Jsme na tom nějak podobně jako ve filmu, na který poukazuje název mého příspěvku, ti vodníci v Čechách, kterým mezinárodní vodnický kongres poslal posily, dva mladé vodníky, aby posílili populaci. Já tedy nepředpokládám, že českému soudnímu znalci hrozí tak hrozivý osud jako useknutí nohy kosou herci, panu Hrzánovi, anebo utopení spoutaného pana Masopusta. Ale v každém případě, a to bych vám rád vysvětlil a předestřel, co hrozí v souvislosti s nabytím účinnosti nebo respektive s dojitím lhůty v přechodném ustanovení v novém znaleckém zákoně.
Nový znalecký zákon – Zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění zákona č. 448/2024 Sb., účinný od 1. 1. 2021
Nemáme prostor dopodrobna probírat, co nový znalecký zákon znamená. Ve stručnosti bych jen označil, že samozřejmě byl veden dobrým úmyslem centralizovat a vylepšit řízení znalecké činnosti. Na to konto se z poněkud roztříštěné agendy, kterou vedly krajské soudy s velkou zkušeností, ale každý možná v detailech trošičku jinak, celá tahle záležitost přesunula do rukou Ministerstva spravedlnosti. Samozřejmě v moderní době bylo využito elektronických prostředků, takže je tam úprava vedoucí k tomu, aby se agenda zelektronizovala, takže evidence znaleckých posudků, seznam znalců a celé agendy se převádějí do elektronických formátů, s čím jsou logicky spojeny určité provozní obtíže. Zákon ve své příloze vyjmenovává znalecké obory a podzákonný předpis pak ještě upřesňuje odvětví pro jednotlivé obory. I to je určitá novota. Vedle znalců individuálních a znaleckých ústavů se zavedlo též působení znaleckých kanceláří.
A je to spojeno s trošku nepříjemnou záležitostí, a to s povinností pro stávající znalce takzvaně se přelicencovat, aby se stali znalci, kteří budou fungovat v rámci nového zákona. Zároveň je předpis na znalce poměrně přísný, protože zavedl i konkrétní přímé ustanovení zakládající povinnost k náhradě újmy, kterou vyvolá znaleckou činností. Je to podobný paragraf, jako mají advokáti, notáři, soudní exekutoři a jiné specializované profese. A je založeno i povinné pojištění odpovědnosti znalce pro tento případ. O všech těchto věcech by bylo možno si povídat delší dobu, ale problém je právě s tím takzvaným přelicencováním neboli překlopením se do nových poměrů. A to proto, že úprava obsahuje přechodné ustanovení, které počítá s pětiletou lhůtou, končící posledním dnem letošního roku. Do té doby stávající znalci, kteří už byli zapsáni dříve, mohou působit a vykonávat znaleckou činnost. Ovšem, pokud nepodstoupí obecnou vstupní zkoušku a nebudou zapsáni coby znalci noví, tak už nadále nebudou moci působit.
Zatím tady vlastně vedle sebe dvoukolejně působí dvě skupiny znalců, jednak ti staří, kteří se dosud nepřelicencovali, jednak ti, kteří přijdou jako úplně noví a jedou podle tohoto nového zákona. Ti staří mají ještě do konce roku možnost přelicencování absolvovat, podstoupit obecnou zkoušku, jinak jim zanikne znalecké oprávnění. A to je problém, o něco později vám ukážu na několika číslech, že to bude znamenat velkou devastaci početního stavu znalců.
Teď se tomu snaží čelit ministerstvo novelou přechodného ustanovení, které by tu dramatickou záležitost zániku znaleckého oprávnění odstranilo. A je projednáván ve 3. čtení sněmovní tisk, který počítá s úpravou přechodného ustanovení s tím, že licence ze zákona nezanikne a bude se moci přelicencovávat, kdo chce, a kdo nechce, nikoliv.
Což znamená, že dvoukolejnost by měla být dlouhodobější, až do jakéhosi přirozeného úbytku nebo odchodu všech dosavadních znalců, kteří se tomuto postupu nehodlají podrobit. Ale je otázkou, jestli se to vůbec podaří schválit. Bylo by to aspoň základní řešení, byť je to řešení dílčí, protože úbytek zájmu o znaleckou činnost je zřejmý i bez ohledu na tuto proceduru, která se zejména starším znalcům nelíbí, nepozdává. Zpřísnění různých podmínek a elektronizace samozřejmě odrazuje znalce vyššího věku a asi není moc pobídek pro mladé odborníky, aby se do znalecké činnosti pouštěli. Tolik souhrn veškerých situací nebo důvodů, pro které je znalecká obec ohrožena.
Význam znalců pro soudy
Asi si nemusíme nějak dopodrobna vysvětlovat, co znalec pro soud znamená, že to je významná osoba, bez níž se řada řízení prakticky vůbec neobejde. Takže jenom namátkou § 127 odst. 1 o.s.ř. ukládá soudu, aby se opřel o znalecký posudek tam, kde musí posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba využít odborných znalostí.
Kupodivu se používají vlastně východiska ze staré souhrnné zprávy neboli stanoviska ke znalecké činnosti a k znaleckému dokazování z roku 1981, která je založena na jasném principu, že i soudce, kdyby ty odborné znalosti měl, kdyby měl třeba vystudováno několik semestrů medicíny nebo stavebního práva, tak je nemůže v soudním sporu uplatnit sám. Musí se vždy opřít při posouzení těch skutečností, které vyžadují nějakou odbornou erudici, o závěry odborníka, povětšinou tedy znalce.
Tady jsem jen namátkou vybral spisové značky relativně aktuální judikatury Nejvyššího soudu, které se týkají nějakým způsobem znalecké činnosti. A když si to projdete, tak vidíte, že to je vlastně téměř veškerá agenda rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, že to pokrývá veškeré specializace.
Práce soudu se znaleckým posudkem – rozhodnutí NS:
32 Cdo 2884/2016 (C 17179), 21 Cdo 2616/2013 (C 14004), 30 Cdo 352/2008 (C 7658), 30 Cdo 3450/2007 (C 7652), 23 Cdo 1932/2019 (C 20447), 30 Cdo 5359/2007 (C 8160), 25 Cdo 3823/2017 (C 17210), 25 Cdo 3010/2018 (C 18451), 22 Cdo 1810/2009 (C 7776), 28 Cdo 4754/2014 (C 14825), 26 Cdo 3928/2013 (C 13658), 27 Cdo 2755/2019 (C 18994), 28 Cdo 1969/2020 (C 19619), 25 Cdo 2217/2017 (C 18444), 22 Cdo 849/2008 (C 7156)
Takže soudy prostě se znaleckými posudky pracují, ale jaká je konkrétní situace: minulý pátek jsem se, ač nejsem žádný velký statistik, podíval do seznamu znalců a chtěl jsem z něj vytáhnout pár údajů. V seznamu znalců najdeme dvě položky nebo dva „šuplíčky“. Jedno jsou znalci podle starého zákona 36/1967 Sb. a pak jsou znalci podle zákona nového. Tam, kde se obory a odvětví shodují, tak je to odlišeno jenom tou závorkou, jinak je tam celá řada nových oborů a odvětví.
Takže když jsem se podíval třeba na znalce, kteří působí v medicíně, tak pro celou oblast zdravotnictví těch starých, nepřeklopených znalců je tam 661 a těch, kteří už absolvovali mučírnu obecného testu, kde musí prokázat znalosti práva v oblasti znalecké, tak je jich pouhých 59, čili jestli to dobře počítám, je to jedna desetina, ani ne, spíš jedna jedenáctina. Ještě horší situace je u psychiatrů, těch je jenom 12, a soudy je potřebují nejenom třeba v trestních věcech, v některých soudních sporech, ale zejména v řízeních o omezení svéprávnosti, kde to prostě bez znaleckého posudku nelze rozhodnout. Soudní lékaři jsou na tom trochu lépe, oni ostatně k právníkům mají blíže, takže tam je to procento vyšší. Chirurgie je trochu zavádějící, protože podle nové úpravy těch chirurgických oborů je více a jsou ještě strukturovány například na neurochirurgii a kardiochirurgii a podobně, takže tam bychom znalců napočítali víc, ale taková ta čistá chirurgie – v té je jenom jeden jediný. A máme vlastně i znalce, kteří pomáhají soudu dodat podklady ke stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Tam to procento je asi zhruba odpovídající obecnému pojetí.
Dost početná je znalecká oblast v ekonomii, tedy ten obor ekonomika, tam máme přes tři tisíce znalců, přelicencovaných ale máme všeho všudy 137.
I tady je srovnání podle odvětví trochu složitější, protože dříve se většina znalců schovávala pod jediné odvětví Ceny a odhady. Dnes zase to oceňování máme rozstrukturované podle více záležitostí, než jsou jenom věci movité, nemovité, obchodní závody, jsou tam ještě další dvě nebo tři odvětví, takže tady ten součet se taky dělá trochu hůř. Jak říkám, nejsem úplně statistik a asi přehlednější by bylo vyjmenovat všechno.
Taky se zejména v trestních věcech, ale i ve sporech, které jsou v civilu vedeny na základě dopravních nehod, setkáme se znalci v dopravě, a i tam je úbytek zřejmý, nemá cenu čísla už déle rozebírat.
Všichni znalci, kteří nebyli za lomítkem, pokud do konce roku nezvládnou přelicencování, tak končí. Takže formálně vzato po novém roce, pokud se nepovede projednat v poslanecké sněmovně změna přechodného ustanovení, vlastně skončí všichni ti před lomítkem, a zůstane nám jenom hrstka znalců za lomítkem.
Co dělat?
A co s tím tedy dělat? Samozřejmě, jisté řešení bude, když se povede aspoň tato minimální změna, ale ani to není z hlediska dlouhodobého výhledu nějaké úplně koncepční řešení. Zabývá se tím i Grémium předsedů krajských soudů, což je neformální útvar, který ovšem má, řekl bych, dovnitř justice i navenek poměrně velkou autoritu, protože jej tvoří představitelé správy soudů. A oni na toto téma diskutují, pověřili své dva členy, Luboše Dörfla, předsedu Vrchního soudu v Praze, a Martinu Flanderovou, předsedkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích, aby se v tomto směru pokusili vést komunikaci jak s ministerstvem, tak s akademickou sférou, zda se ve znalecké činnosti dá něco zlepšit a co s tím dělat. Já jsem pak byl přizván k této skvělé dvojici a zúčastnil jsem se některých akcí. Debata se tak vede s ministerstvem a s úředníky, kteří se trošku za pochodu od začátku účinnosti zákona učili, co všechno do té znalecké činnosti patří, jak s tím fungovat. Řekl bych, že se to postupem času začíná rozbíhat, veškeré agendy, včetně seznamu znalců, evidence znaleckých posudků a podobně. Postupem času se vytvářejí i poradní sbory znalců. Justiční akademie organizuje obecnou část vstupní zkoušky a poradní sbory budou mít na starosti některé zvláštní zkoušky.
Zajímavá je spolupráce justice s akademickou sférou, kdy jsme byli pozváni dokonce na zasedání České konference rektorů. Tam jsme mohli vyslechnout i určité nářky zase ze strany univerzitních nebo akademických pracovišť na to, co pro ně znalecká činnost znamená. V celé řadě případů jim odnímá tvůrčí síly, čas, prostředky a podobně, není z jejich pohledu dostatečně honorovaná a není tedy nějaká velká motivace k tomu, aby vysoké školy znaleckou činnost podporovaly. Nicméně základní myšlenkou Grémia předsedů krajských soudů je to, že k vědecké činnosti logicky patří i ta znalecká, protože vědci posouvají znalosti ve svém oboru. A když potom v konkrétních soudních sporech budou vystupovat znalci, kteří téhleté úrovně nedosahují, tak to znamená určitou degradaci toho oboru. Takže by mělo být vlastně pro akademiky nějakým způsobem vlastní, aby se zapojili taky do znalecké činnosti.
Na Justiční akademii potom proběhly školící akce, kde jsme přednášeli v této trojici. A pak jsme měli ještě jeden takový běh školení pro soudce, kam jsme přizvali i znalce, což bylo velmi kvitováno, že si tam soudci se znalci mohli vyříkat nějaké věci.
A pak je tady takový zvláštní a velmi zajímavý pokus, i když možná už trošičku zoufalý, kdy plzeňský krajský soud podporuje projekt doplnění soudních znalců ve třech okresech Karlovarského kraje a je to nějakým způsobem konzultováno i s ministerstvem, kdy je krajským soudem vedena přímo v místě jakási komunikace a podpora znalců v tom, aby se věnovali znalecké činnosti.
Anketa na fakultách Univerzity Karlovy
Od konference rektorů a respektive od Univerzity Karlovy jsme získali velmi zajímavý materiál. Na fakultách Karlovy univerzity provedli anketu k tomu, jaké problémy v souvislosti se znaleckou činností vidí, a přineslo to obšírnou paletu různých důvodů a různých obtíží, se kterými se potkávají nebo které třeba možná trochu subjektivně pociťují. V neposlední řadě je to samozřejmě nedostatečné finanční ohodnocení, ale hodně tam zaznívala právě i ta nedostatečná cena znalecké činnosti z pohledu vědeckého. Tady by se možná mohlo blýskat na lepší časy, protože už proběhla nějaká debata o tom, že v rámci určitých metodik, které akademická sféra má pro hodnocení úspěšnosti a kvality každého pracoviště, by mohla být jako jedno z hodnoticích hledisek zahrnuta právě i znalecká činnost.
Samozřejmě jsou tady některé technicko-organizační záležitosti, jako zvýšené formální požadavky na znalce, taková trošku počáteční nepřehlednost údajů a záležitostí, které jsou spojeny s vedením znalecké činnosti ze strany ministerstva, a konečně chování účastníků, advokátů, a někdy i soudců vůči znalci, zejména třeba ve vypjatých soudních sporech a podobně. Tady je dobré si uvědomit, že soudní znalec není účastníkem řízení a není někým, kdo by měl hájit práva některého toho účastníka, byť třeba znalecký posudek vypracuje na jeho žádost. Ale zároveň si žádný účastník nebo nikdo jiný nemůže koupit posudek tak, jak by chtěl, aby zněl. Pokud se tak snad děje, tak se dostává znalec do hájemství trestních paragrafů. Ale někdy je taková představa, že když znalec vypracuje něco, co mi vyhovuje, co podporuje mé stanovisko, tak potom s ním taky budu zacházet v tom soudním řízení vlídněji, a naopak, že vůči znalci, který to nepodporuje, můžu vystupovat nějakým hostilním způsobem, který by zase samozřejmě soudce neměl připustit apod. Sám soudce by neměl na znalce klást přehnané nároky nebo dokonce být arogantní. Samozřejmě, nebudeme se bavit o excesech, kdy může pochybit jak soudce, tak samozřejmě i znalec, protože jsou případy, zejména když se znalecké posudky rozcházejí a nejsou jednotné a podobně.
Znalectví a jeho perspektivy 2025
Doposud jsme činnost této naší tříčlenné skupinky završili takovou docela hezkou konferencí v přívětivé spolupráci Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, kde jsme otevřeli diskuzně tři bloky ve vztahu znalce a ministerstva, znalce a soudu, znalce a univerzity, a sešli se tam znalci, akademici, soudci a jiní právníci. Byla to docela zajímavá debata, pro někoho možná až trochu překvapivá, když si na místě všichni mohli v diskuzi vyříkat své názory.
Je to taková mravenčí činnost a nemáme moc velké páky, jak znaleckou obec rozšířit, podpořit a zase vrátit do nějaké lepší dynamiky.
Na závěr bych chtěl upozornit na dva paragrafy, o kterých se zatím moc neví, ale postupem času budou jistě známější. Ustanovení § 25 odst. 1 znaleckého zákona ukládá orgánům veřejné moci, dokonce tedy samozřejmě i soudu, aby se znalcem předem projednal to, že mu bude zadávat znalecký posudek, a probere s ním i lhůtu pro jeho podání, což je něco nebývalého, nezvyklého. Tohle se nikdy nedělalo a praxe byla taková, že soudce nebyl zvyklý s někým v průběhu kauzy něco konzultovat, ale tady nám to zákon výslovně říká. A myslím si, že to je velmi dobré opatření, protože se tím může eliminovat třeba omyl v tom, zda se soudce trefí do znalcova odvětví nebo specializace, a zároveň, že neosloví znalce, který je momentálně vytížen tak, že dodání znaleckého posudku se bude počítat třeba na dlouhé, dlouhé měsíce.
Takže i soud je povinen se obrátit na znalce a probrat s ním to, co po něm bude chtít. Důležité je, aby znalci nekladl právní otázky, ale ty odborné, skutkové a aby se také domluvili na ceně a na termínu dodání. Aby se nemuseli znalci ustanovovat tak trochu naslepo a potom třeba na dvakrát, na třikrát ustanovovat znalce nového, když s tím prvním to z nějakého důvodu nepůjde.
Pokud nastane ta špatná situace, že znalci vlastně nebudou, nebo jich zůstane jen hrstka, tak samozřejmě je tady ještě institut, který může pomoci, nebo který asi jediný nám umožní tu odbornost do soudních sporů dostat, a to je přibrání takzvaného znalce ad hoc neboli na jednorázovou znaleckou činnost.
To je něco, co jsme využívali spíše výjimečně, ale obávám se, aby se z toho po novém roce nestalo nějaké nepříliš dobré pravidlo.
Zkusil jsem najít nějaké latinské heslo, které by charakterizovalo význam znalce a jeho dobré odborné rady pro soudce.
A při pohledu na tuhletu poučku bych chtěl na vás, na odborníky, právníky z různých sfér, apelovat, jestli vás napadá nějaká možnost, nějaká příležitost, nějaký způsob, jak znaleckou činnost podpořit, ať jenom přístupem ke znalci v soudní síni, ať nějakou podporou třeba vědců nebo znalců v jejich činnosti, tak by to bylo jedině dobře, protože podle mého názoru prostě tato situace může vést k potížím soudních řízení, k průtahům, ke zvýšeným nákladům státu, který bude platit za nepřiměřenou délku řízení a podobně. Nemluvě už o snížení té kvality rozhodování, právě pokud jde o využití odborných otázek.
Diskuze k článku ()