Viktor Knapp definuje zneužití práva (abusus iuris) jako „chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného.“[1] Klíčové spojení „zdánlivě dovolené chování“ samo o sobě vzbuzuje jisté pochybnosti, neboť objektivní právo zná toliko chování dovolené, tj. podle práva, a chování nedovolené, tj. v rozporu s právem.[2] Avšak tak či onak se jedná o slovní spojení zcela odpovídající povaze věci.

S účinností od 1. února 2016 přinesla novela zákona na ochranu spotřebitele zásadní novinku, která by neměla uniknout pozornosti zejména advokátů. Nově včleněná třetí až pátá část zákona totiž představuje právní úpravu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů mezi advokáty a klienty-spotřebiteli.

Ačkoli se může zdát, že problematika platebního rozkazu byla již do jisté míry vyčerpána, přesto soudní praxe ukazuje, že i poměrně jednoduchý institut může vyvolat řadu zdánlivě nejasných či překvapivých otázek. Příkladem je situace, kdy je platební rozkaz doručen žalovanému dříve než žalobci.

Ačkoli doposud soudy běžně rozhodovaly o povinnosti nezletilých platit neuhrazené regulační poplatky nemocnicím, Ústavní soud v nedávné době učinil této praxi zřejmě zadost, když za osobu, jež je plátcem regulačního poplatku, označil zákonného zástupce nezletilého.

To, že z občanského soudního řádu „zmizel“ § 76b, je dnes již dobře známou skutečností. Méně vžité je však povědomí o tom, do jaké podoby se úprava předběžného opatření proti domácímu násilí přeměnila. Na první pohled nevýznamné novoty však podstatným způsobem ovlivnily průběh řízení a vůbec jeho charakter. V následujících řádcích se pokusím popsat průběh řízení o předběžném opatření a zejména zdůraznit odlišnosti zavedené zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.