Nejvyšší soud USA a obrat v otázce posuzování výhružných projevů v trestním řízení

V kauze Counterman byly posuzovány výroky Billyho Countermana, odsouzeného státním soudem v Coloradu pro jednání spočívající v pronásledování a zasílání stovek zpráv jedné z místních zpěvaček, které zahrnovaly jak zcela právně nezávadné vzkazy, tak agresivně vyznívající zprávy zmiňující v různých podobách smrt adresátky. Případ se tak dotýkal prvého dodatku federální Ústavy[1], konkrétně svobody projevu a jejích limitů ve vztahu k vyhrožování jinému, tzv. true threats. Označení true threat (“pravá výhružka” či “pravá hrozba”) je užíváno pro odlišení hyperbol a žertovně pronesených výhružek od reálných hrozeb vyjadřujících, že se jejich autor míní dopustit nezákonného násilí.[2] Odlišit zmíněné druhy projevu navzájem nemusí být v praxi vždy jednoduché, ostatně Nejvyšší soud již v minulosti na toto téma rozhodoval, konkrétně v kauze Watts v. Spojené státy v roce 1969 se zabýval výrokem muže protestujícího proti branné povinnosti, který veřejně na protestním shromáždění mj. pronesl:

“Pokud mě někdy přinutí nosit pušku, první, koho chci mít v dohledu, je L.B.J. [prezident Lyndon B. Johnson]”.[3]

Nejvyšší soud v tomto případě rozhodl, že s ohledem na formulaci a kontext byla Wattsova slova pouze politickou nadsázkou chráněnou prvým dodatkem a nikoli “pravou hrozbou”. V další kauze Virginia v. Black (2003) poté Nejvyšší soud shledal, že zákon státu Virginie postihující zapalování křížů (nechvalně známou praktiku notoricky známé organizace Ku-Klux-Klan), který obsahoval zároveň ustanovení o automatické presumpci úmyslu pachatele zastrašit jiného je neslučitelný s prvým dodatkem, neboť fakticky převracel důkazní břemeno v trestním řízení. Soud však rovněž shledal, že samotná praktika zapalování křížů učiněná s úmyslem zastrašit stíhána být může.[4]

K čemu se však Nejvyšší soud ve své judikatuřeš po celé dekády jednoznačně nevyjádřil, byla subjektivní stránka, tj. zavinění na straně autora, jehož výroky jsou posuzovány jako možné “pravé hrozby”. Soudní praxe totiž dosud při posuzování výhružných projevů vycházela z určitého objektivního standardu tzv. “rozumné osoby” (reasonable person) a nebylo zřejmé, zda Ústava prostřednictvím prvého dodatku chránícího svobodu slova vyžaduje zároveň i prokázání vnitřního vztahu autora k jeho konkrétním výrokům. Tzv. standard rozumné osoby spočívá v tom, že při posuzování, zda určitý výrok je pravou hrozbou, je zvažováno, zda by běžná rozumná osoba znalá kontextu považovala obsah výroku za vážně míněnou hrozbu[5] (pochopitelně se nabízí otázka, jak definovat onu “rozumnou osobu” jejímž prismatem posuzovat konkrétní výroky). Podstatným tedy byl obsah komunikovaného projevu, nikoli to, jak byl tento vnímán jeho autorem.

Jak známo, v českém trestním právu rozlišujeme v rámci subjektivní stránky (zavinění) mezi úmyslem (přímým a nepřímým)[6] a nedbalostí (vědomou a nevědomou)[7], zvláštním typem je poté nedbalost hrubá[8]. Trestný čin nebezpečného vyhrožování[9] je poté činem výlučně úmyslným. Americká právní úprava subjektivní stránku (mens rea) rozděluje a označuje odlišně, přičemž Nejvyšší soud rozlišuje mezi 4 formami:

1. purpose spočívající v tom, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit určitý následek,
2. knowledge spočívající v tom, že pachatel si byl vědom, že svým jednáním prakticky jistě způsobí určitý následek,
3. recklessness spočívající v tom, že pachatel při svém jednání vědomě ignoroval podstatné a neoprávněné riziko, kdy se výrazně odchýlil od obecně akceptovaných standardů, a konečně
4. negligence spočívající v tom, že pachatel si nebyl vědom podstatného a neoprávněného rizika plynoucího z jeho jednání, avšak vědom si ho být měl, kdy se výrazně odchýlil od obecně akceptovaných standardů.[10]