno, soudní judikatura může být dobrý sluha, ale také zlý pán.  

Výčty judikatorních rozhodnutí obsahují již téměř všechna podání a přednesy procesních stran, které se o rozhodovací činnost soudů opírají. Směřujeme k formální závaznosti judikatury?

Je to přesně ona inflace judikatury související s veřejnou dostupností rozhodnutí, s informatizací práva. Když to hodně vulgarizuji, a ruku na srdce, je uvádění judikatury skutečně vždy výsledkem analýz a úvahy podatele, a v kolika případech jde jen o proces copy-paste, nezřídka s cílem rozhodující soud zahrnout informacemi, a tak trochu jej zmást? Z pohledu soudce mám za to, že si podatel nepomůže, pokud jeho podání je od začátku do konce shromážděním výňatků z nepřeberného množství rozhodnutí soudů různých stupňů. Nezřídka to objasnění dané věci vůbec nepomůže.

Jak jsem už uvedl, judikatura může být dobrým sluhou, vodítkem, jakousi vyšlapávanou cestou, která nás snadno provede spletitostmi práva, ale neměli bychom směřovat k naprosté formální závaznosti judikatury. Tím se připravíme o onu intelektuální výzvu a o to, že výklad práva je otevřeným procesem, který má navíc soud činit v souvislosti s konkrétní kauzou, která je vždy jedinečná. Pokud hovoříme o závaznosti judikatury, měli bychom tím mít na mysli povinnost soudů se s judikátem argumentačně vypořádat, nikoliv jej slepě následovat jenom proto, že je to judikát vyššího soudu. Smyslem závaznosti není právo petrifikovat, ale zajistit jeho předvídatelnost, vyloučit libovůli a zajistit rovnost adresátů právní normy před zákonem (tedy dosáhnout toho, že stejné případy jsou rozhodovány stejně). Mimochodem, je proto zbytečné hledat důvody závaznosti v nějakém novém formálním postavení judikatury jako pramene práva. Závaznost je nástrojem, v němž se promítají výše zmíněné principy, které dávno zná náš ústavní pořádek.

Jak si vysvětlujete neustále narůstající počty případů, které musí soudy každoročně rozhodovat?

Přiznám se, že neznám podrobné statistiky, zda množství soudních kauz meziročně skutečně roste. Velmi detailně znám statistiku rozhodování Ústavního soudu a zde má množství případů v posledních několika letech setrvalý stav – kolem 4000 kauz ročně.

Pokud množství případů před obecnými soudy skutečně roste, je to projevem celé řady procesů, které ve společnosti probíhají. Pozitivní na tom může být to, že jsou lidé zřejmě velmi dobře obeznámeni se svými právy a hodlají se jich domáhat. Negativní je to, že nejsou schopni nalézt jiný způsob, jak dosáhnout vyřešení sporu. Ale v tom by jim měl být ku pomoci i stát, a ačkoliv se toho mnoho hovoří o alternativních řešeních sporů, nezdá se mi, že by reálný dopad byl příliš velký. Čeho se ale obávám více než množství kauz před soudy, je zvyšující se agresivita řady účastníků soudních řízení. Na Ústavním soudu se setkáváme se stále větším množstvím případů, kdy účastníci na soud doslova útočí vulgárními podáními, vyzývají k fyzické likvidaci soudců, a hlavně nejsou ochotni přijmout výsledek řízení. Taková agrese je skutečně nebývalá a je fenoménem posledních několika let. Zřejmě souvisí s celkovou atmosférou ve společnosti, kterou rozdmýchává i řada politiků.   

Od roku 2002 působíte na Ústavním soudě. Máte dojem, že jeho rozhodovací praxe nějakým způsobem působí na českou veřejnost či formuje veřejné mínění?

V to pevně doufám a věřím, i když taková role není snadná. Ústavní soud patří k tzv. antimajoritárním institucím, tj. těm, které mají v konečném důsledku chránit menšiny před rozhodováním většin. Toto poslání je zakomponováno do většiny pravomocí a řízení, která Ústavní soud vede (v kontrole norem se mimo jiné chrání přehlasovaná menšina v parlamentu, v řízení o ústavních stížnostech jde nejčastěji o posouzení přiměřenosti omezení určitého ústavně garantovaného práva ve vztahu k nějakému společensky většinovému zájmu). Ústavní soud tak z povahy věci nezřídka rozhoduje v rozporu s aktuálními představami společenské většiny. Přesto dlouhodobě patří k jedněm z ústavních institucí, v něž mají občané největší důvěru. Bez ohledu na konkrétní kauzy, myslím, že největší roli sehrává Ústavní soud v tom, že dostává do povědomí občanů důležitost ústavních norem, to že existují nějaká pravidla, která stojí nad každodenní politikou a že součástí těchto pravidel jsou i práva občanů, jichž se lze úspěšně dovolávat i proti státu samotnému. Ústavnímu soudu v šíření tohoto povědomí samozřejmě napomáhají i masmédia a v posledních letech i sociální sítě, které využíváme. 

Jakou roli může sehrát v současné politicko-společenské situaci Ústavní soud, který by měl být ochráncem ústavnosti?

Máte pravdu, že na Ústavní soud se nyní obrací pozornost řady občanů a politiků v důvěře, že bude plnit roli ochránce ústavnosti. Například nyní dostáváme řadu neformálních a neprocesních výzev od občanů, aby ÚS zasáhl do situace, kdy podle některých vládne vláda bez důvěry již nepřiměřeně dlouho. Ústavní soud je však orgánem, který nemůže jednat ex offo, ale toliko na základě návrhů k tomu povolaných subjektů, a musí se pohybovat v mezích řízení, jak jsou vymezena v Ústavě a zákoně o ÚS. Lidově řečeno, ÚS není nějaký deus ex machina a soudci ústavního soudu nejsou blanickými rytíři. To je třeba mít na paměti a bylo by nešťastné vyvolávat vůči Ústavnímu soudu nějaká nereálná očekávání, která nemůže naplnit.

Na druhou stranu Ústavní soud může hrát silnou roli tam, kde bude povoláván k přezkumu zákonů, které by přijala ať už jakákoliv parlamentní většina v rozporu s ústavním pořádkem. Složitější je situace, pokud by měl Ústavní soud čelit nějakému masivnímu přepisování ústavního pořádku, neboť jím je pak naopak sám vázán. Nicméně dosavadní rozhodovací praxe ukázala, že je-li to nezbytné, neváhá ÚS podrobit přezkumu i ústavní zákon, pokud se příčí tzv. klauzuli věčnosti (materiálnímu jádru Ústavy). Ústavní soud pak v minulosti rozšířil tradiční pojetí kompetenčních konfliktů i o situace, kdy vlastně nejde o klasický pozitivní či negativní konflikt, ale kdy jedna kompetence je podmíněna kompetencí jinou. To všechno jsou výdobytky předchozího období, které mohou hrát v nejbližší budoucnosti roli. Vždy však bude záležet na tom, kdo, kdy, s čím a jak se v takových věcech bude na ÚS obracet.    

rozhodovací čínnost judikatura kongres ústavní soud rozhovor Právní prostor 2018 veřejné mínění

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články