Novela zákona o (nejen) spotřebitelském úvěru na tenkém ledu ústavnosti

Zákon zcela ve stručnosti přináší dvě zásadní změny.

Předně zavádí „zastropování“ sankcí ze spotřebitelského úvěru tím, že nově stanoví, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

Druhou zásadní změnou je zjednodušeně řečeno poskytnutí spotřebitelské ochrany rovněž dlužníkům (fyzickým osobám) – podnikatelům.

O co je zákon stručnější, o to větší bude pro soudní praxi představovat interpretační oříšek. Novelou zákona totiž došlo k autoritativnímu zásahu do již uzavřených smluv o odložené platbě, peněžitých zápůjčkách, o úvěru nebo obdobných finančních službách, pokud se dlužník dostal do prodlení počínaje dnem 25. 4. 2020. Zákonodárce se tak v průběhu hry rozhodl změnit pravidla hry (smlouvy). Pustil se tak na ústavně nejistou a nebezpečnou cestu zásahu do autonomie vůle smluvních stran a možné nepřípustné retroaktivity.

Zákonodárce přitom nerozlišuje mezi dlužníky (ať již spotřebiteli či podnikateli), kteří se do prodlení dostanou. Dle novely zákona je přitom nerozhodné, zda se do prodlení dostanou zaviněně svým chováním nebo v důsledku ekonomických dopadů pandemie. Zásah zákonodárce tak bude v některých případech nejspíš proporcionální a obhajitelný, ale v jiných nejspíš nikoliv. Jedno je však už teď jasné. S novelou se v judikatuře soudů ještě setkáme.