Právo IT

Bankovní identita je elektronická forma identifikace konkrétní osoby. Prakticky tedy jde o náhradu dokladu totožnosti.

Ověření zdrojových kódů softwaru bývá požadavkem objednatele softwaru v návaznosti na uložení kódů do úschovy.

Článek navazuje na sérii starších článků vztahujících se k pokutám za porušení povinností vyplývajících z obecného nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 2016/679 o ochraně osobních údajů, u nás známějšího pod anglickou zkratkou GDPR (dále jen „Nařízení“).

Czech Point, jinak také Český podací ověřovací informační národní terminál, představuje základní prvek elektronizace činnosti veřejné správy v České republice, a stal se prvním výstupem eGovernmentu na našem území.

Legislativa i aplikační praxe týkající se autonomních vozidel budou čelit hned několika významným otázkám, neboť rozvoj automatizace nejen v oblasti automobilového průmyslu jde nepochybně dopředu.

Zatímco povinnosti týkající se ochrany osobních údajů se k e-mailovému marketingu budou vztahovat pouze tehdy, pokud lze dané e-mailové adresy nebo údaje obsažené v rozesílaných e-mailech považovat za osobní údaje, povinnosti dle antispamového zákona dopadají na jakákoliv e-mailová (a obecně elektronická) obchodní sdělení bez ohledu na to, jakou mají použité e-mailové adresy povahu.

Umělá inteligence[1] se již vyskytuje v řadě produktů. Jedná se virtuální asistenty, chatboty nebo systémy pro hodnocení stávajících či potenciálních klientů. V budoucnosti se dočkáme autonomních vozidel, asistentů v domácnosti a dalších výrobků, které se budou chovat autonomně, bez lidského zásahu.

Byť je Nařízení o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (tzv. „Nařízení GDPR“) účinné už více než dva roky, a český tzv. „antispamový zákon“ (tedy zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti, dále jen „ZSIS“) ještě mnohem déle, stále se setkáváme s tím, že subjekty mající zájem rozesílat e-mailová obchodní sdělení vůbec neznají podmínky, za kterých tak lze činit.

Příspěvek diskutuje povahu informačního soukromí jakožto formy soukromí, která je svým postavením blízká problematice ochrany osobních údajů. Čtenáři je nejprve představeno soukromí jako jedna ze složek všeobecného osobnostního práva a následně je seznámen s různými náhledy na klasifikaci a vymezení tohoto fenoménu.

Rostoucí význam informačních technologií se mimo jiné projevuje i potřebou průběžně upravovat dílčí charakteristiky mechanismu právní regulace. Cílem takových úprav je zajištění stabilní efektivity práva. V tomto textu je proveden rozbor dvou relativně nových regulatorních metod, které se postupně prosazují v právu informačních technologií.

V posledních letech jsme svědky nebývalého technologického rozpuku. Tomuto rozpuku však coby právníci nemůžeme toliko přihlížet, ale měli bychom na něj rovněž adekvátně reagovat. To platí i pro nás, tj. pro právníky specializující se na dědické právo, které je obvykle považováno za spíše strnulejší oblast právního řádu.

Právo a nové technologie jsou kombinací, která v poslední době nabývá na síle a v budoucnu bude ovlivňovat naše životy čím dál více. Své o tom ví JUDr. Eva Fialová, LL.M., Ph.D., výzkumná pracovnice na Ústavu státu a práva Akademie věd zabývající se právem umělé inteligence, advokátka a of counsel pražské advokátní kanceláře GHS Legal, s.r.o., členka Spolku pro ochranu osobních údajů a společnosti pro autorské právo ALAI.

V praxi se pravidelně setkáváme s požadavkem objednatele SW na dodavatele, aby současně s předáním SW předal i zdrojové kódy a dokumentaci k nim. Důvodem tohoto požadavku je obava objednatele, že v budoucnu může dojít k problémům, ať už v rámci dalšího rozvoje SW nebo při poskytování servisní činnosti, tj. odstraňování vad.

Řadě vědeckých průzkumů předchází prvotní výzkum, jehož cílem je získané výsledky využít v praxi. Zejména pokud je výzkum zadán či financován soukromou sférou, je nutné kvalitně právně zajistit hladký přechod výzkumných výsledků do praxe. V jednotlivých fázích tohoto procesu řeší právní dokumenty otázky týkající se podoby spolupráce obou stran, smlouvy o nehmotné dílo, případně smlouvy o společném výzkumu a následně i smlouvy zajišťující uvedení výsledků výzkumu do praxe.

Jak a komu připisovat deliktní odpovědnost při porušení právem stanovených norem autonomními systémy? Víme, že je doposavad nemožné, aby tady byl takový autonomní stroj s umělou inteligencí, který by dokázal překonat test A.M.Turinga spočívající v imitaci jednání člověka, jako takového. Smyslem tohoto článku je upozornit, že se zde uplatní odpovědnost bez ohledu na zavinění, a to zcela jen u provozovatele takovéhoto autonomního systému.

Jakub Kól vystudoval aplikovanou informatiku a působí jako expert na strojové učení ve společnosti ATLAS Consulting spol. s r.o. Vedle strojového zpracování přirozeného jazyka (natural language processing) se zabývá také počítačovým zpracováním obrazu (computer vision). Co to je strojové učení, umělá inteligence a jaké je jejich možné využití v právu? Odpovědi nejen na tyto otázky naleznete v tomto rozhovoru.

Současná situace koronavirové pandemie nás přirozeně přiměla zamyslet se mimo jiné nad otázkou, zdali jako společnost stojíme na hranici rapidního vzestupu v užívání umělé inteligence (AI), a to zejména pokud jde o její využití při výkonu práce. Události posledních měsíců ukázaly, že i díky zavedeným krizovým opatřením v souvislosti se šířením koronaviru se AI velmi rychle včlenila do každodenního života každého z nás.

Řada společností přešla kvůli současné situaci do režimu home office a jejich zaměstnanci byli najednou schopni vykonávat svou profesi naplno i mimo kancelář. Této změně musely společnosti přizpůsobit i své IT systémy. To ale s sebou přináší řadu aspektů, včetně dostatečného zabezpečení dat, se kterými je nově nakládáno z osobního domácího připojení. Dodržování kybernetické bezpečnosti proto nyní představuje zásadní otázku.

V Praze 1. června 2020 – Členové názorové platformy Rozumné právo jsou přesvědčeni, že koronavirovou krizi lze využít k odstranění zbytečné administrativy a právní regulace, která škodí podnikání a komplikuje občanům život. Krize a s ní spojená omezení ukázala důležitost elektronických forem právních jednání, a je proto potřeba, aby jim poskytl odpovídající ochranu i náš právní řád.

Sítě 5G nabízejí více potenciálních přístupových bodů pro útočníky, vzhledem k tomu, že mají méně centralizovanou architekturu, vyžadují více antén a jsou mnohem více závislé na softwaru. Počet kybernetických hrozeb navíc globálně stoupá a jsou stále propracovanější.

Před více než šesti lety jsem se v článku „Je možné prodávat „použité“ e-knihy?“ zabýval problematikou prodeje „použitých“ e-knih a vycházel jsem při tom z německé judikatury. Nyní se při výkladu dané otázky můžeme opřít o rozsudek Soudního dvora EU (SDEU), které je závazné i pro soudy jednotlivých členských zemí EU, které musí při rozhodování stejné právní otázky aplikovat principy unijního práva způsobem, jakým je interpretoval SDEU.

Novinkou v právní úpravě webových prezentací je zákon o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací.[1] Jeho cílem je zpřístupnit získávání informací nebo zabezpečování různých oblastí života nevidomým lidem, kterých v České republice žije na osmdesát tisíc. Zákon může usnadnit přístup na internet částečně také seniorům, kteří jsou nyní například ohledně vyplňování formulářů či zjišťování informací odkázáni na pomoc svých blízkých.

V oblasti regulace kybernetické bezpečnosti spočívá stěžejní právní úprava v zákoně č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti (dále též „ZoKB“), a podzákonných předpisech, které úpravu tohoto zákona dále rozvíjejí.

Digitalizace, ovlivňující stále více oblastí našeho života, vstupuje samozřejmě i do energetiky. Do České republiky postupně přichází trend inteligentních sítí neboli Smart Grids, které umožní (nejen) běžným domácnostem využívat elektřinu efektivněji a ušetřit tak peníze. Zároveň by inteligentní sítě měly zajistit větší stabilitu celého energetického systému.

V březnu 2019 rozvířilo vody dodavatelů i uživatelů technologie tzv. dynamického biometrického podpisu (dále jen „DBP“) svérázné rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“).[1]