Ústavní právo

V tomto článku postupně analyzuji právní úpravu indemnity a imunity členů Parlamentu České republiky. V závěru shrnu výsledky své analýzy a pokusím se navrhnout vhodnou úpravu de lege ferenda s ohledem na komparaci těchto institutů se zahraniční úpravou.

Jsou tomu více než dva roky, kdy jsem na tomto portálu publikoval článek "Ochrana práv zlodějů?[1]", který rozebíral rozhodnutí[2] Městského soudu v Praze a závěrem si pochvaloval, že právo by tu mělo být pro lidi, a ne proti nim. Že když se někdo chová protiprávně, tak dobrovolně oslabuje svá vlastní nezadatelná a nezcizitelná práva, mezi která patří i absolutní nedotknutelnost v otázce ochrany soukromí.

Ústavní soud se ve svém nálezu IV. ÚS 1146/16[1] ze dne 20. června 2017 vyjádřil k charakteru společnosti ČEZ a.s. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a konstatoval, že společnost ČEZ a.s. se pro účely tohoto ustanovení nepovažuje za povinný subjekt.

Začátkem svého příspěvku bych rád představil objem práce, který leží před Ústavním soudem. Každý rok soudy v České republice rozhodnou přibližně tři čtvrtě milionů věcí, z toho asi 4 000 skončí jako ústavní stížnost u Ústavního soudu. Úspěšnost ústavních stížností je po léta poměrně malá, pohybuje se kolem 6 %.

Ve druhé části příspěvku představuje autor zahraniční úpravu smluv mezi náboženskými společenstvími a státem, konkrétně v Německu, na Slovensku a ve Španělsku. V závěru také představuje svůj návrh pro českou právní úpravu.

Autor navrhuje zrušenie zákona č. 3/2002 Sb. už len pre jeho zásadné nedostatky v oblasti uzatvárania zmlúv medzi náboženskými spoločenstvami a štátom. Zdôrazňuje, že konfesné právo je samostatný právny obor odlišný od správneho práva, a preto je nutné pristupovať k prameňom práva konfesného s aplikáciou dogmatiky, ktorá je tomuto oboru vlastná. Autor popiera, že by zmluvy uzatvárané medzi náboženskými spoločenstvami a štátom boli verejnoprávnymi zmluvami podľa časti piatej správneho poriadku.

Ve druhé části příspěvku jsou předtaveny návrhy na preambuli nového zákona o svobodě náboženské víry, výčet práv náboženských společenství, právní úprava právnických osob odvozených od náboženských společenství, jakož i řízení o uznání náboženských společenství a o uznání svazu náboženských společenství.

Autor připomíná činnost expertní komise zřízené na Ministerstvu kultury v letech 1999 až 2001 při přípravě návrhu zákona č. 3/2002 Sb. Navrhuje zrušení tohoto zákona a jeho nahrazení novým. Označení církve a nábo­ženské společnosti doporučuje zkrátit na náboženská společenství. Zákon by měl jejich postavení důrazněji odvozovat od náboženské svobody jed­notlivce. Tomu může napomoci preambule, vyjadřující zvláštní roli nábo­ženských společenství ve společnosti.

V úterý 11. dubna proběhla na Právnické fakultě Univerzity Karlovy přednáška na téma připravované ústavní změny. Diskutovat přišli prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc., profesor ústavního práva a prorektor Univerzity Karlovy, a JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu.

Předem upozorňuji, že tématem této poznámky není nová směrnice Evropské unie o nabývání a držení střelných zbraní. Tu vnímám prioritně jako politický problém, nikoli právní. A jestli právní, tak určitě to není téma pro mě, prvostupňového trestního soudce jedné menší členské země EU.

"Myslím si, že v zejména v plenárních věcech je Ústavní soud spíše zdrženlivý a k rušení zákonů přistupuje jen výjimečně," hodnotí aktivity Ústavního soudu ústavní soudce JUDr. Tomáš Lichovník, který na letošním ročníku kongresu Právní prostor vystoupí s příspěvkem "Aktuální rozhodování Ústavního soudu".

Nový zákon o státním občanství České republiky (zákon č. 186/2013 Sb.) je v platnosti již tři roky. Přichází doba, kdy je třeba vyhodnotit, jak se v praxi osvědčil. Prvním testem zákon již úspěšně prošel – jednalo se o šetření ústavního soudu z října 2016, které neshledalo protiústavním ustanovení, které říká, že pokud je důvodem zamítnutí udělení občanství ohrožení bezpečnosti státu, nemusí být žadatel o těchto důvodech, které podléhají utajení, informován.

Příspěvek se zabývá postavením hodnoty rovnosti mezi lidskými právy. Pozornost je věnována zejména zdůvodnění a ospravedlnění práva na rovné zacházení jako jednoho z ústředních lidských práv. Příspěvek se proto zabývá vztahem rovnosti, svobody a spravedlnosti. Teoretická východiska jsou promítnuta do současné praxe a aktuálního případu nezprostředkování prohlídky bytu Romským uchazečům pro jejich etnicitu. Na tomto případu je demonstrován vztah rovnosti a svobody.

Problematika svobody vyznání je v současnosti stále více a více aktuální, především díky tzv. migrační krizi, kterou Evropa v posledních měsících zažívá. Ve svém článku jsem se pokusila stručně vymezit pojem svobody vyznání, její právní zakotvení jak v právu lokálním, tedy v právním řádu České republiky, tak v právu evropském a závěrem jsem se zaměřila na některé judikáty, které jasně vymezily, kdy a za jakých podmínek je možné náboženskou svobodu jedince přiměřeně omezit.

"Myslím si, že výklad, že za výroky prezidenta republiky odpovídá jeho kancelář, je celkově špatný, a to už ze základních principiálních důvodů," poznamenává Jan Kudrna, odborník na ústavní právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jaký by podle něj byl vhodnější postup v "kauze Peroutka"? Jak vykonává prezident svou funkci? A jak vnímá dr. Kudrna svou popularitu na sociálních sítích? O tom si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Ústavní soud v tomto roce řešil dvě mediálně sledované (a tragické) kauzy související s provozem dopravních prostředků, které stojí za připomenutí čtenářům Právního prostoru, neboť i oni nepochybně řídí, spolucestují či se jinak účastní silničního provozu.

Střet dvou (či více) základních lidských práv a svobod není ničím neobvyklým a dochází k němu dnes a denně. K soudním sporům se velmi často přistupuje u svobody projevu uplatňované médii a u práva na ochranu osobnosti u veřejně známých osob. Podle jakých kritérií soudy postupují při rozhodování o tom, které z těchto dvou základních práv má přednost a proč? Pojďme se na základní zásady pro řešení takovýchto střetů podívat zblízka.

V mnoha amerických státech, ale i například v Irsku se rozhořely právní bitvy o to, zda mají homosexuální páry právo na dodání dortu k příležitosti jejich „sňatku“ v případě, že majiteli cukrárny jsou křesťané, kteří se „sňatky“ homosexuálů nesouhlasí.

K pozitivům aktuální politické situace v České republice bezesporu patří neustálé testování mantinelů demokracie a právního státu. Aktuálně je tímto testem rozpor odborníků v otázce prezidentovy občanskoprávní imunity neboli indemnity.

Další kapitola z dílny ministerstva spravedlnosti se dotýká problému, který skutečně existuje, volá po razantním řešení, nicméně se obávám, že zákonodárcem případně zvolené řešení může být velmi obtížně předvídatelné. Toto téma totiž na první pohled každý chápe, každý mu rozumí a velmi rychle si připraví vlastní, co nejoriginálnější řešení, jen aby v neděli v poledne zase v televizi mohl plamenně debatovat.

Na sklonku jara 2016 Ministerstvo spravedlnosti představilo další dvě kapitoly své „Bílé knihy“, která by měla mapovat případné reformní plány České republiky v oblasti justice.

Pořizování kamerových záznamů na pracovišti zaměstnavatele je v poslední době diskutovaným tématem. Zaměstnavatelé instalují kamerové systémy nejčastěji za účelem ochrany svého majetku a kontroly zaměstnanců. Vzhledem ke skutečnosti, že pořizování kamerových záznamů je považováno za zpracování osobních údajů, zaměstnavatelé se v takovém případě stávají správci osobních údajů a z tohoto důvodu musí dodržovat nejen pravidla stanovená zákonem č. 262/2006, zákoníkem práce, v platném znění (dále jen „ZP“), ale také pravidla stanovená zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění (dále jen „ZOOÚ“).

Dnešní příspěvek bych rád započal drobnou úvahou, neboť jsem nedávno viděl film Kód Enigmy. Jeho podstatou bylo vyřešení základního problému, který souvisel s druhou světovou válkou. Nicméně zde pak vyvstal ještě druhý problém, hlubší, a to tehdy, když byla Enigma objasněna.

V posledních měsících se lze jen těžko vyhnout veřejným diskusím, ve kterých se různí lidé dovolávají z nejrůznějších důvodů svého práva na svobodný projev. Jak ale česká společnost reaguje, když dojde k jeho závažnému porušení?

Ke svému dnešnímu příspěvku bych předem ráda uvedla, že v době, kdy jsem volila jeho námět, se ještě téma zákonného soudce neskloňovalo společně s tématem přidělování věcí za pomoci automatického generátoru. Mým záměrem bylo pohovořit o situacích týkajících se odnětí věci zákonnému soudci, nikoliv o prvotním přidělení věci. Inspirovalo mě několik případů, v nichž po stanovení zákonného soudce v průběhu řízení došlo ke změně soudce či senátu a tato změna vyvolala pochybnosti, zda je věc stále přidělena zákonnému soudci.