Nenápadná revoluce v doručování soudních písemností do ciziny aneb kdo to bude platit

Doručování do ciziny není na první pohled zrovna atraktivní právní téma. Navíc se zdá, že se v této oblasti poslední desítky let nic zásadního nestalo ani nechystá. Při bližším pohledu se však v důsledku nedávného rozhodnutí Soudního dvora EU jedna věc pro účastníky změnila, a to poměrně významným způsobem.

soudkyně Okresního soudu v Mostě

Praxe většiny českých soudů aplikujících nařízení EU o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních[1] vycházela mnoho let z toho, že pokud je nutné zajistit překlad do zahraničí zasílané soudní písemnosti, hradí náklady na překlad soud, u něhož probíhá příslušné civilní řízení. Logika uvedeného závěru byla zdánlivě nezpochybnitelná: u soudu probíhá řízení, soud zajišťuje doručování soudních písemností a soud také případně žádá dožádaný orgán v zahraničí o doručení soudních listin. Je tak přirozené, že odesílající soud, který žádá o doručení soudních písemností, je podle nařízení o doručování „žadatelem“ a proto také zaplatí případný překlad písemností. Pro účastníky byl tento postup výhodný, neboť často vysoké náklady na překlad platil stát.

Uvedený výklad, který české soudy aplikovaly od vstupu Česka do EU, tedy téměř dvacet let, se nyní ukázal jako nesprávný. Tuto interpretaci totiž popřel rozsudek Soudního dvora EU z 2. června 2022 ve věci C‑196/21 (SR proti EW, za přítomnosti: FB, CX, IK). Soudní dvůr EU především zdůraznil, že je vždy třeba rozlišovat mezi žadatelem a odesílajícím orgánem, přičemž náklady na překlad písemnosti nemůže nést soud, kterému byla věc předložena. Naopak, tyto náklady má nést „žadatel“, přičemž Soudní dvůr EU se jednoznačně postavil za výklad, podle něhož „výraz „žadatel“ se ve všech případech vztahuje na účastníka řízení, který má právní zájem na zaslání písemnosti. Nemůže se tudíž jednat o soud“.

Je třeba doplnit, že v duchu závěrů zmíněného rozsudku by soudy neměly nést ani náklady na doručování prostřednictvím soudních vykonavatelů nebo jiných orgánů do některých zemí EU.

Byť zmíněný rozsudek Soudního dvora EU ve svých důsledcích může ušetřit soudům a tedy státu částku, troufám si říci, v řádech milionů korun, byl ze strany soudů i Ministerstva spravedlnosti přijat bez větší pozornosti a publicity. I když zmíněné rozhodnutí asi nezachrání rozpočet Ministerstva spravedlnosti, nemělo by zůstat bez povšimnutí. Snad k tomu přispěje i tato glosa.


[1] V současnosti účinné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články