Přezkum Elektronického platebního rozkazu v rámci insolvenčního řízení

Při splnění veškerých zákonných podmínek pro vydání lze očekávat, že v řádu několika týdnů bude o návrhu na jeho vydání rozhodnuto. Je tedy možné elektronický platební rozkaz (dále jen „EPR“) považovat za rychlou a účinnou cestu k vymožení pohledávky? A jak obstojí při prokázání existence pohledávky v rámci insolvenčního řízení? Tento článek se zaměří na možnosti přezkumu vykonatelných pohledávek v rámci insolvenčního řízení.

Pro vydání EPR platí zvláštní předpoklady, a to, že (1) ze skutečností uvedených v žalobě musí vyplývat uplatněné právo (2) na zaplacení peněžité částky (3) žalovaným, jehož pobyt není neznámý a jemuž (4) platební rozkaz není třeba doručovat do ciziny.[1] Znění zákona[2] naznačuje, že žalobce v rozkazním řízení musí splnit svou povinnost tvrzení, nikoliv důkazní. Nejedná se tudíž o klasické civilní řízení, kde jsou, resp. by měly být pečlivě zkoumány k žalobě připojené důkazy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

Je ale pravomocný EPR konečným krokem k uplatnění pohledávky, resp. prokázání pohledávky v případě, kdy je za žalovaným – dlužníkem vedeno insolvenční řízení? Podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „IZ“), může insolvenční správce v rámci insolvenčního řízení popřít přihlášené vykonatelné pohledávky, včetně pohledávek zajištěných pravomocným EPR, a podat u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní vůči věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Komentářová literatura tuto možnost odůvodňuje především tím, že EPR je často důsledkem pouhé pasivity dlužníka. Zdůrazňuje však, že přezkum v rámci insolvenčního řízení není přípustný pro nesprávné právní posouzení věci, ale pouze pro uplatnění takových skutečností, které dlužník v řízení předcházejícímu vydání pravomocného rozhodnutí neuplatnil.[3]

Insolvenčnímu správci je, možná překvapivě, do rukou vložena pravomoc zvrátit pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu, přestože žádná ze stran řízení již takové právo nemá (pomineme-li žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost). Správce rovněž může uplatnit takové skutečnosti, které dlužník v nalézacím řízení neuplatil, ať už vlastní vinou a nečinností, opomenutím, nebo zanedbáním. Nejedená se tedy jen o důkazy, které účastník nemohl zcela objektivně uplatnit, ale i o takové, které měl dlužník v době nalézacího řízení k dispozici a mohly mu přivodit úspěch ve věci, ale přesto dlužníkem předloženy nebyly. Správce tak nahrazuje jednání a předkládá důkazy, které měl v nalézacím řízení předložit právě dlužník. Pokud je správce úspěšný, účast věřitele v insolvenčním řízení končí a doposud pravomocný EPR se záhy stává listinou, která nemá pro insolvenční řízení žádný právní význam.

Při úvahách o přezkumu EPR v rámci insolvenčního řízení je nutno přihlédnut i k jeho účelům a zásadám. Insolvenční řízení by nemělo být vedeno pouze a výhradně za účelem oddlužení dlužníka a alespoň částečného uspokojení dlužníkových věřitelů. Jeho dalším neméně důležitým cílem by měla být také výchova dlužníka k poinsolvenční finanční gramotnosti a k péči o svůj majetek. Pokud je ovšem insolvenční řízení vedeno tak, že insolvenční správce sám „zhojí“ nedbalé chování dlužníka a ten je následně oddlužen, lze jistě pochybovat o výchovném dopadu na dlužníka ohledně následné správy jeho majetku.

Insolvenční řízení je obecně společností přijímáno jako cesta z dluhové pasti. Na místě je ale otázka, kdo chrání v takových situacích věřitele. Ti jsou stále častěji v očích veřejnosti dehonestováni a insolvence je považována za jediný únik dlužníků před nimi. Je ale třeba mít na paměti, že ne všichni věřitelé jsou bonitní finanční instituce. Může se jednat i o Vašeho souseda, sestru, nebo drobného živnostníka, který neuváženě půjčil finanční prostředky třetí osobě nebo jí poskytl službu. I na ně pak dopadají přísná pravidla stanovená IZ. Ani oni si nemohou být jistí, že jim pravomocný EPR zajistí, že od svého dlužníka ve smyslu § 412a IZ vymůžou alespoň 30 % svého dluhu. Insolvenční řízení je třeba vnímat nejen z hlediska subjektů, pro které je pohledávka za dlužníkem nepatrnou částkou, a její případné neuspokojení jim nezpůsobí zásadní majetkovou újmu, ale i z hlediska „běžného“ věřitele.

Je rovněž třeba se pozastavit nad spojením, že „EPR je často důsledkem pouhé pasivity dlužníka“. Jak jsem již uvedla v textu výše, EPR musí být prokazatelně doručen dlužníku do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno. V poučení EPR je pak dlužník upozorněn, že pakliže nesouhlasí se závěry soudu, musí podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor. V opačném případě musí do stejné lhůty uhradit dlužnou částku. Dlužník tedy zná následky vyplývající z vydaného EPR, ale rozhodne se takové následky nést a zůstat pasivní.

Český právní řád je protkán nesčetným množstvím sankcí za pasivitu subjektů, ať už se jedná o vydržení v civilním právu soukromém, vydání rozsudku pro zmeškání v rámci nalézacího řízení, nebo uplatnění námitky promlčení či prekluze. Činnost subjektu je dokonce českým právním řádem vynucována prostřednictvím pořádkových pokut. Pasivita dlužníků je tedy vnímána převážně jako negativní skutečnost a jsou s ní spojeny negativní následky. IZ a komentářová literatura přesto omlouvá nečinnost dlužníka a pověřuje třetí osobu, insolvenčního správce, aby jeho pochybení zhojila.

Je beze sporu, že marginální část dlužníků, kteří se dostali do dluhové pasti, skutečně neopomenula bránit se proti EPR. Problematika doručování není tématem tohoto článku, můžeme si však představit, že ne vždy se EPR skutečně dostane do vlastních rukou adresáta. Souhlasím rovněž s tím, že je třeba mít pochopení pro dlužníky, kteří se dostali do dluhové pasti a v množství soudních a exekučních přípisů ztratili orientaci. Je však otázkou, zda má jít tato skutečnost k tíži věřitelů. Institut, který upravuje § 199 IZ, může být zásahem do právní jistoty ve vztahu k pravomocným a vykonatelným rozhodnutím orgánů veřejné moci, když právní jistota může být narušena na úkor dlužníka a jeho předcházející pasivity.

Jsem tedy přesvědčena, že by k němu mělo docházet ve výjimečných situacích, kdy bylo vydání rozhodnutí zjevně nespravedlivé, kdy pohledávka zjevně vznikla podvodným nebo lichvářským jednáním, nebo kde nebyly splněny podmínky pro vydání EPR.

De lege ferenda považuji za žádoucí uvažovat také nad variantou, kdy by mohl správce popřít vykonatelnou pohledávku pouze za podmínek stanovených § 205 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kdy by při popření pohledávky musely být rovněž splněny podmínky pro odvolání v civilním soudním řízení. Dlužníkům by se tak sice otevřela cesta ke zvrácení nepříznivého rozhodnutí, avšak dlužníkova předchozí nečinnost by nezůstala zcela bez povšimnutí.

---

[1] HRNČIŘÍK, Vít. § 174a [Elektronický platební rozkaz]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 821, marg. č. 1.

[2] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

[3] MORAVEC, Tomáš. § 199 [Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem]. In: MORAVEC, Tomáš, KOTOUČOVÁ, Jiřina a kol. Insolvenční zákon. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 759.