Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zveřejnění kamerového záznamu zloděje
Ústavní soud České republiky se nedávno zabýval značně osobitým a pro mnohé velmi zajímavým případem, jehož předmětem byl způsob dopadení zloděje elektrokola. Stěžovatelkou zde byla společnost, z jejíž provozovny bylo odcizeno nové elektrokolo, zloděj byl však zachycen na kamerový záznam, který stěžovatelka následně zveřejnila na svém facebookovém profilu s výzvou, aby se kdokoliv, kdo bude schopen a ochoten pachatele identifikovat a pomoci s jeho dopadením, stěžovatelce ozval a poskytl jí informace. Za to stěžovatelka současně nabídla finanční odměnu.
Zloděj byl eventuálně dopaden, společnosti však za takovéto jednání směřující k dopadení pachatele byla posléze Úřadem pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) uložena pokuta. Podle něho totiž společnost porušila zákonnou povinnost danou ustanovením § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění (dále jen „ZOOÚ“), podle níž lze osobní údaje zpracovávat pouze v souladu s účelem, pro který byly shromážděny. Současně se dopustila deliktu i tím, že svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému Úřadu předem neoznámila (v souladu s § 16 ZOOÚ). Přijde Vám to poněkud nespravedlivé? Ano, opravdu se tak stalo.
Usnesení Ústavního soudu
Ihned se nabízí otázka, jak se k této sankci Úřadu postavil Ústavní soud. Společnost (stěžovatelka) by snad měla být v právu, jelikož se v zásadě snažila domoci spravedlnosti svým vlastním přičiněním, což se jí nakonec i podařilo – proč by jí za to měla být ukládána pokuta, není to v rozporu s dobrými mravy? Mělo by tak zvítězit právo zloděje a delikventa na ochranu jeho osobních údajů nad právem stěžovatelky na ochranu jejího vlastního majetku? Je to poněkud překvapivé, ale Ústavní soud si to myslí.
Podle jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 3565/16 ze dne 5. září 2017 (dále jen „Rozhodnutí“), týkajícího se výše uvedeného případu, totiž podle Ústavního soudu stěžovatelka porušila svou povinnost jakožto správce osobních údajů, jelikož účel zveřejnění kamerového záznamu zloděje nebyl v souladu s účelem shromažďování daných osobních údajů ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) a f) ZOOÚ. Stěžovatelka současně neměla souhlas subjektu údajů (tedy: zloděje) ke zpracování jeho osobních údajů k účelu jinému. Takovýto závěr se jeví, jako kdyby postrádal notnou dávku logiky a odporoval samotným principům spravedlnosti. Měla si snad poškozená společnost nejprve vyžádat od zloděje předchozí souhlas se zveřejněním kamerového záznamu, na kterém byl při krádeži přistižen? Těžko říci, jak to se svým Rozhodnutím Ústavní soud myslel.
Podle závěrů Ústavního soudu uvedených v Rozhodnutí totiž bylo účelem pořízení kamerového záznamu „zachycení případné protiprávní činnosti na majetku stěžovatelky a pachatele (osoby podezřelé) na kameru, a umožnění (usnadnění, urychlení) identifikace pachatele; záznam není v případě bezpečnostních kamer pořizován pro účel jeho zpřístupnění široké veřejnosti samotným správcem. Oproti tomu zveřejnění fotografie (pozn. autora: kamerového záznamu) stěžovatelkou mělo za účel označení subjektu údajů veřejně za pachatele a vyhledání tohoto subjektu za pomoci neurčitého počtu třetích osob (veřejnosti)“. Stěžovatelka tak podle Ústavního soudu sice byla oprávněna (v souladu s příslušnými ustanoveními ZOOÚ) kamerový záznam – pro účely ochrany jejího majetku – pořídit. Nebyla jej však už oprávněna prostřednictvím Facebooku zpřístupnit široké veřejnosti a snažit se tak zloděje dopadnout sama, nýbrž jej měla jen předat orgánům činným v trestním řízení.
Ústavní soud se zde jednoznačně vyslovil, že správní orgány a správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) rozhodující v dané věci „přehledně vyložily, že účel „ochrany majetku“ je v případě kamerových systémů se záznamem naplněn právě možností instalovat kameru a ukládat snímané osobní údaje, které umožní identifikaci subjektu údajů, a mohou být použity jako důkaz v příslušném řízení (občanskoprávním, přestupkovém, trestním); nemůže však zahrnovat postup stěžovatelky nahrazující činnost příslušných orgánů veřejné moci. (…) Ústavní soud neshledal, že by závěry orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelky představovaly libovůli nebo jiné vybočení z ústavních mezí.“
Závěr
Přehnaný formalismus, ke kterému se Ústavní soud v posuzovaném případě rozhodl přiklonit, tak bohužel zvítězil nad spravedlností a selským rozumem. Ani argumentace stěžovatelky, že její jednání bylo přiměřené i z pohledu aktuálních „proměn“ společnosti, v níž většina lidí užívá informační technologie a sociální sítě, a tudíž i právní řád by měl být vykládán s ohledem na tuto nepominutelnou společenskou realitu, bohužel před Ústavním soudem neuspěla. Doufejme však, že podobná rozhodnutí u nás nebudou převažovat a přispívat tak k přehnanému a naprosto nežádoucímu formalismu českých soudů, který může nakonec snadno vyústit ve výsledek jako je tento.
Další články
Kdy vzniká nárok na odstupné při zrušení pracovní pozice?
Kdy máte nárok na odstupné a kdy ne? Nestačí, že zaměstnavatel označí změnu jako „zrušení pozice“. Rozhodující je, zda pracovní místo skutečně zaniklo – a právě to Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí upřesnil.
Umělá inteligence ve veřejných zakázkách
Masivní využívání AI ve veřejné správě vytváří technologickou i právní džungli. Tradiční postupy selhávají a úřady čelí riziku ztráty kontroly nad svými daty. Článek představuje strategii 5 pilířů pro bezpečné zavádění AI, ukazuje využití nových smluvních doložek MCC-AI a vysvětluje, proč je princip lidského dohledu (HITL) zcela klíčový.
Lze úsporami ze spoření pro dítě nahradit výživné?
Tento článek se věnuje nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 864/25, který se zabývá otázkou, zda je možné úsporami nahrazovat běžné výživné a financovat nimi odůvodněné potřeby dítěte.
Jak novela zTOPO posiluje význam compliance programu a proč by jej měla mít zavedený každá právnická osoba?
Dne 1. ledna 2026 nabyla účinnosti převážná část zákona č. 270/2025 Sb., který novelizuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zTOPO“). Tato novela posiluje význam compliance programů, které se nově stávají nejen nástrojem prevence, ale zároveň i významným faktorem, který ovlivňuje trestněprávní odpovědnost a její praktické důsledky pro právnickou osobu.
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ze zdravotních důvodů: prolomila novela zákona o specifických zdravotních službách judikaturu Nejvyššího soudu?
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce poskytuje zaměstnancům v určitých výjimečných případech silnou ochranu v podobě možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Jedním z těchto případů je situace, kdy zaměstnanec podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví (srov. § 56 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
