Může se bezdůvodně obohatit osoba s omezenou svéprávností?

V České republice žije kolem 40 tisíc osob omezených ve svéprávnosti[1]. V soudní praxi není nikterak neobvyklé, že tyto osoby jsou účastníky řízení, zejména na straně žalované.

soudkyně Okresního soudu v Mostě

V posledních letech jsou pak čím dál častější případy uzavření spotřebitelských úvěrových smluv s  takto postiženými osobami. O to větší význam pro rozhodování soudů má proto nedávný nález Ústavního soudu[2], který se zastal muže s duševní poruchou a který soudcům připomenul korektiv dobrých mravů.

Příběh muže, který uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 4 000 Kč, by nebyl ničím výjimečný, pokud by tento muž nebyl v době uzavírání úvěrové smlouvy stižen duševní poruchou trvalého rázu, kvůli níž byl následně rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti. V daném případě není bez zajímavosti, že k uzavření smlouvy došlo nikoliv osobně, ale prostřednictvím webových stránek a že žalovanému v průběhu dvou let vznikly u různých poskytovatelů půjček a úvěrů závazky přesahující 2 000 000 Kč.

Pro civilního soudce nejde o příběh nijak výjimečný a stejně jako soud prvního stupně v projednávané věci obvykle rozhodne, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy z důvodu duševní poruchy a na straně žalovaného vzniklo „pouze“ bezdůvodné obohacení. Jinak řečeno, žalovanému je uloženo vydat pouze tu částku, kterou obdržel, přičemž je ušetřen platby úroků, poplatků a smluvních pokut. 

Ústavní soud šel ale ještě o kus dál. Jednak, tomuto na první pohled bezvýznamnému případu, přiznal ústavněprávní význam s poukazem na to, že stěžovatel vzhledem ke svému psychosociálnímu postižení vedoucímu k omezení svéprávnosti patří mezi zvlášť zranitelné osoby, u nichž je třeba případné zásahy do jejich základních práv vnímat velmi citlivě. Především však obecným soudům připomněl nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu[3], dle kterého bezdůvodné obohacení může vzniknout i na straně osoby s omezenou svéprávností, není však vyloučeno, aby i výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům. 

Jinak řečeno, Ústavní soud „posvítil“ na cestu těm civilním soudcům, kteří přiznávání bezdůvodného obohacení vůči osobám stiženým duševní poruchou shledávali nespravedlivým, avšak těžko hledali odůvodnění lidsky přijatelného řešení.

V souvislosti s tímto nálezem považuji za nutné zmínit, že zpravodajkou byla soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková, která v blízké době nastoupí k Evropskému soudu pro lidská práva. Doufejme, že s jejím odchodem nevymizí z rozhodnutí Ústavního soudu neobyčejně citlivý a vnímavý přístup ke „zranitelným skupinám“. Do Štrasburku je to pro obyčejné smrtelníky přeci jen trochu daleko.


[1] Ministerstvo spravedlnosti: Rozhodování o svéprávnosti: Statistická data z období 2014 – 2016 s komentářem, přístupné na www.justice.cz/documents/12681/724488/Zpráva+ke+svéprávnostem_final_elektronicky.pdf

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2021 sp. zn. II. ÚS 1292/21

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 527/2020 ze dne 10. 7. 2020

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články