Specifika rodinných mediací

Jedná se nejen o spory související s rozvodem manželství, potažmo rozpadem partnerství, ale i spory týkající se výchovy a výživy dětí, dědické spory, příbuzenské spory různých kategorií a v neposlední řadě spory vznikající v rodinných firmách.

Čím jsou tyto spory specifické? Ve sporech vycházejících z rodiny (i z rodiny v jejím širším pojetí) je nanejvýš důležité, aby spolu osoby v konfliktu fungovaly i po jeho skončení. Rodinné vazby nekončí s vyřešením sporu, a tak zadáním pro mediátora je nejen pomoci stranám vyřešit konflikt samotný, ale také pomoci jim nastavit vzájemný vztah tak, aby v budoucnu ke konfliktům mezi nimi nedocházelo, nebo docházelo minimálně a strany měly alespoň základní nástroje, jak si s nimi poradit. Nastavení vzájemného vztahu do budoucna nebývá prvotním zadáním stran, které přijdou na mediaci řešit svůj rodinný spor. V průběhu mediace však tato potřeba vyvstane téměř vždy a otevírá se tak prostor pro diskusi, jak si to jednotliví účastníci představují, co by jim vyhovovalo atd. V některých případech to může znamenat, že v rámci mediace dojde k vyjasnění starých křivd a zhojení ran, které si strany vzájemně působily. Vztah vyjde z mediace očištěný od nánosu toho, co v minulosti nefungovalo a dostane novou šanci, jak lépe fungovat do budoucna. Jindy to bude znamenat „pouze“ nastavení si komunikačních pravidel tak, aby ke konfliktům docházelo nadále minimálně, v ideálním případě vůbec, s tím, že vzájemné vnímání stran bude spíše neutrální. Ale i to je v mediaci úspěch a posun pozitivním směrem, protože na jejím začátku si strany často nemohou „přijít na jméno“ a komunikace nefunguje vůbec.

Rodinné spory také patří k těm, u kterých soudy častěji nařizují tzv. první setkání se zapsaným mediátorem.[1] Smyslem tohoto institutu je, aby se strany sešly u mediátora, třetí nestranné osoby, která jim nabídne jiný než soudní způsob řešení jejich sporu. Na tomto prvním nařízeném setkání mediátor seznámí strany s tím, co je mediace, jak jim může mediátor v řešení jejich sporu pomoci a jak mohou strany z mediace benefitovat. Pokud strany mediace osloví a dává jim smysl, je možné ihned zahájit samotný proces mediace, a tedy řešení sporu jako takového. Mediátora pro první setkání si strany vyberou u soudu buď samy, nebo pokud se na žádném neshodnou, vybere jim mediátora soud. S ohledem na benefity mediace pro rodinné vztahy, které se ocitly v konfliktu, by mohlo být první setkání s mediátorem nařizováno soudy ještě častěji, než se tomu děje doposud. Současně by v případě rodinných sporů stálo za zvážení zakotvit zákonnou povinnost prvního setkání se zapsaným mediátorem, nebo dokonce povinnost učinit pokus o vyřešení sporu pomocí mediace před podáním návrhu na zahájení řízení. Domnívám se, že z navrhované úpravy by profitovaly nejen rodiny, ale i přetížený soudní systém. Takováto změna procesního práva by samozřejmě musela obsahovat pečlivě formulované výjimky z této povinnosti, protože existují situace jako například přítomnost domácího násilí, kde mediace jako metoda řešení sporu není vůbec vhodná.

Mediátor v každém konfliktu pracuje i s emocemi stran. Dokonce i v obchodních mediacích, kde by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná „jen“ o byznys, kam dle mnohých emoce nepatří, hrají emoce svoji roli. U společného stolu s mediátorem sedí totiž i v obchodních sporech fyzické osoby, které své emoce mají a spor jejich prostřednictvím prožívají. O to více se emoce objevují a mediátor s nimi musí umět pracovat v rodinných sporech, které se týkají osobního života stran. Míru prožívání emocí pak ovlivňuje nejen to, jaký mají vrozený temperament, ale rovněž to, v jak blízkém a dlouhém vztahu spolu tyto osoby jsou. Velmi často přicházejí před mediátora v rodinných sporech osoby vyčerpané několikaletým konfliktem, který prošel všemi fázemi[2], a nezřídka i po několika pokusech zachránit vzájemný vztah svépomocí. Vyčerpání a často i frustrace stran konfliktu je dána rovněž tím, že příbuzenský či partnerský vztah nelze jen tak jednoduše ukončit a opustit, jako například nevyhovující zaměstnání. Strany se tak znovu a znovu setkávají, nebo spolu žijí v jedné domácnosti a točí se v bludném kruhu nefungující, někdy i toxické, komunikace, což k uklidnění emocí nepřispívá.

Velké emoce do rodinné mediace přinášejí samozřejmě děti (pokud se jich konflikt týká či dotýká), byť ve většině případů nejsou jejím přímým účastníkem a (nejčastěji) rodiče řeší u mediátora svůj spor bez jejich přítomnosti. Nicméně nesmíme zapomínat, že i děti mají svá práva[3], a pokud výsledek mediace ovlivní i život dítěte, měla by výsledná dohoda reflektovat i jeho zájem bez ohledu na to, zda se dítě mediace osobně účastnilo, či nikoliv. Dohled nad ochranou zájmu dítěte vykonává v případech rozvodu či rozchodu rodičů soud, který má dle § 906 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, možnost neschválit dohodu rodičů o výkonu rodičovské odpovědnosti vůči dítěti, pokud není v souladu se zájmem dítěte. Zájem dítěte jako nezanedbatelný faktor by tak měl mít mediátor řešící spory ovlivňující děti na paměti nejen ve fázi hledání dohody stran, ale i v průběhu celého procesu mediace.

Významným právem dítěte je i právo vyjadřovat se ke všem záležitostem, které se jej týkají[4] a aktivně tak participovat na rozhodování o své osobě. Přímé zapojování dětí do procesu mediace je v českém systému řešení rodinných sporů čím dál diskutovanější téma. Nicméně i zastánci zapojování dětí do mediačního procesu upozorňují na skutečnost, že toto zapojení musí proběhnout nanejvýš citlivě, tedy být správně načasováno, provedeno za účasti odborníků, kteří jsou k tomu náležitě vzděláni a osobnostně vybaveni a současně za použití správného postupu.[5] Zapojení dítěte do mediace je vždy potřeba pečlivě zvážit a současně na straně mediátora sebekriticky vyhodnotit vlastní schopnosti a také možnost či nutnost zapojení dalších pomocných profesí (např. dětský psycholog atd.). V opačném případě může být zapojení do mediace pro dítě jen dalším traumatizujícím prvkem v již tak náročné životní situaci a hazardem s psychikou nejzranitelnějšího účastníka celého procesu.

Výše zmíněné klade na mediátora zvýšené nároky. Tak jako v jiných pomáhajících profesích i u mediátorů je důležité celoživotní vzdělávání, a to nejen v oblasti komunikace, ale i dalších oblastech jako je psychologie, neurověda či další seberozvojové disciplíny a v neposlední řadě také právo. Zejména u mediátorů řešících rodinné spory je oblast psychologie a seberozvoje klíčová. Bez dalších znalostí z těchto disciplín lze jen těžko úspěšně a trvale vyřešit rodinný spor.

Záměrně v celém svém příspěvku používám slovní spojení „mediátor řešící rodinné spory“ a nikoliv rodinný mediátor nebo zapsaný rodinný mediátor. Na Ministerstvu spravedlnosti České republiky a pro advokáty na České advokátní komoře lze složit zkoušku tzv. zapsaného rodinného mediátora. Nicméně předstupněm k této zkoušce je úspěšné složení zkoušky tzv. zapsaného mediátora, kde je uchazeč rovněž zkoušen mimo jiné i z otázek psychologie a rodinného práva. Protože zkouška z rodinné mediace není předpokladem pro výkon mediace rodinných kauz, naprostá většina mediátorů, kteří dnes úspěšně ve své praxi řeší rodinné spory, má „pouze“ zkoušku tzv. zapsaného mediátora. Schopnosti a znalosti potřebné pro úspěšné řešení rodinných mediací pak získávají dalším vzděláváním a rozvojem svých dovedností. Mnohem důležitější než označení zapsaný rodinný mediátor nebo „jen“ zapsaný mediátor je tedy samotná praxe, zkušenosti a samozřejmě přístup k výše zmíněnému celoživotnímu vzdělávání toho kterého mediátora. Vhodného mediátora pro svůj spor je tedy stejně jako u jiné pomáhající profese třeba vybírat na základě doporučení, referencí, zkušeností či dalších ukazatelů jako je třeba lokalita nebo cena.

---

[1] dle § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), nebo dle § 474 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.ř.s.“)

[2] Například: ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Facilitativní mediace: řešení konfliktu prostřednictvím mediátora. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0091-8, s.62-64

[3] Úmluva o právech dítěte, v souvislosti s tímto příspěvkem zejména čl. 3, 9, 11, 12, 16, 18, 19, 20, 27 a 29

[4] V procesních předpisech najdeme toto právo zakotveno v § 100 odst. 3 o.s.ř., nebo v § 20 odst. 4 z.ř.s.

[5] Např.: BRZOBOHATÝ, R.; CIRBUSOVÁ, M. Participace dítěte v mediaci pohledem dětí, rodičů a profesionálů. In ŠVEHLÁKOVÁ, B. (Ed). Mediátor jako súčasť interdisciplinárnej spolupráce při riešení rodinných sporov II. 1. Vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2020. 148 s. ISBN: 978-80-972982-2-7