Rozhodování o ukládání pokut při výkonu rozhodnutí soudu ve světle judikatury Ústavního soudu

Při výkonu rozhodnutí v otázkách péče o nezletilé děti se soudy mohou obecně rozhodnout mezi ukládáním pokut dle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen jako „ZŘS“) a odnětím dítěte dle § 504 ZŘS. Volba vhodného donucovacího prostředku je na úvaze soudů, přičemž se soudy rozhodují zpravidla na základě veškerých okolností konkrétních případů. Pokud soud nepřistoupí bezprostředně k odnětí dítěte, může povinnému uložit pokutu až do výše 50 000 Kč, aby vynutil plnění povinnosti. Pokuty lze ukládat opakovaně, dokud povinný nesplní soudem stanovenou povinnost. První pokuta bývá často na dolní hranici sazby, v řádu tisíců až desetitisíců korun, aby reflektovala situaci a motivovala povinného k nápravě. Pokud první pokuta nepřinese požadovaný efekt, soud může následně uložit další, vyšší pokutu. Opakované ukládání pokut by ovšem mělo být pečlivě zvažováno, aby nepřesáhlo účelnost tohoto opatření. Pokud ani opakované pokuty nevedou k žádoucímu výsledku, je nutné zvážit odnětí dítěte jako další krok.[1]

Soudní praxe ukazuje, že při rozhodování o ukládání pokut ve vztahu k nezletilým dětem je nutné brát v úvahu jejich schopnost posoudit následky svého jednání a vliv rodičů na jejich rozhodování. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14, lze předpokládat, že třináctileté dítě je schopno pochopit povinnosti uložené soudem a vyjádřit svůj vztah k rodičům, pokud není úmyslně ovlivňováno třetími osobami. V případě, že se dítě i přes adekvátní výchovné působení jednoho z rodičů rozhodne neplnit soudem uložené povinnosti, ukládání pokut se může jevit jako neúčinné a především nedůvodné, protože účelem těchto pokut není násilně měnit projevy vůle dítěte.

S tímto souvisí i nález ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22, který připomíná, že dítě nelze násilím přimět k plnění povinností, pokud silně vyjádřilo svůj nesouhlas. Toto stanovisko je v souladu také s nálezem ze dne 12. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1318/22, který zdůrazňuje, že nařízení výkonu rozhodnutí nemá sloužit jako nástroj násilné změny vůle desetiletého a dvanáctiletého dítěte, které je schopno posoudit následky svého jednání a nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. V kontextu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je nepřijatelné, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky.

Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi, konkrétně v nálezu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 2355/22, zdůraznil, že právní institut pokuty, předvídaný ustanovením § 502 odst. 1 ZŘS, má sloužit jako prostředek k vynucení plnění povinností uložených soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Pokuta tedy nemá primárně sloužit jako sankce za porušení práva, ale jako nástroj donucení k respektování právních poměrů stanovených soudním rozhodnutím. Pokud povinný rodič nemůže splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou snahu, nelze podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty považovat za naplněné.

Závěrem lze konstatovat, že rozhodování o ukládání pokut či odnětí dítěte při výkonu rozhodnutí soudu je komplexním procesem, který vyžaduje pečlivé zohlednění všech relevantních faktorů. Ústavní soud ve svých nálezech jasně vymezil rámec, jakým způsobem by měly být tyto instituty aplikovány, zejména s ohledem na respektování práv dětí a jejich schopnost samostatného rozhodování. Je klíčové, aby soudy při výkonu rozhodnutí dbaly na to, aby jejich opatření nebyla použita jako nástroj násilného ovlivňování vůle dítěte či jako prostředek k trestání rodičů. Namísto toho by měly být pokuty či jiná opatření přiměřené a účinné, aby sloužily k ochraně zájmů nezletilých a k dosažení přiměřeného plnění soudních rozhodnutí ve prospěch všech zúčastněných stran.

---

[1] SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1096.