Kauza Rohlík.cz ukazuje, že sebelepší smlouvou se švarcsystém zamaskovat nedá

Společnost obdržela od inspektorátu práce pokutu 2,5 milionu korun za umožnění výkonu nelegální práce (zastřeného zaměstnávání neboli práce na tzv. švarcsystém) u osmi kurýrů. Podle advokátů Václava Vlka a Jakuba Šotníka z poradenské společnosti RÖDL případ jasně ukazuje, že při kontrolách nerozhoduje jen formální znění smlouvy – orgány státní správy do detailu prověřují, jak spolupráce funguje v každodenní praxi. Rozsudek navíc ve velké míře propojil daňovou a pracovněprávní judikaturu.

V čem udělal Rohlík chybu a jak vypadala praxe? Ačkoliv kurýři pracovali pro Rohlík.cz na základě rámcových smluv jako OSVČ, faktický průběh jejich činnosti naplňoval znaky takzvané závislé práce. Kontroloři i soud poukázali na řadu detailů: kurýři si osobně přebírali zásilky ve skladu, k rozvozu využívali vozidla pronajatá od společnosti a opatřená logem Rohlíku, používali firemní aplikaci a platební terminály. Zákazníkům se dokonce předem hlásili jménem Rohlíku, museli se řídit přesnými instrukcemi ohledně času doručení a jejich poloha byla nepřetržitě monitorována. Případné reklamace pak neřešili kurýři jakožto samostatní podnikatelé, nýbrž přímo zákaznická podpora společnosti.

„Největší chybou společnosti bylo, že přecenila ekonomickou nezávislost svých kurýrů na papíře, zatímco ve skutečnosti bylo vše jinak. Výkon jejich práce až příliš kontrolovala a organizovala krok za krokem, místo aby se zajímala pouze o konečný výsledek. To vedlo až k rozhodnutí soudu, že šlo o tzv. švarcsystém,“ vysvětluje Václav Vlk, advokát a specialista na pracovní právo z poradenské společnosti RÖDL. „Zákoník práce mluví jasně. Pokud práce vykazuje znaky závislé práce, může být konána výlučně v pracovněprávním vztahu. I kdyby obě strany stokrát nechtěly být v pracovním poměru, zákon jim zakazuje zvolit jiný model,“ dodává Vlk.

Dvojí sankce, jak od inspektorátu práce, tak i zásah finančního úřadu: Zatímco ze strany inspektorátu práce hrozí zaměstnavateli za umožnění nelegální práce sankce v rozmezí od 50 000 Kč až do výše 10 milionů korun a případný zákaz činnosti, ještě závažnější finanční dopady mohou přijít z daňové oblasti.

„Finanční úřad a inspektorát práce vedou sice nezávislá řízení, už dnes ale spolu úzce spolupracují a vyměňují si informace i podklady,“ upozorňuje Jakub Šotník, advokát a specialista na daňové spory z RÖDL. „Pojem tzv. závislé činnosti je podle daňových předpisů navíc širší než pojem závislé práce podle zákoníku práce. Pokud u vás inspektorát práce dovodí nelegální práci, často to přitáhne pozornost i finančního úřadu – a může následovat i daňová kontrola. V takových případech často přicházejí doměrky a související sankce, které se navíc v čase navyšují. Vedle toho je nutné počítat i s možnými dopady v oblasti povinných odvodů.“

Rozsudek NSS v případu Rohlík navíc ve velké míře propojil daňovou a pracovněprávní judikaturu. Při posuzování vztahů soud výslovně pracoval s daňovými pojmy jako „obojetná činnost“ a jako klíčový indikátor určil míru ekonomické závislosti kurýrů na jednom subjektu. To zapadá do širšího trendu, kdy stát vůči nelegálnímu zaměstnávání postupuje koordinovaněji. Ukazuje to například nedávno uzavřené memorandum zaměřené na potírání nelegální práce neboli vznik projektu Kobra 26.

Kde leží hranice: Jaký je rozdíl mezi závislou prací a OSVČ? Rozlišení mezi legální spoluprací dvou podnikatelských subjektů a nelegálním švarcsystémem nestojí na tom, jak je nadepsána smlouva, ale na objektivních znacích definovaných zákonem.

Závislá práce se vyznačuje tím, že je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Osoba ji koná osobně, výhradně jménem zaměstnavatele a podle jeho průběžných pokynů. Taková práce probíhá za mzdu, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele a typicky ve stanovené pracovní době a na pracovišti zaměstnavatele. Zadavatel (zaměstnavatel) má u závislé práce tendenci řídit každý krok pracovníka a neustále jej kontrolovat.

Skutečná spolupráce s OSVČ je naopak vztahem dvou nezávislých subjektů. „Nezávislý podnikatel nese vlastní podnikatelské riziko a odpovídá především za konečný výsledek služby či díla. Objednatele zpravidla nezajímá, jakými konkrétními postupy se dodavatel k výsledku dobere,“ podotýká Václav Vlk. Skutečná OSVČ zpravidla používá vlastní vybavení a nástroje, má více různých zákazníků (není dlouhodobě ekonomicky závislá na jediném chlebodárci) a za svou práci nese odpovědnost i vůči třetím osobám. Odměna nezávislého profesionála se odvíjí od provedeného díla nebo rozsahu služeb, nikoliv formou fixního paušálu připomínajícího pravidelnou mzdu.

„Mnoho společností se mylně domnívá, že jim v daňové oblasti k legalizaci spolupráce stačí obchodní smlouva. Správci daně i soudy se ale dívají především na to, jak vztah funguje ve skutečnosti,“ uvádí Jakub Šotník. Zcela nepřípustné je uplatňování pracovněprávních institutů na externí dodavatele. „V momentě, kdy společnost od svých externích dodavatelů (na IČO) požaduje pevnou pracovní dobu, schvaluje jim dovolenou nebo je začleňuje do své firemní hierarchie (například určením nadřízených osob), jde o zřejmé indikátory závislé práce. V takových případech reálný obsah spolupráce vždy převáží nad sebelépe sepsaným dokumentem,“ uzavírá advokát Jakub Šotník z poradenské společnosti RÖDL.