Šikanózní trestní oznámení: obrana a protiútok

Trestní oznámení je standardním nástrojem upraveným zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád o něm hovoří jako o „oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin“.[1] Nelze jej však podávat zcela libovolně. Tomu ostatně odpovídá již zákonná dikce, podle které musí být oznamovatel poučen o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje.[2]

Řada oznamovatelů však tohoto nedbá a podává trestní oznámení ve zlém úmyslu. Cílem není snaha o prověření reálného podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, ale pouze poškodit osobu, proti níž oznámení směřuje, případně na ni vyvinout nátlak. Takový krok se však může obrátit proti oznamovateli – pokud poškozená osoba přejde od obrany do protiútoku.

Trestním oznámením proti trestnímu oznámení

Jednou z možností, jak se původci šikanózního trestního oznámení aktivně bránit, je odpověď v trestněprávní rovině. Tedy rovněž podání trestního oznámení. Judikatura dovodila, že podáním zcela nepodloženého trestního oznámení může být spáchán trestný čin křivého obvinění dle § 345 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle odst. 2 uvedeného ustavení platí, že „kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“ Za určitých okolností hrozí pachateli odnětí svobody ještě podstatně delší.

Trestněprávně může být navíc sankcionováno nejen samotné podání trestního oznámení, ale i pouhá hrozba takovým podáním. V takovém případě je „přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv.“[3]

Náhrada škody a nemajetkové újmy

Ne vždy lze však proti účelovému trestnímu oznámení efektivně podniknout kroky v trestněprávní rovině. Nicméně v takovém případě lze využít prostředky soukromého práva. Ty přitom mohou oznamovatele postihnout ještě zásadněji než nástroje trestněprávní.

Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu[4] deklaroval, že „v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to dokonce i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše (a maiori ad minus) je pak dle Ústavního soudu nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým ani nebylo obvinění vzneseno“.[5] Zejména má jít o případy, kdy osoba, která trestní oznámení podala, důrazně trvá na provedení prvotních poškozujících policejních postupů (podávání vysvětlení, vyžádání listin apod.), a to i přes důkazy svědčící o nedůvodnosti jejího podání. Na citovaný nález opakovaně odkazuje Ústavní soud i v pozdějších rozhodnutích.[6]

Nabízí se tak primárně náhrada škody, která příslušné osobě vznikla. Tu mohou představovat zejména náklady vynaložené na právní služby: „Vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech. Výjimku by tvořilo vynaložení takových nákladů zjevně neúčelným způsobem. Uvedené je pak třeba hodnotit v kontextu všech okolností případu (postup orgánů činných v trestním řízení, postavení stěžovatelky, závažnost vyslovených nařčení atd.).“[7] Náklady na právní pomoc přitom nemusí tvořit veškerou způsobenou škodu. Pominout nelze např. ani ušlý zisk, byť tento (resp. příčinná souvislost mezi ním a šikanózním trestním oznámením) může být obtížnější prokázat.

Významná je i nemajetková újma. Ta může nařčenou osobu zasáhnout ještě více, než způsobená (majetková) škoda. Osoba, proti které bylo podáno nedůvodné trestní oznámení, často prožívá nejistotu a pocity úzkosti. Docházet může i k poškození dobrého jména a ztížení společenského postavení. Intenzita takto způsobené újmy pak může záviset na mnoha faktorech, mimo jiné i na pracovní či společenské pozici dané osoby. Dotčená osoba pak může dle okolností náhradu příslušné nemajetkové újmy požadovat po osobě, která nedůvodné trestní oznámení podala.

Závěr

Podání nedůvodného trestního oznámení může být pro oznamovatele velmi rizikovým krokem. Usiluje-li jím o poškození osoby, proti které je mířeno, může se toto jednání obrátit proti němu. Dotčená osoba může využít vícero nástrojů, kterými se může takovému postupu aktivně bránit. Úspěšný protiútok přitom může oznamovatele přesvědčit, aby si své jednání napříště velmi dobře rozmyslel.

[1] § 158 odst. 2 trestního řádu

[2] Tamtéž

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81

[4] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1577/2006

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15

[6] Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. II. ÚS 2945/21

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15