Mgr. Jana Benešová

To, že je česká justice konzervativní, není žádná novinka ani žádné tajemství. V mnohém má konzervativní a rigidní přístup své opodstatnění a je v pořádku.

Doručování do ciziny není na první pohled zrovna atraktivní právní téma. Navíc se zdá, že se v této oblasti poslední desítky let nic zásadního nestalo ani nechystá. Při bližším pohledu se však v důsledku nedávného rozhodnutí Soudního dvora EU jedna věc pro účastníky změnila, a to poměrně významným způsobem.

Jelikož v tomto roce uplyne od založení Soudního dvora Evropské Unie již 70 let, dovolte mi zmínit několik údajů z jeho historie a současnosti.

Jsou to již dva roky, kdy Soudní dvůr EU sdělil (nejen) českým soudům, že jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat v případě sporů ze spotřebitelských úvěrů, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

Letos uplyne již devět let od okamžiku, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku č. 484/2000 Sb., která stanovila, jaká je výše náhrady nákladů řízení na zastoupení účastníka řízení advokátem, tj. kolik protistrana zaplatí účastníkovi řízení, který byl zastoupen advokátem a kterému byla soudem přiznána náhrada nákladů řízení.

V České republice žije kolem 40 tisíc osob omezených ve svéprávnosti[1]. V soudní praxi není nikterak neobvyklé, že tyto osoby jsou účastníky řízení, zejména na straně žalované.

Psal se rok 2350 před naším letopočtem. Urukagina, král sumerského městského státu Lagaš, nechal sepsat judikaturu sumerských soudců do podoby prvního psaného zákoníku.

Rozlišování soudních tlumočníků a soudních překladatelů může justici přinést nemalé problémy.

Prominout zmeškání lhůty dle § 3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 (známý jako lex covid), nelze automaticky. Žadatel musí naopak tvrdit a osvědčit, že mu bylo provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ v důsledku mimořádného opatření.

V záplavě zákonů, jimiž se zákonodárce rozhodl řešit nynější stav, by neměl zapadnout kratičký zákon zásadně zasahující do existujících smluvních vztahů. Tímto zákonem je zákon č. 186/2020 Sb., kterým byl s účinností od 24. 4. 2020 novelizován zákon o spotřebitelském úvěru. Účinnost novely přitom není omezena pouze na období nouzového stavu.

V úvodu nutno přiznat, že námět tohoto příspěvku jsem si dovolila vypůjčit z nedávno publikovaného článku jednoho z exekutorů, který si posteskl mimo jiné nad tím, že celých 24 procent dlužníků, na které je vedena exekuce, se exekutorům nedaří dohledat. Naopak, pouze necelá pětina lidí v exekuci se totiž zdržuje na adrese svého trvalého pobytu. Více než třetina má bydliště hlášené na obecním úřadě.[1]

Nestává se často, aby soudce okresního soudu netrpělivě vyhlížel rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. V posledních měsících však k tomu má pádný důvod. Ano, čekáme na rozhodnutí o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě ve věci C-679/18 OPR-Finance.

Málokterá oblast civilního procesního práva prošla v posledních několika málo letech takovou proměnou, jako exekuce a výkon rozhodnutí. Nestalo se to ani tak přičiněním zákonodárce, ale především rozhodovací činností Nejvyššího a Ústavního soudu.

Již téměř dvacet let probíhá diskuze, jak učinit exekuci podle exekučního řádu spravedlivější a férovější. Jde přitom o úkol téměř neřešitelný, neboť se snaží skloubit dva zcela protichůdné principy, na nichž je exekuční řád založen. Na jedné straně se od soudních exekutorů očekává, že budou podnikateli, kteří v rámci soutěžního prostředí budou maximalizovat svůj zisk, na druhé straně se vyžaduje, aby soudní exekutoři jim svěřenou soudní moc vykonávali nezávisle, spravedlivě a striktně v mezích zákona.

Z bodu 151 věcného záměru nové úpravy civilního procesního práva se právní i laická veřejnost dozvídá, že stávající právní úprava koncentrace řízení se v praxi ukázala jako neživotná; o tom svědčí v první řadě skutečnost, že je obcházena dokonce ze strany soudů (např. tím, že soud úmyslně neposkytne stranám poučení o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř., srov. též R 98/2013).