Je možné z obchodních smluv vypustit zákonnou úpravu odstoupení od smlouvy?

Odstoupení od smlouvy se řadí mezi hlavní způsoby zániku nesplněného závazku a je hojně využíváno ve chvíli, kdy se dá předpokládat, že předmětný závazek nesplní svůj účel. Z důvodu, že dává poměrně silné oprávnění do rukou jedné ze smluvních stran, je silně vázáno na zákonem uvedené příklady, potažmo smluvně upravená ujednání. Obecnou úpravu nalezneme v § 2001 až 2005 občanského zákoníku[1], ale i samotný občanský zákoník (dále i „OZ“) je prošpikován speciální úpravou odstoupení od smlouvy, například v případě prodlení (§ 1977 a násl.).

Ohledně dispozitivnosti obecné úpravy odstoupení od smlouvy se vedou diskuse již od zavedení nového občanského zákoníku, ten stojí na zásadě dispozitivnosti – co není zakázáno, to je povoleno. Občanský zákoník přímo v § 1 odst. 2 stanovuje, že „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“[2], zároveň ale podotýká, že je zde omezení v rámci korektivu dobrých mravů, veřejného pořádku a práva na ochranu osobnosti. Úprava odstoupení od smlouvy v § 344 Obchodního zákoníku (dále i „ObchZ“), byla nejprve dispozitivního charakteru, ale novelou provedenou zák. č. 370/2000 Sb., se zařadila mezi výčet kogentních ustanovení podle § 263. Institutu odstoupení od smlouvy by tak v novém občanském zákoníku měl navazovat na bývalý ObchZ [3].

Sám profesor Karel Eliáš, hlavní strůjce nového občanského zákoníku, považuje § 2001 za kogentní, jelikož úprava navazuje na ObchZ a také vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy ze zákonných důvodů odporuje dobrým mravům[4], ztotožňuje se tedy s rozhodnutím NS z roku 2007[5], které ale ještě vycházelo z výše zmíněného obchodního zákoníku z roku 1991. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí nezabýval přímo dispozitivností či kogentností ustanovení § 344 ObchZ (v době uzavření smlouvy předmětné ustanovení bylo ještě dispozitivní), ale přímo konstatoval, že předmětné vypuštění možnosti odstoupení od smlouvy je v rozporu s dobrými mravy. Přímo řekl, že „taková dohoda by totiž vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv“[6], tudíž se dle NS považuje takové ujednání za neplatné.

Jiný názor zastává docent Josef Šilhán, podle kterého je sice ustanovení § 2001 také kogentní povahy, avšak vyloučit ho obecně lze, navzdory výše zmíněnému rozhodnutí NS. Nepřípustnost takového jednání by aplikoval až ve chvíli, kdy by tím došlo k výrazné nerovnováze mezi stranami[7].

Třetím odlišným názorem disponuje docentka Ivana Štenglová, která zmíněné ustanovení § 2001 považuje za zcela dispozitivní, jelikož podle ní z ustanovení plyne, že rozsah důvodů lze nejen rozšířit, ale také zúžit.[8]

Danou problematiku se pokusil rozlousknout až letos na jaře NS. Nakonec však dal v rozsudku ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2637/2020 odpověď pouze na část problému. Podle NS „právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení je namístě považovat zásadně za dispozitivní. Smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případné odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku.“[9] Dále dodává, že v občanském zákoníku ani nenachází žádný implicitní zákaz smluvních odchylek této právní úpravy a také, že dané ujednání nelze a priori považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob.[10] Také zmínil, že „je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných.” [11]

Tudíž podle zmíněného rozhodnutí NS je možné si sjednat odlišné podmínky pro odstoupení od smlouvy, než jsou upraveny obecnou právní úpravou v občanském zákoníku, stále zde však musíme brát zřetel na korektiv dobrých mravů, veřejného pořádku a ochrany osobnosti, který je s danou problematikou velmi úzce spjat. Také si dle zmíněného rozhodnutí můžeme sjednat od zákona odlišné účinky odstoupení od smlouvy, jelikož tato úprava je plně dispozitivní, a také dané ujednání nelze okamžitě považovat za rozporující dobrým mravům. Na otázku, zda lze vypustit možnost odstoupení od smlouvy úplně se NS nevyjádřil, tudíž je zde stále ponechán prostor diskusi. Osobně se přikláním k názoru docenta Šilhána, jelikož si myslím, že v B2B vztazích platí větší smluvní volnost (něž je tomu například u spotřebitelských vztahů) a dokud tím nedochází k nějakému mimořádnému nepoměru mezi stranami, tak nevidím problém ve vypuštění předmětných ustanovení ze smluv (nedochází tím pádem k porušení dobrých mravů). Zároveň v zákoně ani nenajdeme explicitní nebo implicitní zákaz, neumožňující vypuštění těchto ustanovení, jako tomu bylo po novelizaci ObchZ zákonem 370/2000 Sb. Neumožnění by také šlo proti jedné ze základních zásad, na kterých je občanský zákoník postaven, proti zásadě dispozitivnosti. V neposlední řadě se dá dojít též k závěru, že dle výkladu praxe je možné předmětná ustanovení zcela vypustit, jelikož se tak velmi často u smluv děje. Avšak na oficiální výklad z rukou Nejvyššího soudu, popřípadě na změnu zákona, ze které by to vyplývalo, si ještě budeme muset počkat.

<img src=“/api/s3/file/media/uploaded-files/1665129652112.png” alt=“Obsah obrázku text

Popis byl vytvořen automaticky”>

[1] Zákon č.89/2012 Sb., Občanský zákoník

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, § 1

[3] Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník

[4] Eliáš http://www.bulletin-advokacie.cz/k-pojeti-dispozitivniho-prava-v-obcanskem-zakoniku

[5] Rozhodnutím NS 32 Odo 1043/2004 ze dne 28. 2. 2007

[6] Rozhodnutím NS 32 Odo 1043/2004 ze dne 28. 2. 2007

[7] HULMÁK, Milan a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1194

[8] ŠTENGLOVÁ, Ivana. Odstoupení od smlouvy o dílo. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 1-6

[9] Rozhodnutí NS 23 Cdo 2637/2020 ze dne 29. 3. 2022

[10] Rozhodnutí NS 23 Cdo 2637/2020 ze dne 29. 3. 2022