Články s tagem: rozhodovací čínnost

Kdo sleduje veřejné dění nemohl si nevšimnout, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) objížděl v loňském roce republiku s cílem získat podporu pro záměr zrušení přísedících u pracovněprávních sporů. Z jeho mediálních vyjádření vyplývá, že pro svůj záměr při tom získával podporu samotných soudců.

Umělá inteligence proniká do všech oblastí našich životů a ani právo není výjimkou.

Brno 10. srpna (ČTK) - Nový předseda Ústavního soudu (ÚS) Josef Baxa bude klást důraz na srozumitelnost rozhodování pro širokou veřejnost. Právo je komplikovaný systém, někdy přímo chaos, řekl Baxa v rozhovoru s ČTK.

Tento populární název rubriky používá celá řada novin, časopisů i elektronických médií tam, kde příslušný redaktor má pocit, že si přečetl něco zajímavého, co by měli znát i jeho čtenáři a posluchači, ale má obavu, že původní text zůstane nepovšimnutý.

Brzy to bude šest let, co jsem opustil jednací síň, kde jsem trávil alespoň jeden den týdně dvacet dva let. A bavilo mne to. Na Ústavním soudu se s našimi účastníky – stěžovateli setkáváme prakticky jen občas při veřejném vyhlášení nálezu. To už má význam jen pro vysvětlení důvodů rozhodnutí, nikoli pro rozhodnutí samotné.

Minule jsem slíbil vrátit se ještě k rozhovoru bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové k rotaci soudců v senátech, v němž uvedla mimo jiné: „… se zkrátka v tak malých senátech občas sejdou výrazně blízcí soudci. Názorově. Lidsky. To je ale pro soudní rozhodování velký problém. Protože, marná sláva, máte-li k někomu blízký lidský vztah, tak ať chcete nebo ne, modifikuje vás to i při tom, když s ním spolurozhodujete. Nechcete ho totiž zranit tím, že byste proti němu hlasoval.“ [1]

Naposledy jsem se v této rubrice obdivoval technickému pokroku, který nás obohacuje přístroji či roboty nadanými vlastní inteligencí, a trochu kriticky nahlížel na možnost uplatnění takovýchto vymožeností v justici. Jsem naštěstí dost málo škodolibý, abych si dokázal pokrytecky zamnout ruce nad potížemi, které provázejí zprovoznění generátoru rozdělování soudních věcí do praxe[1]. Nečiním tak, neboť kromě technické stránky věci má záležitost i další rovinu.

Kolegialitu při rozhodování soudních těles je nutné chápat jako zájem jednotlivých členů rozhodovacího tělesa, typicky soudního senátu, si naslouchat, diskutovat a připustit si možnost správnosti i jiného názoru v rámci společného zájmu o vynesení právně správného rozhodnutí.

V nedávném rozhovoru s tajemníkem Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy (CPEJ) Stéphanem Leyenbergerem mne zaujala zejména část týkající se umělé inteligence a jejího možného využití v justici. Upozornil, že umělá inteligence je již zde, nicméně zdůraznil, že spravedlnost musí zůstat „lidským procesem“. A na to bych rád navázal.

„Ústavní soud není deus ex machina a soudci ústavního soudu nejsou blanickými rytíři,“ říká k možnému vlivu Ústavního soudu na současnou politicko-společenskou situaci jeho generální sekretář. Směřujeme k formální závaznosti judikatury? Formuje rozhodovací praxe Ústavního soudu veřejné mínění? Na tyto a další otázky odpovídá JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D.

Brno 26. října (ČTK) - Samotná skutečnost, že obžalovaný má rodinnou vazbu s předsedou soudu, není důvodem k přesunu kauzy do jiného města. Vyplývá to z verdiktu Nejvyššího soudu (NS), který ponechal Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí případ údajného podvodu, v němž figuroval bratr předsedy soudu Roberta Grygy. Anonymizované usnesení je dostupné v soudní databázi.

Rozhodnutí, které nevyvolalo téměř žádný ohlas vně justice, avšak uvnitř ní značný.