Jak je to s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty u blíže neurčené splatnosti závazku?

Zákonná úprava subjektivní promlčecí lhůty

Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty upravuje ust. § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“). Pokud se jedná o právo, které je vymahatelné u orgánu veřejné moci, odvozuje se počátek subjektivní promlčecí lhůty od okamžiku, kdy toto právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. když oprávněný subjekt pojme vědomost o okolnostech relevantních pro běh promlčecí lhůty, resp. se o těchto okolnostech dozvědět měl a mohl.

Pro subjektivní promlčecí lhůtu tedy obecně platí, že: „začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem. Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním.“[2]

Není pochyb, že uvedený závěr se uplatní v situacích, kdy je ujednání o splatnosti závazku obsaženo přímo v příslušném právním jednání. Jinak řečeno, pokud si strany explicitně ujednají splatnost závazku přímo ve smlouvě, začíná promlčecí lhůta běžet až po splatnosti tohoto závazku. Nenastane-li totiž splatnost závazku, nemůže se věřitel úspěšně domáhat uspokojení svého práva u orgánu veřejné moci.

Nicméně v praxi jsou časté i případy, kdy si smluvní strany splatnost závazku přímo ve smlouvě nestanoví, resp. tato splatnost nevyplývá ani z právního předpisu nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci. Na takové situace pamatuje i ObčZ, a to konkrétně v ust. § 1958 odst. 2: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“

Právě v souvislosti s případy, kdy může být splatnost dluhu dlužníka aktivována jednáním věřitele, je počátek promlčecí lhůty pro uplatnění pohledávky věřitele problematičtější. Jelikož právní řád tuto otázku explicitně neřeší, nabírá na relevanci rozhodovací praxe.

Rozhodovací praxe v případech, kdy splatnost závazku není výslovně určena

Prvním významným rozhodnutím v této oblasti je rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, který dospěl k závěru, že pokud zákon dává věřiteli možnost vyvolat splatnost závazku, tj. umožňuje mu po dlužníkovi vymáhat, aby závazek splnil – jinak řečeno věřitel nejdřívějším okamžikem, kdy může dlužníka požádat o splnění jeho dluhu, může objektivně své právo poprvé vykonat. Lze proto konstatovat, že: „nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta ani jinak stanovena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh.“

Judikatura navazující na citované rozhodnutí je bohatá a konstantní. Ze všech rozhodnutí můžeme odkázat např. na závěry rozsudku NS ČR ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008,: „Jelikož občanský zákoník neupravuje otázku ujednání o splatnosti dluhu ponechané na vůli věřitele, platí v občanskoprávních vztazích, že věřitel může dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv; z toho pak plyne ten důsledek, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat den, který následuje po vzniku dluhu.“

Ustálenost soudní praxe v dané otázce potvrzuje i sám NS ČR v usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016: „Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat … Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně[3] následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“

V tomto ohledu je nutno upozornit, že citovaná judikatura vychází z právní úpravy obsažené v občanském zákoníku z roku 1964.

Kritika rozhodovací praxe odbornou veřejností

Výše uvedené judikatorní závěry jsou podrobeny kritice nemalé části odborné veřejnosti. Ta se přiklání k názoru, že v uvedených situacích by měly přicházet v úvahu dvé promlčecí lhůty –promlčecí lhůta k oprávnění věřitele vyzvat dlužníka ke splnění dluhu, která plyne ode dne následujícího po vzniku dluhu, a promlčecí lhůta k samotné pohledávce věřitele, která plyne ode dne její splatnosti. Uvedená koncepce se zároveň vypořádává i s hlavním argumentem ustálené judikatorní praxe, že pokud je běh promlčecí lhůty vázán na splatnost dluhu, jež nastává až po tom, co byl dlužník o splnění věřitelem požádán, může to znamenat nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí lhůty (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu[4].

Již během účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 se objevili názory, že se soudní praxe odklonila od historicky zaužívaného výkladu otázky, kdy může být právo uplatněno poprvé, spočívajícím v tom, že rozhodným okamžikem pro počátek promlčecí lhůty se rozumí vznik oprávnění domáhat se uspokojení své pohledávky soudní cestou. Soudní praxe totiž vychází z toho, že „již vznik nesplatného práva v případech, kde splatnost může jednostranně vyvolat věřitel, rozbíhá promlčení.“[5]

V návaznosti na výše se část odborné veřejnosti přiklání k tomu, že u práv splatných na výzvu věřitele je nutné rozlišovat dvě samostatná práva věřitele, kdy se každé z nich promlčuje v samostatné promlčecí době:

1. Právo vyzvat dlužníka k plnění, u nějž promlčecí lhůta začíná plynout dnem následujícím po vzniku závazku dlužníka (jinak řečeno okamžikem, kdy mohl věřitel výzvu učinit poprvé); a
2. Právo na samotné plnění, u nějž promlčecí lhůta začíná plynout až od splatnosti závazku.[6]