Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zveřejnění kamerového záznamu zloděje

Zloděj byl eventuálně dopaden, společnosti však za takovéto jednání směřující k dopadení pachatele byla posléze Úřadem pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) uložena pokuta. Podle něho totiž společnost porušila zákonnou povinnost danou ustanovením § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění (dále jen „ZOOÚ“), podle níž lze osobní údaje zpracovávat pouze v souladu s účelem, pro který byly shromážděny. Současně se dopustila deliktu i tím, že svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému Úřadu předem neoznámila (v souladu s § 16 ZOOÚ). Přijde Vám to poněkud nespravedlivé? Ano, opravdu se tak stalo.

Usnesení Ústavního soudu

Ihned se nabízí otázka, jak se k této sankci Úřadu postavil Ústavní soud. Společnost (stěžovatelka) by snad měla být v právu, jelikož se v zásadě snažila domoci spravedlnosti svým vlastním přičiněním, což se jí nakonec i podařilo – proč by jí za to měla být ukládána pokuta, není to v rozporu s dobrými mravy? Mělo by tak zvítězit právo zloděje a delikventa na ochranu jeho osobních údajů nad právem stěžovatelky na ochranu jejího vlastního majetku? Je to poněkud překvapivé, ale Ústavní soud si to myslí.

Podle jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 3565/16 ze dne 5. září 2017 (dále jen „Rozhodnutí“), týkajícího se výše uvedeného případu, totiž podle Ústavního soudu stěžovatelka porušila svou povinnost jakožto správce osobních údajů, jelikož účel zveřejnění kamerového záznamu zloděje nebyl v souladu s účelem shromažďování daných osobních údajů ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) a f) ZOOÚ. Stěžovatelka současně neměla souhlas subjektu údajů (tedy: zloděje) ke zpracování jeho osobních údajů k účelu jinému. Takovýto závěr se jeví, jako kdyby postrádal notnou dávku logiky a odporoval samotným principům spravedlnosti. Měla si snad poškozená společnost nejprve vyžádat od zloděje předchozí souhlas se zveřejněním kamerového záznamu, na kterém byl při krádeži přistižen? Těžko říci, jak to se svým Rozhodnutím Ústavní soud myslel.

Podle závěrů Ústavního soudu uvedených v Rozhodnutí totiž bylo účelem pořízení kamerového záznamu „zachycení případné protiprávní činnosti na majetku stěžovatelky a pachatele (osoby podezřelé) na kameru, a umožnění (usnadnění, urychlení) identifikace pachatele; záznam není v případě bezpečnostních kamer pořizován pro účel jeho zpřístupnění široké veřejnosti samotným správcem. Oproti tomu zveřejnění fotografie (pozn. autora: kamerového záznamu) stěžovatelkou mělo za účel označení subjektu údajů veřejně za pachatele a vyhledání tohoto subjektu za pomoci neurčitého počtu třetích osob (veřejnosti)“. Stěžovatelka tak podle Ústavního soudu sice byla oprávněna (v souladu s příslušnými ustanoveními ZOOÚ) kamerový záznam – pro účely ochrany jejího majetku – pořídit. Nebyla jej však už oprávněna prostřednictvím Facebooku zpřístupnit široké veřejnosti a snažit se tak zloděje dopadnout sama, nýbrž jej měla jen předat orgánům činným v trestním řízení.

Ústavní soud se zde jednoznačně vyslovil, že správní orgány a správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) rozhodující v dané věci „přehledně vyložily, že účel „ochrany majetku“ je v případě kamerových systémů se záznamem naplněn právě možností instalovat kameru a ukládat snímané osobní údaje, které umožní identifikaci subjektu údajů, a mohou být použity jako důkaz v příslušném řízení (občanskoprávním, přestupkovém, trestním); nemůže však zahrnovat postup stěžovatelky nahrazující činnost příslušných orgánů veřejné moci. (…) Ústavní soud neshledal, že by závěry orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelky představovaly libovůli nebo jiné vybočení z ústavních mezí.“

Závěr

Přehnaný formalismus, ke kterému se Ústavní soud v posuzovaném případě rozhodl přiklonit, tak bohužel zvítězil nad spravedlností a selským rozumem. Ani argumentace stěžovatelky, že její jednání bylo přiměřené i z pohledu aktuálních „proměn“ společnosti, v níž většina lidí užívá informační technologie a sociální sítě, a tudíž i právní řád by měl být vykládán s ohledem na tuto nepominutelnou společenskou realitu, bohužel před Ústavním soudem neuspěla. Doufejme však, že podobná rozhodnutí u nás nebudou převažovat a přispívat tak k přehnanému a naprosto nežádoucímu formalismu českých soudů, který může nakonec snadno vyústit ve výsledek jako je tento.