Princip předvídatelnosti

Spojuje se totiž s možností subjektu práva (v tomto ohledu se ostatně neváže pouze ke “každému jednotlivci” ve smyslu fyzické osoby - občana, nýbrž vskutku je každému subjektu práva) vytvářet si představy o svém budoucím jednání se zohledněním objektivních právních podmínek, v nichž se toto jednání bude (resp. má) odehrávat. Ústavní soud se ovšem v komentovaném rozhodnutí odhodlal k vyslovení daleko širších závěrů, které jsou velmi zajímavé zejména v souvislosti s tím, že přinášejí rozlišení uplatnitelnosti (resp. limity) principu předvídatelnosti v činnosti zákonodárce na straně jedné a v soudním nalézání práva na straně druhé, přičemž soud dochází k závěru, že otázku, zda pravidla, jež se uplatní ve vztahu k činnosti zákonodárce, lze vztáhnout na soudní nalézání práva, je třeba zodpovědět negativně. Obsahem nepochybně velmi dobře formulovaného a zasvěceného výkladu obsaženého v odůvodnění nálezu je pak vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu, které se opírá především o stanovisko, že zákonodárce tvoří obecně platná, inter omnes a do budoucnosti působící pravidla, jež jsou oficiálně zveřejněna a mají jednoznačně určenou platnost a účinnost. Povinností zákonodárce je řešit, zda a jakým způsobem chránit důvěru adresáta právních norem v předchozí právní stav; v této souvislosti se pak rozlišují případy tzv. pravé a nepravé retroaktivity. Do protikladu potom nález staví soudní rozhodování, o němž platí (zpravidla, jak mimochodem soud upozorňuje /sic!/), že není normotvornou (domnívám se, že jde o přesnější vyjádření než odůvodněním nálezu použitá formulace “tvorba právních předpisů”), nýbrž toliko její interpretací (a soud dodává i upřesňováním). Pro pochopení problematiky je zapotřebí pozorného čtení příslušných částí nálezu, které samy o sobě mají výrazně komentativní a přesahující filozofickoprávní rozměr.