O jednom (velkém) justičním kroku zpět

O jednom (velkém) justičním kroku zpět

To rozhodnutí nevyvolalo téměř žádný ohlas vně justice, avšak uvnitř ní značný.

JUDr. Jaromír Jirsa

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

Mám na mysli nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, který má, či (snad) spíše může mít, nebývalý vliv na chod všech českých soudů, především těch nalézacích, respektive na délku jednotlivých řízení (neboli průtahy v nich), znamená do jisté míry popření filozofie a tendencí posledních let směřujících k takzvanému "odbřemenění soudců" 1) a tedy i ke zlepšení vymahatelnosti práva v naší republice.

 Jde o to, že citované rozhodnutí zasáhlo razantně do zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, neboť jeho výrok zní takto:

"Ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, se zrušuje uplynutím dne 31. 12. 2013." 2)

 Proč jde o rozhodnutí nebývalého významu, pokusím se vysvětlit ve svém červnovém článku.

 

HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

 Historicky má v českém justičním systému vyšší odborný justiční pracovník (nebo též rozhodující referent - nesoudce) své stálé místo. Předchůdcem současného vyššího soudního úředníka byl, či spíše ještě je, soudní tajemník. Soudní tajemníci stále u soudů dočasně "přežívají" podle přechodných ustanovení zákona o soudech a soudcích, jejich pravomoci se blíží pravomocem vyšších soudních úředníků. Postavení tajemníků upravuje zákon o soudech a soudcích a jednací řád pro okresní a krajské soudy. 3)

 Za první republiky a ještě po válce upravoval postavení odborných justičních pracovníků zákon č. 57/1931 Sb., podle kterého se tito referenti jmenovali úředníci vyšší pomocné soudní služby. Zákon o použití úředníků vyšší odborné služby byl zrušen až zákonem číslo 142/1950 Sb., tedy občanským soudním řádem - předchůdcem stávajícího civilního procesního předpisu č. 99/1963 Sb. S účinností od 1. 4. 1964 nahradili tyto úředníky soudní tajemníci, k nimž se přidali i justiční čekatelé.

 Ještě v roce 1994 jsme se mohli u soudu setkat jen se dvěma typy rozhodujících referentů - soudními tajemníky a justičními čekateli. V roce 1995 došlo k významné změně, neboť 1. 1. nabyl účinnosti zákon číslo 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, později nahrazený současným zákonem č. 121/2008 Sb.

 Trend spočívající v odbřemeňování soudců a posilování pravomocí vyššího odborného justičního aparátu pokračoval a byl završen doplněním ustanovení § 36a do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, s účinností od 1. 4. 2006 (zák. č. 79/2006 Sb.). Od té doby je upravena pozice asistenta soudce nejen Nejvyššího soudu, ale i soudů vrchních, krajských a okresních. Pravomoci asistenta jsou upraveny tak, že naposledy citované ustanovení 4) odkazuje na zákon o vyšších soudních úřednících, což fakticky znamená, že v této rovině platí asistent = VSÚ. 5)

 

NEGATIVNÍ A POZITIVNÍ VYMEZENÍ PRAVOMOCÍ

Soudci, správy soudů, soudní funkcionáři i Soudcovská unie téměř dvacet let konzistentně apelují na Ministerstvo spravedlnosti, aby byly jednotlivé soudy razantně posíleny o nesoudcovské rozhodující referenty. Je v zásadě lhostejné, zda to budou asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé či soudní tajemníci, podstatné je, aby tito referenti u soudů vůbec pracovali 6) a byly dostatečným způsobem vymezeny jejich pravomoci.

V době legislativních prací na aktuálním zákonu o vyšších soudních úřednících jsem měl spolu se svými kolegy možnost zúčastnit se připomínkového řízení. Představy předkladatele zákona byly původně velkorysé - více méně vyslyšel naléhání soudců, kteří tvrdili následující a dožadovali se přibližně této úpravy:

Zákon nechť vymezí pravomoci vyšších soudních úředníků negativně, to znamená tak, aby bylo zřejmé, co činit nesmí (a může činit jen soudce), s tím, že ve zbytku může konat vyšší soudní úředník (asistent soudce). Soudce nechť dokazuje a vynáší rozsudky v jednací síni (podepisuje originály jejich písemných vyhotovení); vše ostatní může svěřit své "pravé ruce", kterou bude mít povinnost kontrolovat a případná pochybení v rozhodovací činnosti sám v rámci autoremedury napravovat.

Taková úprava, založená na negativním vymezení pravomocí, by byla odlišná od úpravy dřívější, vymezující pravomoci tradičně 7) pozitivně, rozsáhlým taxativním výčtem toho, co vyšší rozhodující referent činit může.

Nakonec však legislativní proces dopadl jinak, negativní vymezení v zákoně sice zůstalo v ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. (i když ne příliš stručné a jasné), ale nadto byly pravomoci vyšších soudních úředníků vymezeny v ustanovení § 10 podle dřívější tradice pozitivně. 8)

Tento pouhý fakt - existence obsáhlého pozitivního výčtu úkonů spolu s nejednoznačným negativním vymezením činil úpravu komplikovanou a nepřehlednou, takže v některých případech rušily odvolací soudy rozhodnutí vyšších soudních úředníků či asistentů soudců jen proto, že podle jejich přesvědčení (na rozdíl od soudu prvního stupně) byla vydána někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Nyní Ústavní soud legislativní nejasnosti odstraněním ustanovení § 11 ze zákona č. 121/2008 Sb. ruší, ve svých úvahách však zachází ještě mnohem dál a nutno podotknout, že doslova ke zděšení představitelů obecné justice, zejména té nalézací, v níž vyšší soudní úředníci především působí. 9)

 

DŮVODY A PODSTATA ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU

Čtenář tohoto článku si možná položí logickou otázku: Proč se vůbec Ústavní soud konformitou zákona č. 121/2008 Sb.  s ústavními předpisy zabýval, jsou-li soudci obecných soudů 10) se svým "odbřemeňováním", a tedy i pravomocemi  VSÚ, zásadně spokojeni?

Odpověď je vcelku prostá. Návrh na zrušení předmětného ustanovení sice podal soudce odvolacího soudu, avšak ten nikdy v nalézací justici nepůsobil a nemůže ani reálně mít představu, čemu se tito justiční zaměstnanci v praxi věnují, o čem rozhodují a na jaké úrovni tak činí - s výjimkou přezkumu jejich rozhodnutí v odvolacím řízení.

Soudci Ústavního soudu, kteří také většinou nemají zkušenosti z obecné justice, se až na dvě kontravóta ztotožnili s kolegovým názorem o protiústavnosti negativního vymezení pravomocí vyšších soudních úředníků 11) a dospěli většinově k následujícímu závěru:

"Z ústavních východisek se podává, že soudnictví je činnost, kterou u soudů vykonávají soudci; důvodem k tomu jsou garance osobní i věcné nezávislosti, jakož i osobní předpoklady a odborná úroveň soudce. Podíl dalších osob na výkonu soudnictví je výjimkou z tohoto pravidla, a je proto zapotřebí k ní přistupovat restriktivně. Tato ústavní východiska nelze převracet naruby zákonnou úpravou, postavenou na principu, z nějž v podstatě vyplývá, že soudnictví mohou."

Navíc Ústavní soud ve svém rozhodnutí vyslovuje své přesvědčení, podle něhož "vyšší soudní úředník je pouze úředníkem, u nějž v zásadě chybí garance osobní nezávislosti, nevyžadují se osobní předpoklady jako u soudce, a odborná úroveň postačuje na výrazně nižší úrovni. Z toho se podávají rovněž limity činnosti vyššího soudního úředníka. Vyšší soudní úředník nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné vlastnosti, které postrádá (osobní nezávislost, osobní předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska je nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval, bez ohledu na formu rozhodnutí. Pro ostatní procesní úkony, a především pro rozhodnutí procesní povahy, to platí zrovna tak. Vyšší soudní úředník má být pomocníkem soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává úkony jednoduché či rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyšších soudních úředníků nepřipouštějí. Jinak se ze souzení stává ve skutečnosti úřadování." 12)

Tyto závěry se ovšem, při vší úctě k Ústavnímu soudu, značně míjí s podstatou problému, justiční realitou i smyslem zákona č. 121/2008 Sb., což je absurdní už jen proto, že sám Ústavní soud tak často volá po teleologickém výkladu zákonů, tedy k výkladu nejen podle jejich textu, ale i podle "ducha". Smysl a duch zákona o vyšších soudních úřednících byl, je a já doufám, že i bude, následující:

Jsou-li soudy (nikoliv "soudci") podle čl. 90 Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, může-li se každý podle článku 36 Listiny základních práv a svobod domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (nikoliv "soudce"), má-li každý podle článku 38 odst. 2 Listiny právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a bez zbytečných průtahů, je věcí státu, aby stůj co stůj zajistil spravedlivé rozhodnutí v rozumné době. Je-li zároveň zajištěno prostřednictvím kontroly a přezkumné činnosti soudce ve vztahu k postupům a rozhodnutím nižších rozhodujících referentů, aby nedocházelo k excesům a zjevným nespravedlnostem, je odbřemeňování soudců v intencích práva na přístup k soudu a zákonného soudce.

 

ZÁVĚR

Doufejme, že nakonec zdravý rozum a duch zákona zvítězí a ministerstvo zareaguje na nález odvážným návrhem novely zákona. 13) Pokud by tomu tak nebylo, zahodili bychom v reakci na jedno excesivní rozhodnutí Ústavního soudu dvacet let práce a snažení. Ostatně, totéž si myslí i Vladimír Kůrka - jeden z odvážných, kteří s nálezem nesouhlasili a z jehož disentního stanoviska závěrem cituji:

"Nález svými ideovými východisky na téma odlišnosti soudce a vyššího soudního úředníka však směřuje k tomu, aby tento postupný proces posilování efektivity soudnictví vrátil cca o dvě desetiletí zpět. Z každého, kdo by měl mít vedle soudce účast v soudních procesech, většina míní učinit nic více než jeho "pomocníka", jenž nesmí mít rozhodovací pravomoc nejen v meritorním rozhodování, nýbrž ani (a to "především") pro rozhodnutí "procesní povahy", neboť pro ně "to platí zrovna tak".

Co dodat. Snad jen to, že vše, i odbřeměňování soudců, se dá dělat s rozumem, citlivě a respektem k ústavním právům účastníků, tak, jak tomu bylo do vydání předmětného nálezu za dřívější zákonné úpravy. Není snad přitom nezbytně nutné stavět kolegy vyšší soudní úředníky a asistenty soudců, bez nichž si již fungování justice nedovedu představit a kterým patří velký dík za zlepšení jejího chodu, do rolí, nechť mi ten výraz prominou, "cvičených justičních opic".

------------------------------------------------------------------

1) Zjednodušeně řečeno jde o přesun pravomocí ze soudců na "nižší rozhodovací článek" - tak, aby soudce byl obřemeněn od úřednické činnosti, které se musel, a v řadě případů ještě musí, věnovat. Ještě jinak řečeno - soudce má soudit a ne vyměřovat soudní poplatky; za to jej daňový poplatník neplatí.

2) Pro přehlednost zrušené ustanovení cituji:

"Vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou

a) vedení jednání ve věci samé,

b) rozhodování ve věci samé formou rozsudku,

c) rozhodování o předběžném opatření,

d) rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, prodejem podniku nebo zřízením soudcovského zástavního práva,

e) rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění, je-li exekučním titulem notářský zápis včetně rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, nebyl-li návrh podán oprávněným nebo exekutorem, popřípadě bylo-li proti návrhu podáno odvolání,

f) rozhodování o uspokojení práv na nepeněžité plnění,

g) rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí,

h) rozhodování v řízení o potvrzení evropského exekučního titulu,

i) rozhodování o zastavení a odkladu exekuce, je-li třeba nařídit jednání, a rozhodování o vyloučení soudního exekutora,

j) rozhodování o odkladném účinku žaloby ve správním řízení soudním,

k) věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci."

3) § 3 zák. č. 6/2002 Sb. ve spojení s ustanovením § 6 vyhl. č. 37/1992 Sb.

4) § 36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb.:

"Asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků."

5) Bez ohledu na to, zda má vysokoškolské vzdělání či nikoliv.

6) Uvědomme si také, že za plat jednoho soudce, jehož kapacitu posílením odborného justičního personálu uvolníme k meritornímu rozhodování, můžeme zaměstnat tři či čtyři (!) vyšší soudní úředníky.

7) Viz již citované ustanovení § 6 jednacího řádu a předchozí zákon č. 189/1994 Sb. o VSÚ.

8) Typicky se například jedná o rozhodování v rozkazním řízení (tedy hlavně vydávání platebních rozkazů), vyřizování dožádání, odstraňování vad podání a odmítání podání pro neodstranění vad, rozhodování ve věcech soudních poplatků, úkony soudu prvního stupně před předložením odvolání, úkony o prohlášení o majetku povinného ...

9) Jen u soudu, kde soudím (konkrétně na jednom ze tří pracovišť Městského soudu v Praze) pracuje 70 vyšších soudních úředníků a 37 asistentů soudců. V důsledku toho se podařilo především podstatným způsobem zlepšit fungování největšího rejstříkového soudu v České republice a zkrátit délku řízení ve všech agendách, které se zde vyřizují.

10) Návrh na zrušení § 11 zák. č. 121/2008 Sb. totiž podal soudce Vrchního soudu v Praze.

11) Bezprostřední a konkrétní příčinou podání návrhu byl fakt, že kolegovi vadilo, že ve směnečném řízení rozhodl o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vyšší soudní úředník, což se s ohledem na závažnost rozhodnutí, zejména pokud jde o námitky neodůvodněné, ještě dá pochopit - avšak nabízí se logická otázka, proč se s vaničkou vylilo i dítě a byl podán návrh na zrušení celého ustanovení § 11 zák. č. 121/2008 Sb.

12) Bod 35 odůvodnění nálezu.

13) První návrh, od kterého snad ministerstvo už upustilo, byl doslova katastrofální: Znamenal by v praxi, že každý dílčí krok v řízení, i ten nejtriviálnější, bude činit VSÚ či asistent jen na základě písemného pokynu soudce a proti každému rozhodnutí VSÚ či asistenta, proti němuž nebude přípustný opravný prostředek, bude možné podat námitky s procedurálními důsledky.

pravomoc rozhodovací čínnost soudci vyšší soudní úředník

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze