Uložila se otázka dekriminalizace pomluvy k zimnímu spánku?

V současné době se zdá, že odstranění trestného činu pomluvy z trestního zákoníku není v centru pozornosti českých zákonodárců a případná změna situace je zatím v nedohlednu. Přesným opakem je však tato problematika na mezinárodní úrovni, kde mezinárodní organizace již řadu let apelují na dekriminalizaci této skutkové podstaty.

asistentka soudce / externí spolupracovník, Právní prostor.cz
Foto: Fotolia

Důvodem, proč je vůbec trestnosti pomluvy věnována tak široká pozornost, je mnohdy argumentovaný rozpor mezi svobodou projevu na jedné straně a ochranou osobnosti (tj. zejména právem na ochranu života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí) na straně druhé. Velice často je tento rozpor spatřován v praxi médií a právě ta se tak často stávají středem pozornosti a stranou žalovanou ve sporech na ochranu osobnosti. Trestněprávní sankce jsou shledávány příliš přísnými, zdůrazňována je zejména role trestního práva, které má být uplatňováno až jako ultima ratio. Možným řešením, ke kterému nejen řada odborníků, ale koneckonců i mezinárodních institucí dospívá, je odstranění pomluvy z trestněprávních předpisů a naopak posílení role sankcí soukromoprávních ve formě nemajetkové újmy v penězích.[1]

V českém právním prostředí bylo odstranění trestnosti pomluvy opakovaně podrobeno pozornosti českých legislativců zejména v minulé dekádě. Již v roce 2003 se skupina poslanců pokusila prosadit v Poslanecké sněmovně vypuštění trestného činu pomluvy ze skutkových podstat tehdy platného trestního zákona, avšak návrh nebyl úspěšný již v prvním čtení. O rok později byl v Parlamentu projednáván návrh nového trestního zákoníku, jenž skutkovou podstatu trestného činu pomluvy již neznal. Avšak ani tento návrh nebyl přijat. S novým trestním zákoníkem, účinným od 1. 1. 2010, nakonec setrvala pomluva jako trestný čin i nadále.[2]

Mezinárodní organizace k trestnosti pomluvy

Již v roce 2007 byly členské státy na základě Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy za dekriminalizaci pomluvy vyzvány, nechť u skutkové podstaty trestného činu pomluvy zcela odstraní možnost trestu odnětí svobody.[3] Na tuto rezoluci již opakovaně odkázal i Evropský soud pro lidská práva v rámci své rozhodovací činnosti.[4] Určité snahy o odstranění trestnosti pomluvy lze vidět i ze strany Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejíž Představitel pro svobodu médií (Representative on the Freedom of the Media) taktéž vyzývá k odstranění pomluvy a hanobení v celé oblasti OBSE.[5]

Výbor pro lidská práva

V roce 2011 vyzval Výbor OSN pro lidská práva členské státy, aby zvážily úplnou dekriminalizaci pomluvy. Zdůraznil, že uplatnění trestního práva by mělo být krajním prostředkem nápravy poměrů užívaným v těch nejzávažnějších případech, a že odnětí svobody v tomto směru nikdy nepředstavuje adekvátní sankci. Právní předpisy zakotvující protiprávnost pomluvy nesmí v praxi vést k omezení svobody projevu.[6] V tomtéž roce předala Česká republika Výboru pro lidská práva (dále jen „Výbor“) Třetí periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“), a to pro roky 2005 – 2010. Zpráva Výbor mimo jiné seznamuje s tím, že do nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) byl „i přes určité pochybnosti převzat trestný čin pomluvy. Podstatou tohoto trestného činu je ochrana vážnosti a cti osoby proti úmyslnému sdělování nepravdivých skutečností, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit ji v zaměstnání, narušit její rodinné vztahy nebo způsobit jí jinou vážnou újmu. Jak ve své judikatuře dovodil Nejvyšší soud, nepravdivost informace musí být v řízení plně prokázána, a to orgány činnými v trestním řízení. Obžalovaný naopak nesmí být nucen prokazovat pravdivost svých tvrzení či dokonce odsuzován za tvrzení pouze nedoložená či neprokázaná.“ Zpráva zároveň v příloze uvádí statistické údaje týkající se počtu trestných řízení pro trestný čin pomluvy za dotčené roky. Tyto se vždy pohybovaly v řádech desítek případů.[7] V návaznosti na všeobecný komentář Výboru č. 34 odpověděla Česká republika též na otázky obsažené v seznamu problémů souvisejících s Třetí periodickou zprávou. V rámci odpovědí na řadu otázek se Česká republika musela vypořádat též s problematikou souladu trestného činu pomluvy s Paktem. Mimo jiné zde zpráva uvádí, že „tento trestný čin chrání čest a dobrou pověst člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst spolu se soukromým a rodinným životem požívají ochrany podle Listiny základních práv a svobod a mezinárodních úmluv včetně Paktu. Tyto dokumenty rovněž umožňují přiměřeně omezit svobodu slova a projevu právě z důvodu ochrany a respektu práv a pověsti druhých osob.[8]

Třetí periodickou zprávu Výbor projednával v červenci roku 2013 a přijal závěrečná doporučení ohledně příslušných problematik. Vzhledem k pomluvě konstatoval své znepokojení nad tím, že tato skutková podstata je v českém právním řádu stále trestána odnětím svobody, což podle něj může odrazovat média od zveřejňování kritických informací o záležitostech veřejného zájmu, a je tak hrozbou pro svobodu projevu a přístup k informacím všech druhů. Zopakoval, že Česká republika by měla „zvážit dekriminalizaci pomluvy a v každém případě by měla omezit užití trestního práva na nejzávažnější případy, maje na zřeteli, že uvěznění v takových případech nikdy není vhodným trestem.[9]

Evropský soud pro lidská práva

Jak již zmíněno výše, i Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) v rámci svých rozhodnutí vyzývá státy prostřednictvím Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy za dekriminalizaci pomluvy, aby ze svých právních předpisů odstranily trest odnětí svobody za pomluvu. Tento požadavek se zdá být jakýmsi minimem, k němuž mezinárodní společenství státy vyzývá.

V případě Niskasaari a další proti Finsku ESLP stanovil, že trestní sankce za pomluvu nemůže být jako taková považována za nepřiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli (v tomto případě ochraně práv jiných). Nicméně, zahájení trestního stíhání proti autorovi pomlouvačného nebo urážlivého výroku s sebou nese riziko uložení trestu odnětí svobody. Uložení trestu odnětí svobody za tiskový delikt však bude v souladu se svobodou projevu novinářů, která je zaručena v čl. 10 Úmluvy, pouze ve výjimečných případech, zejména pokud dojde k porušení jiných základních práv, například v případě nenávistného projevu nebo podněcování k násilí.[10]

Evropský soud pro lidská práva užití prostředků trestního práva v případě pomluvy ale v zásadě nevylučuje. V případě Lešnik proti Slovensku potvrdil ESLP trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku za pomluvu, která byla stěžovatelem učiněna vůči prokurátorovi. Pomluva ze strany stěžovatele v tomto případě zahrnovala i obvinění, že prokurátor zneužíval svou pravomoc, postupoval v rozporu se zákonem a dokonce jej stěžovatel nařkl z korupce a nezákonného odposlouchávání telefonu. Soud uvedl, že těchto jednání se stěžovatel dopustil opakovaně, přičemž se jednalo o obvinění závažného charakteru. Vnitrostátní soudy přitom dospěly k závěru, že stěžovatelovy výroky byly nepodložené. ELSP stanovil, že hranice přípustné kritiky státních úředníků při výkonu jejich pravomocí může být v určitých případech širší než u soukromých osob. Nicméně, mají-li státní úředníci řádně vykonávat své povinnosti, musí požívat veřejné důvěry v podmínkách nerušených neoprávněnými rozruchy. Z tohoto důvodu je nezbytné tyto osoby při plnění svých úkolů chránit před hrubými a urážlivými slovními útoky.[11] Ve věci Marchenko proti Ukrajině pak ESLP judikoval, že pomluva učiněná v kontextu debaty o věcech veřejného zájmu neospravedlňuje uložení trestu odnětí svobody, a to z důvodu jeho nevyhnutelného odrazujícího účinku (tzv. chilling efekt) na veřejnou diskuzi. Ten je ostatně přítomen i v případě, že trest odnětí svobody byl uložen „pouze“ podmíněně.[12]

Z rozhodovací činnosti ESLP je možno se domnívat, že soud užití prostředků trestního práva nevylučuje v těch případech, kdy je to nezbytné k zachování veřejného pořádku či z důvodu veřejného zájmu, nikoli však za účelem ochrany pověstí soukromých osob. Je však otázkou, do jaké míry by se s tímto tvrzením ESLP ztotožnil dnes, více než deset let po přijetí rozhodnutí ve věci Lešnik proti Slovensku, vezmeme-li nadto v úvahu případ Marchenko proti Ukrajině.

Dekriminalizace pomluvy v jiných státech

Ačkoli mezinárodní organizace se již řadu let zasazují o odstranění trestněprávních následků pomluvy z právních řádů členských států, doposud se jejich snaha nesetkala s větším úspěchem, neboť valná většina zemí, zůstaneme-li zejména na evropském kontinentě, pomluvu stále jako trestný čin označuje. Mezi jednotlivými právními úpravami lze však nalézt různé odlišnosti. Typickým příkladem jsou zvláštní ustanovení o pomluvě ve vztahu k úředníkům či politikům, které lze nalézt v Belgii či Rakousku. Francie kupříkladu trestá pomluvu pouze pokutou, výjimkou jsou však případy, kdy pomluva směřuje proti osobě nebo skupině osob pro jejich původ, příslušnost k etnické skupině, národu, rase, náboženství, pohlaví, sexuální orientaci či handicap. V těchto případech připadá v úvahu i trest odnětí svobody. K možnosti uložit za trestný čin pomluvy nanejvýše sankci ve formě pokuty přistoupilo též Chorvatsko.

Některé státy však následovaly doporučení mezinárodních organizací a pomluvu dekriminalizovaly. Příkladem lze jmenovat Bosnu a Hercegovinu, která tak učinila již v roce 2002. Dále tak učinily též například Gruzie v roce 2004, Irsko v roce 2010, Arménie v roce 2010 a Černá Hora v roce 2011. K nejrozporuplnější dekriminalizaci pomluvy došlo bezesporu v Rusku, kde byla jako trestný čin zrušena v roce 2011, avšak následujícího roku ji Státní duma opět do trestního zákoníku navrátila.

Závěr

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že nejasnosti ohledně dekriminalizace pomluvy se netýkají pouze českého právního prostředí, ale i ostatních evropských států. Řada otázek, která s případnou dekriminalizací vyvstává, vyvolává pochybnosti takového charakteru, že i ty nejvyspělejší státy s tímto krokem otálejí. Nutno samozřejmě podotknout, že míra plynulého přesunu z možnosti trestněprávní sankce za pomluvu na „pouhou“ možnost ochrany práv cestou občanskoprávní závisí na stavu společnosti v každém dotčeném státě a zejména na tom, zda ochrana práv zaručená občanským právem představuje dostatečnou „kompenzaci“ za ztrátu možnosti chránit svá práva cestou trestního řízení. Každopádně bude zajímavé sledovat, jakým směrem se tato problematika bude ubírat.

Závěrem považuji za zajímavé zmínit, že dne 3. 9. 2014 byl Poslanecké sněmovně České republiky předložen vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a který (mimo jiné) vylučuje trestní odpovědnost právnických osob za trestný čin pomluvy. Zároveň však dne 12. 11. 2014 poslanec Zdeněk Ondráček předložil pozměňovací návrh, který trestný čin pomluvy do rámce trestní odpovědnosti právnických osob navrací. Je tedy vidět, že čeští zákonodárci na otázku dekriminalizace pomluvy (byť v poněkud odlišném kontextu) přece jen nezapomněli.


[1] PICHRT, J. et al. Whistleblowing a související aspekty. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 90 - 91

[2] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Sněmovní tisk 744. [online]. [cit. 2014-12-10]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&t=744; Pomluva – vstupenka za mříže?[online]. blog.aktualne.cz, 29. července 2011 [cit. 2014-12-10]. Dostupné na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/david-zahumensky.php?itemid=13842.

[3] Parliamentary Assembly. Resolution 1577 (2007). [online]. 10.12.2014 [cit. 2014-12-10]. Dostupné z: http://assembly.coe.int/main.asp?Link=/documents/adoptedtext/ta07/eres1577.htm

[4] Např. případ Niskasaari a ostatní proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 37520/07,  odst. 77

[5] Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2007 do prosince 2007. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/zprava2007.html

[6] Human rights Committee. General comment No. 34. Dostupné z http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrc/docs/gc34.pdf

[7] Vláda České republiky. Zprávy: plnění mezinárodních úmluv. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. [online]. 2.9.2011 [cit. 2014-12-11]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/mezinarodni-pakt-o-obcanskych-a-politickych-pravech-19851/

[8] tamtéž

[9] Závěrečná doporučení k třetí pravidelné zprávě České republiky, 22. 8. 2013. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/Zaverecna-doporuceni-HRC.pdf

[10] Případ Niskasaari a ostatní proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 37520/07,  odst. 77. V anglickém jazyce dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22niskasaari%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001-99775%22]}

[11] Případ Lešnik proti Slovensku, rozsudek ze dne 11. 3. 2003, stížnost č. 35640/97. V anglickém jazyce dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22le%C5%A1n%C3%ADk%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001-60974%22]}

[12] Případ Marchenko proti Ukrajině, rozsudek ze dne 19. 2. 2009, stížnost č. 4063/04. V anglickém jazyce dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22marchenko%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22,%22DECISIONS%22],%22itemid%22:[%22001-91415%22]}

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články