Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží vylučuje i pravidla veřejného pořádku

Když hledáme inspiraci v zahraničí, většinou se díváme do německy mluvících zemí. Dnes však uděláme výjimku. Budeme se zabývat výkladem dokumentu, který platí skoro po celém světě. Konkrétně jde o Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („Úmluva“). Jejím výkladem se nedávno zabýval francouzský Kasační soud (la Cour de cassation) a přijal zajímavé závěry, které jsou relevantní i pro podnikatele v ČR.

Kasační soud ve svém rozsudku ze dne 17. května 2023 poukázal na to, že Úmluva vylučuje vnitrostátní pravidla, a to včetně pravidel veřejného pořádku.[1] (C. Cass. 1ère chambre civile du 17/05/2023 č. 22-16290). V konkrétním případě šlo o pravidla týkající se vadných výrobků.

O co šlo?

Francouzská společnost prodala italské společnosti potraviny, které byly určeny k výrobě dalších produktů. Ukázalo se však, že prodané potraviny nejsou v souladu s předpisy.

Italský kupující proto žaloval francouzského prodejce a požadoval náhradu škody z titulu odpovědnosti za vadu výrobků. Odvolací soud uznal francouzskou společnost odpovědnou, a to na základě francouzských předpisů o vadných výrobcích.

Francouzská společnost však podala kasační opravný prostředek k francouzskému nejvyššímu soudu, a to s odkazem na Úmluvu. Konkrétně se dovolávala čl. 79 Úmluvy ve snaze vyloučit svou odpovědnost.

Čl. 79 Úmluva konkrétně stanoví: „Strana není odpovědná za nesplnění jakékoli povinnosti, jestliže prokáže, že toto nesplnění bylo způsobeno překážkou, která nezávisela na její vůli, a ohledně které nebylo možno rozumně očekávat, že by s ní strana počítala v době uzavření smlouvy, nebo že by tuto překážku nebo její důsledky odvrátila nebo překonala.“

Kasační soud se ve svém rozsudku argumentaci francouzského prodejce vyslyšel. V odůvodnění nejprve zopakoval, že Úmluva je použitelná, pokud (i) jsou strany usazeny ve dvou signatářských státech a (ii) nevyloučily její použití.

Poté Kasační soud vytkl odvolacímu soudu, že rozhodoval na základě francouzských předpisů o vadných výrobcích (které mají mimochodem původ v právu EU)[2], když Úmluva vylučuje jiné režimy odpovědnosti. To znamená, že pokud se použije Úmluva, řídí se otázky odpovědnosti za vady výrobků výhradně úpravou v Úmluvě (a samozřejmě případně také úpravou ve smlouvě mezi kupujícím a prodávajícím).

Z toho plyne, že odvolací soud nemohl použít jiné vnitrostátní předpisy, a to i přesto, že tyto vnitrostátní předpisy mají povahu veřejného pořádku.

Závěrem

Z rozhodnutí tedy plynou především dva důležité závěry.

První z nich je mezi právníky v podstatě notorietou, přesto se sluší ho občas připomenout. Neprávní veřejnost jím totiž může být překvapena. Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží se mezi prodávajícím a kupujícím použije v podstatě vždy, pokud se strany nacházejí v signatářských státech a pokud ji nevyloučily. Toho si často nejsou vědomi ani zkušení podnikatelé.

Druhý závěr je zajímavý i pro právníky, a proto ho zde také zopakujeme. Ustanovení „vnitrostátního“ práva se nemohou použít vedle Úmluvy, a to ani tehdy, když mají povahu veřejného pořádku.

Při mezinárodním prodeji je namístě ostražitost. Pro obchodníky na obou stranách je zásadní, aby si byli vědomi existence Úmluvy a aby pečlivě zvážili, jestli ji chtějí v konkrétním obchodním vztahu uplatnit, či nikoli. Rozhodnutí, které jsme Vám dnes představili, také připomíná důležitost spolupráce s právním odborníkem se specializací na mezinárodní obchod. Správné zohlednění relevantních mezinárodních smluv i jiných dokumentů totiž může podstatně usnadnit obchodní transakce a zajistit ideální průběh mezinárodního spolupráce.

[1] Jde o rozhodnutí 1. občanskoprávního senátu Kasačního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. 22-16290 (C. Cass. 1ère chambre civile du 17/05/2023 n° 22-16290).

[2] Rozhodnutí je tedy zajímavé i v tom, že něj plyne nadřazenost Vídeňské úmluvy nad (sekundárním) právem EU.