Ideologie vs. kolegialita při soudcovském rozhodování

Princip kolegiality je tedy silně normativní tezí, podle které by každý případ měl být rozhodnut po právní stránce správně, a to na základě vysoce kvalifikované diskuze, která je však prostá jakékoliv ideologie či jakýchkoliv dalších mimoprávních vlivů, které by jednotliví soudci mohli do diskuze vnášet. Příspěvek tento normativní koncept konfrontuje i s Dworkinovou tezí „one right answer“, příp. si klade otázky ohledně vztahu principu kolegiality, jeho uplatňování a existencí disentujících stanovisek. 

Úvod

Zatímco většina autorů se snaží české právnické prostředí, vycházející z ryze kontinentální a spíše pozitivistické právní tradice, obohatit o diskuze stran toho, jaký vliv má ideologie a jiné mimoprávní vlivy na rozhodování soudců, o kolegialitě a principu kolegiality při rozhodování soudních těles zůstává pomlčeno. 

Z provedených studií, zejména těch zahraničních a zejména těch pramenících v anglosaské právní kultuře, je již navýsost jasné, že soudce nerozhoduje jen na základě práva, soudce není jen jakýmsi subsumpčním automatem při aplikování právních norem, na což ostatně svojí logickou neúplností nemůže právo ani aspirovat, a zejména při soudcovském dotváření práva je ovlivněn mnoha jinými mimoprávními faktory. Ať už se jedná o jiné normativní systémy, tak také může rozhodovat na základě své osobní zkušenosti, profesní minulosti, na základě své politické afinity apod. O tomto bylo poměrně bohatě pojednáno a již i v českém právním prostředí na toto téma roste počet kvalitních publikací opírajících se o konkrétní data.[1]

Princip kolegiality a jeho vymezení 

Stejně tak však může mít na rozhodnutí a jeho podobu jakéhokoliv soudce, zejména soudce rozhodujícího v senátu, vliv konstruktivní právní debata. V takovém případě hovoříme o kolegialitě při rozhodování soudců. Kolegialitou zde není myšlena soudržnost v rámci senátu a vzájemné přátelské vazby, ale jedná se o model diskuze, v níž jsou všichni ochotni si naslouchat, diskutovat a jsou ochotni si připustit správnost i jiného než jimi původně zastávaného stanoviska. To vše v zájmu právní správnosti učiněného rozhodnutí, prostého jakékoliv ideologie a dalších mimoprávních vlivů. Soudní rozhodnutí opírající se o princip kolegiality by tedy mělo být rozhodnutím čistě právním a nazíráno prizmatem principu kolegiality jediným možným a správným řešením rozhodované kauzy. Těmito základními definičními znaky se princip kolegiality dostává do zdánlivého rozporu s neorealistickým pohledem, podle nějž je pro finální podobu rozhodnutí určující právě osobnost, ideologie, příp. politická afinita rozhodujícího soudce, příp. soudce zpravodaje.[2] Jedná se však jen o zdánlivý rozpor, protože není možné proti sobě stavět silně normativní koncept kolegiálního rozhodování a naopak deskriptivní a otevřeně skeptický koncept neorealistického pohledu na soudní rozhodování. Vedle neorealistického postoje stojí rovněž tzv. postojový model soudního rozhodování, podle kterého právo nedokáže vyřešit všechny případy ocitnuvší se před soudem a soudci se takové řešení ostatně ani nesnaží hledat.[3]

Kolegialitu při soudním rozhodování je tak možné vnímat jako interakci mezi jednotlivými členy rozhodujícího orgánu. Tato interakce je založena na rovné a přímé participaci všech členů, jejichž společným cílem je v případě soudů a soudců vynesení takového rozhodnutí, které je z právního hlediska správné a je osvobozeno od jakékoliv ideologické zátěže.[4] Současně je možné na kolegialitu nahlížet i jako na vyjednávací taktiku, kdy cílem je přesvědčit své kolegy o právní správnosti jednoho názoru, přičemž tato správnost se argumentačně opírá toliko o právní normy a principy. Kolegiální rozhodování je tedy normativně vnímáno jako ideální rozhodování, rozhodování, ke kterému by musel za stejného skutkového stavu dospět každý jeden soudce ve věci rozhodující, a to bez ohledu na jeho vlastní preference, ideologické zázemí, sociální status apod. S tím bezpochyby souvisí i idea předvídatelnosti soudního rozhodování a princip právní jistoty. Naopak ideologií ovlivnění soudci princip předvídatelnosti soudního rozhodování, a tedy i právní jistoty, při nejmenším relativizují. Z uvedeného je tedy zřejmé, že uplatňování principu kolegiality nikdy nemůže být zcela absolutní, soudci nejsou stroje a nikdy se nemohou zcela odosobnit od svého „neprávnického já“. Jedná se tak o ideální a silně normativní koncept, v rámci něhož je možné si pouze klást otázku, do jaké míry jsou alespoň některé jeho zásady při rozhodování soudních těles uplatňovány. 

Aby však princip kolegiality při rozhodování soudních senátů mohl být vůbec uplatňován, musejí mít všichni členové senátu stejný zájem – rozhodnout věc po právní stránce správně. Už v tento moment je tedy na jednotlivé soudce kladen požadavek, který bychom sice mohli považovat za samozřejmý, avšak pravděpodobně to vždy tak jednoduché nebude, tj. aby soudce do diskuze vstupoval bez předsudků, oprostil se od svých osobních názorů apod. a současně, aby se před samotným rozhodováním neutvářely v rámci soudního tělesa hlasovací koalice atp. Jedině takto je možné zaručit, že jednotliví soudci jsou ochotni vyslechnout si i cizí názory, reagovat na ně a jsou případně v zájmu správnosti rozhodnutí ochotni nechat se přesvědčit názorem cizím a ustoupit ze své původně zastávané pozice. Soudci musí být otevření. Další premisou pro samotnou možnost deliberace (a tedy možnost uplatňování zásad principu kolegiality) je proběhnutí debaty. 

Z nastíněného by se mohlo zdát, že kolegialita při rozhodování soudních senátů se blíží homogenitě rozhodování a popření ústavního principu nezávislosti soudců. Tak tomu však rozhodně není. Kolegiální rozhodování je zdravým modelem při vyjednávání o rozhodnutí, které by při rozhodování v senátu mělo být dílem kolektivním. Cílem uplatňování principů kolegiality při rozhodování v soudních tělesech by rozhodně neměla být unifikace názorových proudů, naopak, kolegiální prostředí, kde se o rozhodnutích diskutuje, by mělo být vhodnou arénou pro vyjádření a současné vyslyšení odlišných názorů kolegů soudců. Princip kolegiality vychází z premisy, že proces rozhodování ovlivní jeho výsledek, přičemž kolektivní postup rozhodování může vést k lepšímu zvážení možných argumentů v té které věci. 

Princip kolegiality a „one right answer“ 

Mnozí američtí autoři zabývající se kolegiálním rozhodováním soudních těles hovoří o provázanosti kolegiálního rozhodování s profesionalitou jednotlivých soudců. Zůstává otázkou, zdali situace, v níž všichni členové soudního tělesa nehlasují o kauze jednotně a někteří jsou proti většinovému názoru, je možné hodnotit jako nedostatek deliberace, nedostatek kolegiality, a tedy i nedostatek profesionalismu na straně všech zúčastněných. 

V návaznosti na Dworkina bych takto přísný názor při hodnocení menšinového názoru při hlasování ve věci rozhodně neměla. Právo je ze své povahy mezerovité. Samozřejmě některé právní mezery, a dost možná většina mezer v právu, jsou řešitelné v rámci právního systému. Ale tato řešení často nastupují až s uplatněním některých právních principů. U právních principů přitom platí, že se jednoduše mohou dostat do kolize. Za této situace však nelze jeden princip prohlásit za absolutně platný a negující princip opačný. U právních principů tato výlučnost a dualita neplatí. Principy můžeme mezi sebou jen vzájemně poměřovat, kdy výsledkem poměřování je to, že se upřednostní jeden princip před druhým, za současného ponechání v platnosti i principu opačného, jehož podstata musí být i nadále v co největší možné míře šetřena. A zde narážíme na tu skutečnost, že zejména u právně složitých případů (tzv. hard cases) není možné najít jedinou možnou správnou odpověď pro jejich vyřešení. Poměřování principů je vždy částečně i promítnutím hodnotové orientace toho, kdo principy poměřuje, zvláště za situace, kdy neexistuje jediný univerzální model a matice, podle níž poměřování kolizních principů probíhá. 

Přistoupíme-li tedy na tezi, kdy zejména právně složité kauzy nemají onu „one right answer“, ochvěje to onou neomylností principu kolegiality, na které tento princip stojí – při správném uplatňování práva a při dostatečné deliberaci není možné dojít jiného než po právní stránce správného a jediného řešení. Princip kolegiality je tak slepý vůči tzv. racionální neshodě v právu, kdy i přes sebevíce dlouhé právní debaty se není možné shodnout na jediném řešení. 

Princip kolegiality ve světle uplatňování odlišných stanovisek 

Pokud však i nadále budeme zastávat již výše naznačenou představu, že každá právní kauza a její řešení musí vést logicky k jedinému právně správnému řešení, které jest očištěné od jakékoliv ideologie, jsou odlišná stanoviska něčím, co s principem kolegiality vůbec nekoresponduje, ba je s ním dokonce v příkrém rozporu. Naopak, pokud jsme si vědomi toho, že princip kolegiality je silně normativní tezí, která nemůže být nikdy uplatňována ve své absolutní formě, neboť to prostě odporuje právní i sociální realitě, pak bychom se na odlišná stanoviska mohli dívat zcela odlišně. V takovém případě by bylo možné odlišná stanoviska vnímat jako záznamy deliberativní diskuze, kdy se v nich ukazují argumenty, které v diskuzi zazněly, byly zváženy, ale nakonec nebyly přijaty. 

Pokud bychom nahlíželi na odlišná stanoviska čistě jen prizmatem principu kolegiality, označíme je za naprosté selhání tohoto modelu. Pokud se na kolegiálnost rozhodování budeme dívat přeci jen smířlivěji a realističtěji, můžeme prostřednictvím odlišných stanovisek vnímat, že na soudě proběhla diskuze a zaznělo vícero argumentů, přičemž ostatní senátní soudci jen slepě neodsouhlasili zpravodajský návrh rozhodnutí. Zůstává tedy otázkou, a tento článek neaspiruje na to ji zodpovědět, zda jsou odlišná stanoviska nežádoucím projevem nekolegiality při rozhodování, nebo naopak zda je tuto krajně normativní tezi nutno relativizovat a naopak se dívat na publikovaná odlišná stanoviska jako na záznamy a hmotné důkazy o proběhnuvší debatě, která se jinak odehrává za zavřenými dveřmi.[5] 

Pravdou však zůstává, že alespoň co se Ústavního soudu týče, tak zde počet publikovaných odlišných stanovisek spíše roste, byť značně záleží na soudci a zatímco někteří soudci odlišná stanoviska takřka nepublikují, jiní jsou v tomto více aktivní. Samozřejmou nutností je pak také rozlišování mezi věcmi senátními a věcmi plenárními. Proti tomu také stojí tvrzení mnoha soudců současného Ústavního soudu, kteří s příchodem nových soudců zejména z řad akademiků hovoří o prohloubení jednotlivých diskuzí při jednání pléna. V takovém případě by pak asi nebylo možné nazírat na disentní stanoviska jednotlivých soudců jako na důkaz neexistenci diskuze a deliberace, neboť ta zjevně minimálně při jednáních pléna existuje a podle vyjádření některých soudců se úroveň diskuze zlepšuje. Znamenal by zvyšující se počet disentních stanovisek tedy to, že diskuze sice existuje, ale jednotliví její aktéři do ní vstupují s cílem pouze dát slyšet svůj hlas, ale současně zůstávají předpojatí vůči názorům ostatním? Je možné takto nazírat na existenci disentních stanovisek? Nebo je naopak možné uzavřít, že stoupající počet disentních stanovisek souvisí s tím, že Ústavní soud řeší čím dál více tzv. hard cases, neboli právně složitých případů, při jejichž řešení nelze dospět k oné Dworkinově „one right answer“, a navzdory uplatňování principů kolegiality a existenci deliberativní diskuze není možné dospět k jednoznačné shodě? 

Osobně se domnívám, že pravda se bude nacházet někde uprostřed. Určitě jsou případy, kdy jednotliví ústavní soudci nechtějí ustoupit ze svého předem utvořeného stanoviska a žádný sebelepší právní argument je nepřesvědčí. Do probíhající diskuze tak vstupují pouze s cílem získat pro svůj názor širší koalici. Rovněž nelze vyloučit ani to, že spousta věcí předkládaných Ústavnímu soudu se často dotýká principiálních otázek, kdy při jejich řešení nelze nalézt jednoznačně správnou a jedině správnou odpověď. Současně je třeba uzavřít, že pro vytvoření si kompletního obrázku a určení míry uplatňování principu kolegiality si nevystačíme pouze s jakýmsi základním kvantitativním modelem uveřejněných disentů, či se sledováním jejich obsahové stránky, která někdy může, ale nutně nemusí, zachytit argumenty, které v debatě zazněly, ale neprosadily se do většinového stanoviska. S něčím podobných se potýkali i autoři Hořeňovský a Chmel[6], když se formou rozhovorů se soudci a asistenty soudců Ústavního soudu snažili zjistit, jak debaty v rámci senátů o rozhodovaných právních otázkách probíhají, jaká je role asistentů, soudce zpravodaje, zbývajících senátních soudců. Sami poukázali na limity takto prováděného výzkumu, zvláště za situace, kdy všichni zúčastnění byli stále činní u Ústavního soudu. Provedené rozhovory nikdy neodhalí pravou realitu kolektivního rozhodování, stejně jako k tomu nemohou posloužit ani disenty. 

Z hlediska uplatňování principu kolegiality se jako problematický jeví samotný model rozhodování Ústavního soudu, resp. minimálně při rozhodování v senátu (rozhodování o ústavních stížnostech). Podle předem známého rozvrhu práce připadne každá věc určitému soudci zpravodaji, jehož úkolem je vypracovat tzv. zpravodajskou zprávu, která obsahuje již návrh rozhodnutí dané kauzy. Na vypracování onoho návrhu rozhodnutí se výraznou měrou podílí jednotliví asistenti ústavních soudců, přestože míra podílu práce asistenta na každém jednom návrhu rozhodnutí se liší v závislosti na osobě ústavního soudce i v závislosti na typu kauzy. Vypracovaná zpravodajská zpráva je předložena zbylým dvěma kolegům v senátě Ústavního soudu. Jakkoliv ustanovení § 42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) hovoří o tom, že role soudce zpravodaje v rozhodovacím procesu je důležitá, nikoliv však výlučná, v převažující většině případů je zpravodajská zpráva i s návrhem rozhodnutí jednomyslně přijata. A teď se nabízí otázka, zdali je to povahou věcí rozhodovaných v senátu – kdy se typově jedná o věci jednodušší v porovnání s kauzami předkládanými plénu Ústavního soudu, zdali je to skutečně panující shodou na zvoleném řešení soudce zpravodaje po proběhlé debatě o rozhodovaném případě, nebo zdali je to tak, že soudci zpravodaji je ponechána volná ruka, tzn. „ať si své případy rozhoduje takto, já to budu činit jinak a podle sebe“. Bohužel do tohoto rozhodovacího procesu nikdo nevidí, jednání senátu jsou veřejnosti nepřípustná a navíc se lze oprávněně domnívat, že vždy bude záležet na složení senátu. Tzn. v některých senátech se skutečně může o zpravodajských návrzích rozhodnutí živě diskutovat, v jiných případech mohou být v podstatě jen předkládány k podpisu protokoly o hlasování, aniž by senátní soudci vůbec věděli, co je bližší podstatou rozhodované věci. Toto jsou informace, které veřejnosti zůstanou utajeny a ani praxe napříč senáty není jednotná. Ostatně i ústavní soudce Ludvík David na konferenci Weyrovy dny právní teorie 2018 ve svém slovním příspěvku zmínil, že při předklá- dání zpravodajských zpráv může být uplatňována i taková taktika, že zpravodajský návrh je nejprve předložen senátnímu soudci kolegovi, u něhož lze předpokládat, že se zněním návrhu rozhodnutí bude souhlasit a až následně je zpravodajský návrh předložen poslednímu zbývajícímu soudci, který by sice souhlasit nemusel, ale v daný moment už to není rozhodné, neboť tak jako tak by byl svými kolegy přehlasován. A pak je v podstatě jen osobní volbou každého takového soudce, jestli se i přes svůj nesouhlas pod vynesené rozhodnutí podepíše – třeba v zájmu posílení jeho legitimity, či bude hlasovat proti a případně i vydá disentní stanovisko (což je při nesouhlasném hlasování zákonná možnost, nikoliv povinnost). Na druhou stranu však za tím, že většina zpravodajských návrhů projde senátem v předkládaném znění beze změny, nemusí být promyšlená strategie předkládání návrhu soudcem zpravodajem ostatním senátním soudcům, ale pouhá skutečnost (o nic méně optimističtější), která tkví ve strukturálním přetížení Ústavního soudu a jeho jednotlivých soudců, což se mj. může promítnout do toho, že kolegové v senátu jsou natolik zaneprázdněni a vytíženi vypracováváním vlastních zpravodajských zpráv, že těm předkládaným od senátních kolegů nemohou věnovat tolik času. 

Závěrem 

Stále panuje veliký rozdíl mezi tím, jak se o utváření soudcovského rozhodnutí přemýšlí a diskutuje v anglosaském a kontinentálním právním prostředí. Patrné je to především při diskuzích stran kolegiálního rozhodování, kdy v českém právním odborném prostředí se tomuto tématu takřka nikdo nevěnuje (opomenout nelze jisté nástřely z pera především Jana Chmela). Ostatně důvodem, proč tomu tak je, je dost možná i to, že samotný rozhodovací proces vypadá v kontinentálním právu dosti odlišně od toho, jak je tomu v anglosaském právním prostředí, kde je z povahy samé více deliberativní. 

To však nic nemění na tom, že princip kolegiality a jeho uplatňování je bezpochyby ideálem, který by měl v debatě o kolektivním rozhodování soudců zaznívat častěji, zejména při rozhodování soudců u vrcholných soudů. Současně se jedná o metodologický nástroj, kterým je možno poměřovat realitu při provádění nejrůznějších empirických výzkumů zaměřených na rozhodovací proces kolektivních soudních těles. 

Problematické je však toto téma i nějak empiricky uchopit. Je možné samozřejmě sledovat četnost disentů, kdo, s kým a proti komu disentuje, v jakých otázkách, co je obsahem jednotlivých odlišných stanovisek apod. Narazíme však na to, že velice často se stává, že i přestože soudce nehlasuje s většinou, odlišné stanovisko neuplatní. A nemusí to být jen proto, že to je prostě práce navíc. Může to být z mnoha jiných, závažnějších a méně pragmatických důvodů, jakými jsou loajalita k přijatému většinovému názoru a nechuť do určité míry oslabovat jeho legitimitu, vědomí si určitého kvazinormativního dopadu disentujícího stanoviska apod.

---

Text vznikl jako výstup z konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] Např. VYHNáNEK, Ladislav a Hubert SMEKAL. Ideologické a politické vlivy na rozhodování Ústavního soudu: Základní metodologické otázky. Weyrovy dny právní teorie. 2017. 

[2] CROSS, Frank B. a Emerson H. TILER. Understanding Collegiality on the Court. Symposiom: Positive Approaches to constitutional law and theory [online]. Dostupné z: http:// scholarship.law.upenn.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1201 & context=jcl

[3] DYEVRE, Arthur. Unifying the field of comparative judicial politics: towards a general theory of judicial behaviour. European Political Science Review [online]. Dostupné z: http:// www.mpil.de/ les/pdf2/dyevrejudicialbehaviour.pdf

[4] EDWARDS, Harry T. The effects of collegiality on judicial decision making. University of Pennsylvania law review, 2003, roč. 151, č. 5, s. 1645. 

[5] Odlišná stanoviska mohou být uplatňována při rozhodování před Ústavním soudem (viz § 14 a § 22 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu) a při rozhodování Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 55a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. 

[6] HOřEňOVSKý, Jan a Jan CHMEL. Proces vzniku rozhodnutí Ústavního soudu čR. časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2015, č. 3, s. 302–311. Dostupné z: https://journals. muni.cz/cpvp/article/view/5299