K zaměstnávání nezletilých osob podle nového občanského zákoníku

Spolu s velkou rekodifikací soukromého práva došlo k zásadním změnám nejen v oblasti samotného práva občanského, ale v neposlední řadě též práva pracovního. Jednou z podstatných novelizací, kterou pracovní právo díky občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. zažilo, je oblast zaměstnávání nezletilých osob. Ačkoli i tuto úpravu potká pravděpodobně v blízké době zásadní novelizace, je vhodné se s ní, alespoň prozatím, seznámit.

asistentka soudce / externí spolupracovník, Právní prostor.cz
Foto: Shutterstock

Vedle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „nový občanský zákoník“) nabyl dnem 1. 1. 2014 účinnosti též zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, a který zároveň přinesl do pracovního práva, resp. oblasti zaměstnávání nezletilých, řadu nemalých novelizací. V prvé řadě byl novelizován § 6 zákoníku práce, který doposud představoval úpravu pracovněprávní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti). Tato úprava však, jakožto věc osobního statutu, byla přesunuta do nového občanského zákoníku, a to nikoli ve stejné podobě pouze pozitivně formulovaného zvláštního ustanovení. Doposud speciální úprava tak novelizací ze zákoníku práce zcela vymizela a je tedy nutné ji posuzovat v souladu s obecnými ustanoveními v části první, hlavě druhé nového občanského zákoníku.[1] Jistou, avšak neméně důležitou, korekcí těchto obecných ustanovení jsou pak pouze ustanovení § 34 a § 35 (viz níže). Současný zákoník práce tak díky uvedené novelizaci uvádí v § 6 zákonnou definici zaměstnance.

Největší změnu přinesl do oblasti zaměstnávání nezletilých samotný nový občanský zákoník, a to v ustanoveních § 34 a § 35. V § 34 nový občanský zákoník navazuje na obecné znění § 23, když negativní formulací vymezuje zákaz závislé práce nezletilých mladších patnácti let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, s výjimkou umělecké, kulturní, reklamní nebo sportovní činnosti. V podstatě je zde vymezena pracovněprávní subjektivita nezletilých, ačkoli tak není učiněno explicitně.

Mnohem většího významu však dosahuje ustanovení § 35 nového občanského zákoníku, které představuje největšího reprezentanta rekodifikačních zásahů do pracovněprávní sféry nezletilých. Oproti předchozímu ustanovení vychází § 35 odst. 1 z pozitivního vymezení, když jeho znění se vztahuje k těm nezletilým, kteří dovršili patnáct let a ukončili povinnou školní docházku. Pouze tito jsou oprávněni zavazovat se k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu, tedy zákoníku práce. Zde dochází opět k odlišení od původního znění § 6 zákoníku práce (rozuměj před novelou provedenou zák. č. 303/2013 Sb.), podle kterého zaměstnavatel nesměl sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Podle dřívější právní úpravy tak nezletilá osoba, která dosáhla věku patnácti let, avšak doposud neukončila povinnou školní docházku, směla uzavřít smlouvu zakládající pracovní poměr nebo jinou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, avšak vykonávat práci, tzn. nastoupit do zaměstnání, byla oprávněna nejdříve dnem ukončení povinné školní docházky. Nynější znění § 35 odst. 1 však přichází s přísnější úpravou, podle které je podmínka ukončení povinné školní docházky rovnocennou podmínce dosažení věku patnácti let, a nezletilá osoba, která tyto podmínky kumulativně nesplňuje, tak není oprávněna ani k uzavření pracovní smlouvy. Na tomto místě se sluší zdůraznit, že tato úprava zřejmě nebude mít dlouhého trvání, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR již připravuje novelu nového občanského zákoníku, která se dotkne i tématu zaměstnávání nezletilých. Je tedy více než pravděpodobné, že současná právní úprava se navrátí do podoby, která byla do 31. 12. 2013 zakotvena v § 6 zákoníku práce.

Neméně významným je § 35 v druhém odstavci, podle kterého zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud je to nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem (tj. zákoníkem práce). Toto ustanovení nachází svůj odraz přímo v zákoníku práce v § 56a, podle nějž zákonný zástupce nezletilého zaměstnance, který nedosáhl věku 16 let, může okamžitě zrušit pracovní poměr nezletilého zaměstnance, pokud je to nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví tohoto zaměstnance. K platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nezletilého zaměstnance podle věty první se vyžaduje přivolení soudu.[2] Jedná se o jeden z největších zásahů do hmotné úpravy pracovního práva rekodifikačními novelami, neboť v podstatě zavádí nový způsob skončení pracovního poměru, a to rovnou cestou okamžitého zrušení. S ohledem na význam tohoto institutu považuji za vhodné věnovat této úpravě na následujících řádcích více pozornosti.

Dle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku je v případě zavázání osoby mladší šestnácti let k závislé práci tato považována za slabší smluvní stranu. Zákoník práce stanoví řadu povinností zaměstnavatelům, jež zaměstnávají nezletilé[3], přičemž právní úprava platná do 31. 12. 2013 vycházela z pojetí, že se „…při porušení těchto povinností zaměstnavatelem bude mladistvý zaměstnanec bránit sám prostředky, které mu poskytuje zákoník práce.“ Toto pojetí však „…zcela vylučuje zákonné zástupce mladistvého zaměstnance, především tedy jeho rodiče, z možnosti účinně zasáhnout k jeho ochraně, pokud zaměstnavatel uvedené povinnosti porušuje. Skutečnost, že se osoba mladší 18 let může sama zavázat k výkonu závislé práce, ještě neznamená, že je sama dostatečně způsobilá bránit se proti hospodářskému vykořisťování, včetně zaměstnávání pracemi, které jsou pro ni nebezpečné, škodící zdraví nebo tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji.[4] Je tedy evidentní, že důvodem zavedení této úpravy mezi způsoby skončení pracovního poměru byla zejména ochrana nezletilých zaměstnanců a s ní související role (nejčastěji) rodičů coby nositelů rodičovské odpovědnosti.

Zkusme se však nad tímto institutem zamyslet z pohledu praktického. Lze si poměrně snadno představit situaci, kdy nezletilá osoba, která je starší patnácti let a která zároveň ukončila povinnou školní docházku, následujícího dne uzavře pracovní smlouvu a tento den bude zároveň dnem stanoveným jako den nástupu do práce. Pakliže by jeho zákonný zástupce shledal, že je nutné v zájmu jeho vzdělávání, vývoje nebo zdraví tento pracovní poměr rozvázat, měl by co nejdříve podat k soudu návrh na přivolení k okamžitému zrušení pracovního poměru nezletilého. Nejenže pak musí soud rozhodnout do dosažení věku šestnácti let nezletilého, nýbrž toto rozhodnutí musí do té doby nabýt právní moci a zákonný zástupce musí „stihnout“ pracovní poměr okamžitě zrušit. A právě tato (v nejlepším případě) jednoroční lhůta pro uskutečnění všech jednotlivých kroků bude v budoucnu zřejmě představovat největší komplikace. Vzhledem ke skutečnosti, že naprostá většina nezletilých v době ukončení povinné školní docházky již zpravidla dosáhla věku patnácti let, bude lhůta k uplatnění tohoto institutu pro zákonné zástupce spíše šibeniční. Nutno také podotknout, že rozsudek o přivolení k okamžitému zrušení pracovního poměru[5] se bude vždy vztahovat na konkrétní pracovní poměr u určitého zaměstnavatele. I přes jeho okamžité zrušení však v podstatě nebude nezletilému a zaměstnavateli nic bránit tomu, aby kupříkladu uzavřeli novou pracovní smlouvu totožného znění, avšak s jiným dnem nástupu do zaměstnání. Na druhou stranu je pravděpodobné, že tato úprava povede k menší ochotě zaměstnavatelů zaměstnávat nezletilé osoby mladší šestnácti let, neboť jejich právní jistota bude vždy omezena možností zákonných zástupců okamžitě pracovní poměr nezletilého zrušit.

Zastavme se ale u řízení o přivolení soudu k okamžitému zrušení pracovního poměru nezletilého. Ačkoli nový občanský zákoník i zákoník práce obsahují výslovné ustanovení o nutné součinnosti státní moci pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru nezletilého zákonným zástupcem, v ustanoveních procesního práva bychom tuto úpravu hledali marně. V případě tohoto typu řízení by tak soudu nezbývalo než postupovat podle obecné části zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), resp. podle ustanovení upravujících řízení ve věcech péče soudu o nezletilé[6], se subsidiární aplikací občanského soudního řádu. Řízení o přivolení soudu k okamžitému zrušení pracovního poměru nezletilého nenajdeme ani ve výčtu typových řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, jež uvádí § 466 z.ř.s. Toto ustanovení naštěstí nabízí pouze demonstrativní výčet, tedy z hlediska procesní úpravy zařazení tohoto pracovněprávního institutu pod péči soudu o nezletilé ničemu nebrání. 

Ustanovení § 468 z.ř.s. upravuje způsob možného zahájení řízení u vybraných typových řízení. Tato ustanovení mají povahu legis specialis vůči obecnému ustanovení § 13 odst. 1 z.ř.s., dle nějž se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh. Vzhledem k těmto ustanovením je nutné se domnívat, že řízení o přivolení soudu k okamžitému zrušení pracovního poměru nezletilého lze zahájit i bez návrhu (jedná se o řízení nesporné), tedy k jeho zahájení je oprávněn i sám soud ex officio, a to v nejčastěji na základě podnětu. Podnět k zahájení řízení může podat v podstatě každý, avšak soud řízení zahájí jen v případě, že jsou zde skutečnosti rozhodné pro vedení řízení.[7] Může se tedy jednat o osobu odlišnou od zákonného zástupce nezletilého. V souladu s § 16 odst. 1 z.ř.s. je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, v tomto případě samozřejmě nezletilý. Ten je v řízení zastoupen opatrovníkem, nejčastěji orgánem sociálně-právní ochrany dětí.[8] Jak již zmíněno výše, soud ve věci samé rozhoduje rozsudkem. Z hlediska hmotněprávního je podstatou celého řízení zkoumání soudu, zda je nutné rozvázat pracovní poměr nezletilého, neboť je to v zájmu jeho vzdělávání, vývoje nebo zdraví. A contrario lze říci, že soud k okamžitému zrušení pracovního poměru nepřivolí, pakliže nezjistí, že by tento byl k neprospěchu vůči jeho vzdělávání, vývoji nebo zdraví. Lze očekávat, že i v tomto případě budou těžištěm důkazních materiálů odborné znalecké posudky.

Podle § 471 odst. 2 z.ř.s. ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje soud s největším urychlením. Toto ustanovení by mělo být jakousi zárukou toho, že snahou soudu bude skončit řízení tak, aby následně mohlo dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru, to vše do dosažení věku šestnácti let nezletilého, avšak ani toto výslovné ustanovení nemůže zabránit tomu, aby například z důvodu většího množství procesních úkonů a návrhů ze strany účastníků řízení, popř. i soudu, nedovršil nezletilý šestnácti let před nabytím právní moci rozsudku ve věci samé. Nelze také opomenout možnost, že některý z účastníků řízení podá proti rozsudku ve věci samé včasné a řádné odvolání, což vzhledem k jeho suspenzivním a devolutivním účinkům způsobí nemalé prodloužení celého řízení.

Na závěr je nutné podotknout, že i tato úprava se patrně dočká zásadních změn, neboť podle návrhu novely nového občanského zákoníku zmíněného i výše má být institut rozvázání pracovního poměru nezletilého zákonným zástupcem zcela zrušen. Praktické nedostatky této úpravy, kterou nový občanský zákoník přinesl, zřejmě předehnaly samotné autory tohoto institutu, neboť již nyní, v době, kdy se občanský zákoník č. 89/2012 Sb. teprve dostává do plynulého běhu života, se ukazuje, že tento institut v praxi nemá reálnou šanci na uplatnění podle zamýšleného účelu. Ustanovení § 35 odst. 2 nového občanského zákoníku by se tak mělo vrátit do podoby původního znění § 6 in fine zákoníku práce, jenž stanovil, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.


[1] § 15 an. nového občanského zákoníku; srovnej § 6 zák. práce před novelizací provedenou zákonem č. 303/2013 a § 23 NOZ

[2] obdobně též § 77 odst. 5, odst. 6 zákoníku práce

[3] § 243 - §247 zákoníku práce

[4] Důvodová zpráva k § 31-§36  zákona č. 89/2012

[5] § 471 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

[6] § 466 an. z.ř.s.

[7] § 13 odst. 1 in fine z.ř.s.

[8] § 469 odst. 1 z.ř.s.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články