Odpovědnost za delikty autonomních systémů současným pohledem Ústavního soudu ČR

Jak a komu připisovat deliktní odpovědnost při porušení právem stanovených norem autonomními systémy? Víme, že je doposavad nemožné, aby tady byl takový autonomní stroj s umělou inteligencí, který by dokázal překonat test A.M.Turinga spočívající v imitaci jednání člověka, jako takového. Smyslem tohoto článku je upozornit, že se zde uplatní odpovědnost bez ohledu na zavinění, a to zcela jen u provozovatele takovéhoto autonomního systému.

Mgr. Vojtěch Říhaadvokát, AK-ŘÍHOVÁ , externí doktorand na Katedře obchodního práva PF UK

Je nutné si uvědomit skutečnost, že autonomní stroje s umělou inteligencí budou dělat to, co po nich bude jejich tvůrce, tedy člověk, požadovat. 

V rámci zachování veřejného pořádku nemůže být v tomto ohledu vedena polemika o jiném druhu odpovědnosti než o objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Tato se bude presumovat právě u samotného provozovatele autonomního systému s umělou inteligencí. 

V článku tak bude rozebrán typ deliktní odpovědnosti za přestupky v dopravě právě s pohledem na autonomní systémy s umělou inteligencí. 

Je možno totiž způsob objektivní deliktní odpovědnosti vztahovat směrem k věcem, které se budou pohybovat samy o sobě. Dojde tak k připsání odpovědnosti za deliktní jednání konkrétní osobě. Jelikož zde dochází k narušení individuální odpovědnostní koncepce, pak je na místě se ptát, zda takový způsob objektivní deliktní odpovědnosti ustojí test ústavnosti.[1] 

I. Úvod

V rámci tohoto článku budu komentovat nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (116/2018 Sb., N 95/89 SbNU 409),[2] o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče z pohledu možné budoucí konstrukce odpovědnosti provozovatelů autonomních strojů s umělou inteligencí. Za pomoci tohoto komentáře budu odpovídat na položenou právní otázku.

Samotná právní otázka

Samotná právní otázka zní, jakým způsobem a komu připisovat deliktní odpovědnost při porušení právem stanovených norem autonomními systémy s umělou inteligencí?

Jak má být tedy regulován odpovědnostní vztah za věc, která není bez pána a která dokáže působit na vnější svět, aniž by však měla vůli? 

Sám o sobě je takový koncept těžko představitelný, pokud si tedy nebudeme již představovat samotné autonomní systémy s umělou inteligencí. [3]

Rozlišení mezi vůlí a inteligencí

Je nutné rozlišit rozdílu mezi vůli a inteligencí. O tomto již hovořil František Weyr v rámci své Teorie práva, když mluvil o intelektu, coby instrumentu vůle, kdy intelekt má sloužit vůli a jejím účelům.[4] 

Jedná se o dvě samostatné složky, kdy inteligence je nástrojem vůle a vůle samotná je přirozenou vlastností člověka v ontologickém smyslu. Vůle samotná se uplatní u člověka při vlastních lidských gnoseologických postupech, aby následně takový člověk došel k možnému deontologickému řešení, jak řešit vlastní právní vztahy mezi osobami s vůlí, které se mohou střetávat s autonomními stroji s umělou inteligencí. To vše pak činí s vědomím toho že, takovéto stroje již nemají žádnou volní složku (vůli) svého bytí. Nutno však podotknout, že na vnější svět dokáží působit oba dva takoví činitelé, jednou jako osoby, podruhé jako věci.

Jaký je tedy vlastní největší rozdíl, mezi bytím člověka s vůlí a autonomním strojem s umělou inteligencí?

Je to ve způsobu fungování, kdy člověk, jako inteligentní a společenský tvor dokáže fungovat indeterministickým způsobem, jelikož ničeho nemá pevně a fixně předurčeno a může se rozhodovat svobodně o své vlastní svobodné vůli. Tedy, člověk, jako takový může a nemusí něčeho ve vnějším světe vykonat. Rovněž je tato schopnost a vlastnost člověka, jako osoby, utvářena vlastní motivací člověka, kdy tato motivace je součástí volní složky člověka.

Autonomní stroj s umělou inteligencí však není nadán vůlí. Tudíž, autonomní stroje s umělou inteligencí fungují na deterministickém přístupu, jelikož mají pevně a fixně předurčeno, co vykonají a jakým způsobem budou působit na vnější svět. Autonomní stroje s umělou inteligencí nemají žádnou volní složku, a tedy postrádají i složku motivace, která je jinak přirozená pro člověka. Autonomní stroj s umělou inteligencí něčeho vykoná ve vnějším světě, případně nevykoná, jelikož může dojít k vlastní chybě ve způsobu fungování autonomního stroje s umělou inteligencí (= chybě vlastního elektronického selhání, bez rozmyslu původu tohoto selhání v hardware složce či software složce), či, případně může dojít k chybě ve způsobu výpočtu výsledku (= kdy budou špatným způsobem vyhodnoceny vstupní údaje a nebudou odpovídat následnému výsledku výpočtu autonomního stroje s umělou inteligencí).

Tedy, měli bychom postavit základ rozdílnosti člověka a autonomního stroje s umělou inteligencí v té nejsurovější podobě. 

Shrnutí

Člověk je tvorem a osobou s indeterministickým způsobem působením na vnější svět. Autonomní stroj s umělou inteligencí je věcí s deterministickým působením na vnější svět.

II. Jakým způsobem můžeme přičítat odpovědnost věcem za deliktní jednání těchto věcí, kdy takovéto věci dokážou působit samy o sobě na vnější svět?

Při výkladu dvou nastíněných filosofických rovin zjistíme, že je možné použít na nové otázky staré odpovědi. Ty se zde vhodně nabízí pro řešení budoucích právních problémů.

Starým problémem a starým řešením je v tomto případě míněno pojednání o motorových vozidlech, která se nějakým způsobem, zřejmě působením člověka, jako řidiče (vlastního aktivátora volní složky pro jinak od vůle oproštěné věci), ocitla jedoucí příliš rychle, případně špatně nebo nesprávně stojící na komunikaci určená pro motorová vozidla. V takový okamžik, kdy byla tato motorová vozidla zaparkována nesprávně, případně jela příliš rychle, došlo k porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu). 

Zákonem č. 297/2011 Sb., byla zavedena objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt, k jehož spáchání dojde tím, že provozovatel vozidla nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. 

Byla zde stanovena tato odpovědnost provozovatele vozidla, a to však nehledě na skutečnost, ať už je provozovatelem takovéhoto vozidla jakákoliv osoba (fyzická, právnická, podnikající, nepodnikající). Bylo tomu tak učiněno s vědomím toho, že osoba provozovatele motorového vozidla nemůže tuto povinnost splnit, jelikož nebude nadána schopnostmi ovlivnit jednání řidiče předmětného motorového vozidla. Odpovědnost takovéto osoby, coby provozovatele motorového vozidla, byla navíc presumována. 

V tomto ohledu mělo být spatřováno v takovéto konstrukci odpovědnostního vztahu vlastního rozporu se základními právy a principy právního státu podle čl 1. odst. 1 Ústavy.

Tato výše uvedená úvaha byla vtělena do návrhu v rámci řízení o prohlášení části výše uvedeného zákona za neplatný,[5] případně později, na vyslovení protiústavnosti tohoto ustanovení takovéhoto zákona.

Ústavní soud tento návrh svým nálezem zamítl a poskytl k němu poměrně vyčerpávající odůvodnění, leč, v leckterém ohledu dosti tautologické a postavené jen na ochraně vyšších hodnot jako takových. 

Nemíním to nikterak kriticky, jen úvahy, proč by tomu tak mělo být, mohly být vyloženy více dopodrobna. V tomto ohledu zůstal Ústavní soud ČR dostatečně abstraktním, byť, co do vlastní přesvědčivosti čerpal ze své autoritativní síly vyplývající z ústavního pořádku České republiky. 

III. Vlastní nálezová část

Ústavní soud si v této záležitosti vyžádal vyjádření Vlády ČR, která uvedla, že „správní delikt provozovatele vozidla je založen na objektivní odpovědnosti s možností liberace, nikoliv na absolutní objektivní odpovědnosti. Provozovatel vozidla se zprostí odpovědnosti v případě, jestliže prokáže splnění zákonem stanovených liberačních důvodů uvedených v § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Zároveň platí, že jde o správní delikt subsidiární. K projednání správního deliktu by se mělo přistoupit až tehdy, nebude-li možno na základě žádných důkazů či indicií zjistit skutečného řidiče a vést proti němu přestupkové řízení. Vláda má za to, že konstrukce správního deliktu odpovídá jak konceptu individuální odpovědnosti, tak veřejnému zájmu na potrestání objektivně existujícího protiprávního stavu způsobeného provozem vozidla na pozemních komunikacích. 

Předmětný správní delikt představuje zvláštní druh odpovědnosti, jehož cílem je postihnout objektivně existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, respektive užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Jde o to, aby tento protiprávní stav nezůstal navzdory nemožnosti potrestat pachatele bez postihu. Ačkoliv je pravidlem, že odpovědnost fyzické osoby nepodnikající je - na rozdíl od odpovědnosti právnické osoby či podnikající fyzické osoby - založena na zavinění a že důkazní břemeno nese v řízení správní orgán, v daném případě jsou dány důvody k odchýlení se od "běžného" konceptu odpovědnosti fyzické osoby. Fyzická osoba zde má totiž zvláštní postavení jako provozovatel vozidla, a tudíž nese zvýšenou odpovědnost za dodržování veřejnoprávních povinností v podobě pravidel provozu na pozemních komunikacích. 

Podobnou úpravu vycházející ze zvýšených nároků na dodržování veřejnoprávních povinností ze strany nepodnikajících fyzických osob, které mají zvláštní postavení, tedy nejsou "běžnými" fyzickými osobami, lze podle vlády nalézt i v jiných zákonech. Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, například upravuje objektivní odpovědnost fyzické osoby v postavení dopravce. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví objektivní odpovědnost fyzické osobě v postavení vlastníka lesa, nebo zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, upravuje objektivní odpovědnost osoby, které bylo uděleno úřední oprávnění.

Vláda zdůrazňuje, že správní sankce, kterou je možné provozovateli vozidla uložit, svou výší nepřesahuje částku odpovídající pokutě za přestupek. V některých případech může být dokonce znatelně nižší. Nebylo-li prokázáno, že přestupek spáchal sám provozovatel, pak mu není možné přidělit body v bodovém systému ani mu uložit zákaz činnosti. Osoba stíhaná za přestupek tak není, jak je nesprávně uváděno v návrhu, ve výhodnějším postavení než osoba stíhaná za správní delikt.

Napadená ustanovení podle vlády neukládají provozovateli vozidla břemeno, které není schopen unést. Vlastnictví zahrnuje podle čl. 11 odst. 3 Listiny i závazek vůči ostatním zájmům chráněným Ústavou a Listinou, který jde k tíži vlastníka. Provozovatel vozidla, byť nemusí být vždy jeho vlastníkem, je osobou, která má vozidlo dlouhodobě soustavně ve své moci a reálně s ním nakládá, rozhoduje o jeho používání, zajišťuje jeho opravy, údržbu a plnění dalších povinností, které jsou s provozem vozidla spojeny. V českém právním řádu není nijak výjimečné, že povinnost nedopadá na osobu, která má v danou chvíli vozidlo ve své moci, ale že je určena jedna osoba, která řádné provozování vozidla zaštiťuje a která je nositelem příslušných povinností, spolu s přiměřenými liberačními důvody. Například podle § 83 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích") je provozovatel vozidla sankcionován za to, že bylo provozováno vozidlo, aniž by na něm byla umístěna tabulka s poznávací značkou. 

Svěřením vozidla jiné osobě se provozovatel vozidla nezbavuje výkonu vlastnického práva ani odpovědnosti za následky, které budou užitím vozidla způsobeny. Objektivní odpovědnost za následky způsobené provozem vozidla je v soukromoprávní rovině předvídána v § 2927 a násl. občanského zákoníku a je zcela přiměřené, že obdobná odpovědnost je v rovině obecné, tedy vůči ochraně života, zdraví a majetku ostatních osob, zakotvena i v právu veřejném. Provozovatel vozidla je vždy spoluodpovědný za provoz vozidla. Tím, že svěřil vozidlo jiné osobě, je s touto osobou vždy v určitém "smluvním" vztahu, a má tedy možnost určit podmínky a způsob, jakým bude vozidlo užito, a případně i vyřešit následky nesprávného způsobu užití vozidla. Provozovatel má tedy možnost, kromě výchovného působení na řidiče, kterému dává k dispozici vozidlo, rovněž nastavit takové parametry vzájemného vztahu, ve kterých bude zohledněno i případné porušení jeho odpovědnosti vyplývající z § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Následně může vymáhat uloženou částku správní sankce po skutečném pachateli.

Opodstatnění nemá ani tvrzení, podle něhož napadená ustanovení nejsou v souladu se zásadou presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Předmětem řízení o správním deliktu není zkoumání zavinění provozovatele vozidla za porušení konkrétního pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť jde o objektivní odpovědnost, která je běžně stanovena v dopravních předpisech. Peněžitá pokuta v mnohem nižším rozmezí zohledňuje sekundární povahu správního deliktu. Dopady do osobní sféry provozovatele vozidla jsou proto nižší, než by byly dopady při přímém potrestání řidiče. 

Vláda si je vědoma určité kolize dvou ústavně chráněných hodnot. Na jedné straně stojí právo každého odepřít výpověď, jestliže by tím způsobil nebezpečí postihu sobě nebo osobě blízké. Na straně druhé stojí důležité veřejné zájmy, kterými jsou především zajištění bezpečnosti silničního provozu, respektive ochrana života, zdraví a majetku ostatních osob, jakož i zajištění vymahatelnosti práva. U deliktů zjištěných prostřednictvím automatické techniky není možno přímo na místě zjistit totožnost pachatele. Jeho následné zjištění z podkladů, které má správní orgán k dispozici, je zas velmi komplikované a bez spolupráce provozovatele vozidla takřka nemožné. Před nabytím účinnosti zákona č. 297/2011 Sb. zůstávalo velké množství těchto deliktů nevyřešeno, neboť ze strany provozovatelů vozidla docházelo k excesivnímu využívání (respektive zneužívání) práva odepřít výpověď, což však způsobovalo faktickou nemožnost důsledného postihování pachatelů zdokumentovaných protiprávních jednání. Cílem zákonodárce proto bylo zajistit vyváženou ochranu všech výše uvedených hodnot, přičemž tohoto cíle bylo možno dosáhnout toliko zavedením institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Tato vyváženost je podle názoru vlády zajištěna zejména charakterem sankce, sekundární povahou objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek, a tím, že se odpovědnost provozovatele vozidla uplatňuje jen v případě některých porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích. Přestože tedy mohou být důsledky posuzované objektivní odpovědnosti vnímány jako určitý tlak na provozovatele vozidla, aby sdělil, kdo v okamžiku porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vozidlo řídil, a je tedy pachatelem přestupku, tento tlak je vyvážen výše uvedenými parametry.“ (zvýraznění přidáno ze strany autora).

Z výše uvedeného je patrné, že Vláda ČR předložila tento zákon Parlamentu ČR s odůvodněním nutnosti zajistit větší vymahatelnost práva při provozu na pozemních komunikacích, jakož i s vědomím toho, že zavedením tohoto aspektu „konečné odpovědnosti“ provozovatele motorového vozidla, bude působit takovýto normový soubor s aktivním preventivním přístupem odpovědnosti za újmu oproti odchýlení se od původní koncepce, kterou je retrospektivní odpovědnostní koncepce.

Vláda ČR posléze své vyjádření doplňovala, když uvedla rovněž i vyslovený názor na tutéž otázku ze strany Nejvyššího správního soudu, a to z rozsudku ze dne 16. 6. 2016, evidovaného pod č. j. 6 As 73/2016-40. Vláda ČR uvedla, že v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval i otázkou souladnosti napadených ustanovení s ústavním pořádkem, kdy zde byl podáván následující výklad ze strany Nejvyššího správního soud: "vezmeme-li v úvahu, že právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 a § 125f zákona o silničním provozu je omezena na úzkou skupinu deliktů objektivně a spolehlivě zjištěných prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo spočívajících v neoprávněném zastavení nebo stání [§ 125f odst. 1 písm. a)], (sic)

  • za podmínky, že takové porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu [pak by se plně uplatnila individuální odpovědnost pachatele na principu zavinění; § 125f odst. 1 písm. c)], (sic - pozn. red.)
  • kdy navíc nejde o odpovědnost absolutní, nýbrž s možností liberace z důvodů, které registrovaný provozovatel vozidla nemohl nijak ovlivnit (srov. § 125f odst. 5),
  • a dokonce kdy - nad rámec nutného - podle zákonné konstrukce nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla teprve sekundárně, tj. pouze v případě, že nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku nevedly k cíli (§ 125f odst. 4),
  • a konečně přihlédneme-li k povaze a intenzitě této formy nepřímého nátlaku na provozovatele vozidla (limitovaná výše pokuty, absence ukládání bodů do registru řidičů), nemá Nejvyšší správní soud ... vážný důvod pochybovat o tom, že předmětná právní úprava v testu ústavnosti obstojí".  Vláda ČR dále uvedla, že „Nejvyšší správní soud odkázal i na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v nichž nebylo shledáno porušení čl. 6 Úmluvy v případě obdobných zákonných úprav v Rakousku a Velké Británii.“

Vlastní přezkum otázek ústavnosti napadené právní úpravy

Ústavní soud přistoupil ke zkoumání otázek 1) objektivní odpovědnosti z hlediska požadavku splnitelnosti právní povinnosti podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, 2) objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla jako zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, 3) objektivní odpovědnosti za správní delikt z hlediska presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), 4) práva jednotlivce odepřít výpověď v případě, kdy označení pachatele může zabránit zahájení řízení o správním deliktu, za který nese objektivní odpovědnost (čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a dále 5) vyjádřením vlastního názoru obiter dictum do budoucna.

Objektivní odpovědnost z hlediska požadavku splnitelnosti právní povinnosti

K prvnímu bodu [6] uvedl Ústavní soud následující skutečnosti, které stojí za zmínění.

„Ústavní soud posoudil napadená ustanovení z hlediska požadavku splnitelnosti právní povinnosti, přičemž se zabýval oběma uvedenými alternativami jejich výkladu. Podle prvního z nich je obsahem povinnosti provozovatele vozidla určité aktivní jednání, které je způsobilé zamezit porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Otázkou však zůstává jejich identifikace. Žádné opatření nemůže zcela vyloučit autonomní jednání řidiče vozidla, a tudíž ani možnost, že se úmyslně či neúmyslně dopustí protiprávního jednání. Za smysluplný zjevně nelze považovat ani výklad, podle něhož má být provozovatel vozidla vždy přítomen jeho užití a svým fyzickým zásahem (třeba strhnutím volantu) zamezit řidiči porušit jeho povinnosti. Takovýto požadavek by byl na míle vzdálen od reálného běhu věcí a neobstál by ani z hlediska jiných ustanovení zákona o silničním provozu, která stanoví povinnosti řidiče.“ (zvýraznění přidáno ze strany autora).

„Požadavek splnitelnosti právní povinnosti lze vztáhnout jak na povinnost, s jejímž porušením je spojen vznik objektivní odpovědnosti, tak na sankční povinnost, která je jejím právním následkem. V případě napadených ustanovení to znamená, že tímto hlediskem lze posuzovat jednotlivé povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, která však v tomto ohledu nejsou nijak zpochybňována. Rovněž by mohla být z hlediska splnitelnosti posuzována i pokuta za posuzovaný správní delikt podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Z povahy věci naopak není možné posuzovat splnitelnost objektivní odpovědnosti samotné, neboť ta není vlastním pravidlem chování, ale jen stanovením právního následku.“ (zvýraznění přidáno ze strany autora).

Jak je patrno, i Ústavní soud zde činí znatelného rozdílu v tom ohledu, že objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla odděluje a staví jej jen do role a postavení následku, aniž by zde vyžadoval příčinnou souvislost. Dále k tomuto mlčí a je nutné tedy k tomuto doplnit. 

Vlastní režim objektivní odpovědnosti v posuzované situaci je nutno spatřovat s vlastním ontologickým hodnotovým bytím, jelikož není v moci žádného orgánu veřejné moci, a bylo by i proti hodnotám všeobecné svobody pohybu a zásady ochrany soukromí, aby pak byl například každý jednotlivý řidič sledován, aniž by k tomuto mělo být zákonného důvodu. Je tedy patrno, že taková koncepce by byla v rozporu s materiálním právním státem. Je tedy nutné, pro zachování materiálního právního státu, volit hodnotově takovou právní úpravu, kterou se bude aktivně působit na jednání jednotlivých účastníků silničního provozu, aniž by se tím výrazněji zasahovalo do práva na ochranu soukromí a svobodu pohybu.

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla jako zásahu do vlastnického práva

Ke druhé otázce,[7] při které podroboval právní úpravu testu proporcionality, uvedl Ústavní soud, že:

„Ústavní soud spatřuje účel napadených ustanovení v zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, tedy především v preventivním působení na jednání účastníků silničního provozu, aby nedocházelo k takovému jednání, které by mohlo mít za následek ztráty na životech či poškození zdraví nebo majetku. Napadená ustanovení sledují v podstatě stejný účel jako zákonné povinnosti řidiče nebo pravidla provozu na pozemních komunikacích, jejichž porušení má za následek spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Jde nepochybně o legitimní účel, k jehož dosažení mohl zákonodárce stanovit povinnosti představující zásah do vlastnického práva provozovatele vozidla. Odpovídá totiž zásadám obsaženým v čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“

„Pokud jde o otázku, zda bylo možné sledovaného cíle dosáhnout jiným způsobem, který by byl ve vztahu k dotčenému základnímu právu šetrnější, Ústavní soud zvažoval existenci jiných možných variant řešení, které by byly co do své účinnosti srovnatelné se zákonodárcem zvoleným řešením. V tomto ohledu se jako první možnost nabízí zachování dřívějšího stavu, kdy objektivní odpovědnost provozovatele vozidla ani s ní spojený zásah do jeho vlastnického práva nebyly stanoveny vůbec a za přestupky, jejichž spácháním vzniká předmětná objektivní odpovědnost, odpovídal výlučně jejich pachatel.“

„Důvod, pro který zákonodárce přistoupil ke stanovení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nad rámec již existující úpravy přestupků podle zákona o silničním provozu, spočívá ve snaze odstranit stav, kdy některé z těchto přestupků nebylo možné ve velkém počtu případů postihovat. Bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit. Automatizované technické prostředky často nezaznamenaly pachatele, nebo jej nezaznamenaly natolik ostře, aby jej bylo možno ztotožnit s konkrétní osobou. V případě neoprávněného zastavení nebo stání pak bránila identifikaci řidiče jeho nepřítomnost. Jiné možnosti zjištění osoby řidiče byly zpravidla velmi omezené. Přehled o tom, kdo vozidlo užíval, by nicméně vždy měl mít jeho provozovatel.“

Zde Ústavní soud vyložil, jak vnímá jednotlivé hodnoty, kdy samozřejmě přednost má v rámci zásady humanity ochrana života a zdraví, před ochranou vlastnického práva. 

Je zajímavým poznatkem pro budoucnost vidět, jak se Ústavní soud postavil k otázce toho, kdy nebylo možno fyzicky zastihnout řidiče motorového vozidla, se kterým byl spáchán delikt. Ústavní soud uzavřel, že přehled o tomto má mít provozovatel motorového vozidla. 

Z hlediska právní úpravy provozu autonomních strojů s umělou inteligencí, tomu bude totiž stejně tak. Provozovatel bude odpovědný za provoz takového autonomního stroje, jelikož to bude právě provozovatel, který bude autonomnímu stroji s umělou inteligencí určovat, kam a s čím se vypraví, případně, jak se bude navracet zpět. To vše však s vědomostí toho, že v případě, že by zde nastala po takové cestě nějaká právní událost, která by se přihodila autonomnímu stroji s umělou inteligencí, a vinou by byla chyba ve výpočtu ze strany takového autonomního stroje, pak by mohl a měl mít takovýto provozovatel možnost zproštění odpovědnosti za takovouto právní událost, pokud by ovšem byl schopen skutečně prokázat, že právní události samotné předcházela chyba ve výpočtu autonomního stroje s umělou inteligencí. Je snadné si představit, jak by takováto chyba byla způsobena např. hackerským útokem na samotný software autonomního stroje, který by jej nějakým způsobem přinutil se zachovat na vnější svět určitým škodlivým způsobem.

Objektivní odpovědnosti za správní delikt z hlediska presumpce neviny

Ke třetí otázce,[8] uvedl Ústavní soud, uvedl následující, které je nutno, jako významné zmínit.

„Zásada presumpce neviny se týká všech správních deliktů, včetně správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. I v tomto případě stát musí unést důkazní břemeno, pokud jde o skutkový závěr, že při užívání vozidla došlo k porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, které vykazuje znaky přestupku. Rovněž musí prokázat, že byly splněny podmínky pro zahájení řízení o uložení pokuty za uvedený správní delikt, včetně toho, že byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jsou-li ovšem tyto podmínky splněny, odpovědnost provozovatele vozidla vzniká jako právní následek bez ohledu na zavinění. Pro tento následek nemá význam otázka viny, pročež u něj logicky není ani prostor pro uplatnění presumpce neviny.“(zvýraznění přidáno ze strany autora).

„Ústavní soud nespatřuje v zásadě presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny překážku objektivní odpovědnosti za správní delikt. Jde o procesní zásadu vztahující se k trestnímu řízení, respektive k řízení o trestním obvinění, z níž samotné však neplynou omezení pro stanovení skutkových podstat trestných činů či správních deliktů. Takováto omezení lze naopak - v závislosti na povaze deliktu i právních následcích, které jsou spojeny s jeho spácháním - dovozovat z jiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě takto dotčená základní práva, a nikoliv zásada presumpce neviny, jsou rozhodujícím kritériem přípustnosti objektivní odpovědnosti za správní delikt.“ (zvýraznění přidáno ze strany autora).

Ústavní soud zde rozlišuje významným způsobem mezi příčinnou a následkem, kdy uvedl, že v případě porušení takovéto zákonném chráněné hodnoty má přednost řešení následku před zkoumáním příčiny. Takováto úprava je vhodná právě pro řešení vlastní odpovědnosti při provozu autonomních strojů s umělou inteligencí, jelikož takováto přísná koncepce bude zachovávat mnohem větší míru veřejného pořádku a bude zabraňovat tomu, aby se v rámci vlastní činnosti autonomní stroje s umělou inteligencí staly jen pouhým nástrojem pro páchání jednání známého pod pojmem „banálního zla,“ které by velice negativním způsobem mohlo ovlivnit vnímání většinové společnosti autonomních strojů s umělou inteligencí, a tj. jen jako strojů, které mají napomáhat k obohacování určitých „neznámých“ osob, které budou ukryty za nepropustným korporátním závojem a svým provozem takových autonomních strojů s umělou inteligencí by jen docházelo k obtěžování, případně i k ohrožování života a zdraví ostatních osob, když by bylo vyloučeno, z povahy věci, aby tyto vlastní autonomní stroje s umělou inteligencí byly následně postaveny před orgán veřejné moci k odpovědnosti.

Práva jednotlivce odepřít výpověď v případě, kdy označení pachatele může zabránit zahájení řízení o správním deliktu, za který nese objektivní odpovědnost

U čtvrté[9] otázky Ústavní soud uvedl, že, 

„Napadená ustanovení ale neomezují provozovatele vozidla ve využití jeho práva odepřít výpověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny ani nepřímo. Samotná možnost vyhnout se stíhání pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu označením řidiče vozidla, která je důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, ještě nezakládá právní či faktickou překážku uplatnění uvedeného práva. Každý z těchto správních deliktů sleduje jiný účel. Zatímco subjektivní odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je výrazem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby, která vozidlo se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel, s nímž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí být těchto povinností vědom.“

Zde je patrný výše uváděný hodnotový posun, kdy se dává přednost aktivní preventivní motivaci pro jednotlivé provozovatele a způsobu, jakým mají zabezpečovat svá motorová vozidla, před možným zneužitím. Tento přístup bude nutné mít i v případě provozu autonomních strojů s umělou inteligencí, kdy provozovatelé budou aktivně nabádání k tomu, aby své autonomní stroje s umělou inteligencí měli skutečně vybaveny nejvyšším možným zabezpečením, ať už mechanickým, či nehmotným, programovým, aby se tak aktivně předešlo zneužití takového prostředku. Tato právní úprava je tedy právní úpravou jedinou na místě.

Obiter dictum

A jako „obiter dictum“ uvedl Ústavní soud následující.

„Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že se v rámci svého ústavněprávního přezkumu zabýval napadenými ustanoveními toliko v abstraktní rovině a neposuzoval existující praxi při jejich používání. Je to však až konkrétní postup příslušných správních orgánů, na němž závisí, zda bude zákonem stanovená objektivní odpovědnost provozovatele vozidla skutečně působit na řidiče tak, aby neporušovali své povinnosti a pravidla silničního provozu. Právě od tohoto postupu se odvíjí rozmístění automatizovaných technických prostředků používaných bez obsluhy, jejichž využití je s výjimkou neoprávněného zastavení nebo stání předpokladem vzniku odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Orgány veřejné moci jsou proto povinny usilovat o to, aby rozmístění automatizovaných technických prostředků skutečně bránilo vzniku škodlivých následků spojených s porušováním povinností řidiče, a aby naopak nesloužilo především naplňování obecních rozpočtů, jejichž jsou pokuty, respektive určené částky příjmem (§ 125e odst. 6 a § 125h odst. 8 zákona o silničním provozu).“

Byť toto obiter dictum cílí na zcela jiné situace, tedy jen na vymáhání pokut za nedodržení nejvyšší povolené rychlosti v obci, je zcela na místě brát první větu, kdy Ústavní soud podal tento výše uvedený výklad v abstraktní rovině. 

IV. Závěrem

Tento abstraktní výklad, tak, jak byl proveden, totiž v žádném případě nereflektoval absolutně volní složku samotného řidiče motorového vozidla, tedy samotného „neztotožněného“ pachatele deliktu. 

Toto kritérium je nesmírně důležité právě z toho pohledu, že volní složka, tedy subjektivní stránka deliktního jednání, tak nemůže být ze strany autonomního stroje s umělou inteligencí naplněna. 

Proto považuji tento výklad a posouzení ústavnosti zachování této odpovědnostní koncepce za naprosto stěžejní pro budoucí postavení zákonem chráněných hodnot při přijímání právní úpravy odpovědnosti za provoz autonomních strojů s umělou inteligencí, které budou nadány schopnostmi působit na vnější svět, jako způsobovat újmu a dopouštět se protiprávního jednání. Nutno podotknout, že to však nebude činěno o vlastní vůli těchto autonomních strojů s umělou inteligencí, jelikož tato u nich absentuje a nemůže být přítomna.


[1] Zajímavým je názor Dr. Šimka, který došel ke zjištění, že testem ústavnosti může projít objektivní odpovědnostní koncepce provozovatele motorového vozidla. In ŠIMKA, Karel. Jak v obiter dictu vyřešit ústavní otázku, aneb proč není trestání provozovatele motorového vozidla za to, že neprozradil, kdo vozidlem spáchal přestupek, protiústavní [online]. Praha, Česká republika: EPRAVO.cz, 2016 [cit. 2020-05-26]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/jak-v-obiter-dictu-vyresit-ustavni-otazku-aneb-proc-neni-trestani-provozovatele-motoroveho-vozidla-za-to-ze-neprozradil-kdo-vozidlem-spachal-prestupek-protiustavni-103771.html 

[2] Za vozidlo odpovídá provozovatel, byť ho řídí kdokoli, potvrdil Ústavní soud [online]. Praha, Česká republika: Borgis, 2018 [cit. 2020-07-02]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/za-vozidlo-odpovida-provozovatel-byt-ho-ridi-kdokoli-potvrdil-ustavni-soud-40265230 

[3] Podle definice expertní skupiny na umělou inteligenci pro Evropské komisi je umělá inteligence definována následovně: „Systémy umělé inteligence (Artificial Inteligence) jsou softwarové (ale také hardwarové) systémy vytvořené lidmi, kterým je dán komplexní úkol jednat ve fyzické nebo digitální dimenzi za pomoci vnímání svého okolí sběrem dat, interpretace sbíraných strukturovaných nebo nestrukturovaných dat, odůvodňování znalostí nebo zpracovávání informací získaných z dat a vybírání nejlepšího jednání za účelem dosažení stanoveného cíle. Systémy AI mohou využívat symbolická pravidla nebo se učit číselné modely a mohou také přizpůsobit své chování na základě analýzy toho, jak jejich předcházející chování ovlivnilo jejich prostředí.“ HIGH-LEVEL EXPERT GROUP ON ARTIFICIAL INTELLIGENCE. A Definition of AI: Main Capabilities and Disciplines: Definition developed for the purpose of the AI HLEG’s, ze dne 08.09.2019, s. 6 , [online]. 2020 [cit. 2019-06-23]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/newsroom/dae/document.cfm?doc_id=56341 . V této práci dále pracuji i s dalšími definicemi umělé inteligence. Jelikož umělá inteligence se dále dělí na všeobecnou a partikulární.

[4] WEYR, František. Teorie práva. Praha, Česká republika: Orbis, 1936, 387 s. Reprint Wolters Kluwer a.s., 2015. ISBN 978-80-7552-000-5, s 28.

[5] Domáhal se zrušení ustanovení § 10 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Celý návrh pak zněl, že zda uložení sankce za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se provozovatel vozidla dopustí porušením povinnosti podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod žalobce. Tato ustanovení stanoví fyzické osobě, která je provozovatelem vozidla, odpovědnost za to, že jiná osoba při užití tohoto vozidla porušila povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Podle krajského soudu tím zákon presumuje vinu provozovatele motorového vozidla za porušení povinností, jejichž splnění nelze zajistit. Provozovatel vozidla může projednání správního deliktu zamezit v podstatě jen tím, že ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k uhrazení určené částky sdělí údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, a to i v případě, že jde o osobu blízkou

[6] K objektivní odpovědnosti z hlediska požadavku splnitelnosti právní povinnosti podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

[7] K objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla jako zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

[8] K objektivní odpovědnosti za správní delikt z hlediska presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).

[9] Právo jednotlivce odepřít výpověď v případě, kdy označení pachatele může zabránit zahájení řízení o správním deliktu, za který nese objektivní odpovědnost (čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři