Před závorku bych rád vytknul, že mé vystoupení není kritikou Ústavního soudu jakožto instituce strážící Ústavu, ani jeho ctihodných soudců. Poukazuji-li na slabiny a problémy spojené s činností Ústavního soudu, mířím na nevyhovující systém, v němž funguje a jenž Ústavní soud oslabuje. Přitom silný a stabilní Ústavní soud je v našich poměrech conditio sine qua non materiálního právního státu. Otázky, které otevírám, nejsou pro většinu z nás ničím novým či objevným; to, že „císař je nahý“, vidí velká část právnické obce. Jen jsme si zvykli, že věci jsou tak, jak jsou.
Kde jsou bolavá místa?
Ústavní soud byl konstituován jako „rada moudrých“, jejímž úkolem je bdít nad soudní, zákonodárnou i výkonnou mocí a hlídat dodržování nejdůležitějších pravidel, vtělených do Ústavy a Listiny. Postupem času se však ocitl v roli de facto čtvrtého stupně soudní soustavy, řešícího tisíce kauz ročně a rozhodujícího prostřednictvím doktríny prozařování ústavních principů prakticky o všech a o všem. Ve čtyřech tříčlenných senátech (a v plénu) řeší Ústavní soud přibližně 4.000 věcí ročně. S vědomím určitého zjednodušení (daného na jedné straně pominutím rozhodovací činnosti předsedy a místopředsedů Ústavního soudu a na druhé straně rozhodováním pléna, na němž se podílejí všichni soudci) to znamená, že se každý soudce Ústavního soudu podílí na přibližně 1.000 rozhodnutí ročně. Za 10 let mandátu je tak spolupodepsán pod řádově 10.000 odůvodněnými rozhodnutími. Nedivím se jednomu z bývalých soudců Ústavního soudu, který mi před lety v soukromém rozhovoru řekl, že odmítl nabídku na renominaci s odůvodněním, že za daných podmínek nepovažuje práci na Ústavním soudu za důstojné zakončení profesní kariéry.
Popsaný stav, kdy Ústavní soud chrlí svá rozhodnutí rychlostí, za niž by se nemusel stydět ani Baťa a jeho příslovečná výroba cviček, vede nevyhnutelně k řadě negativních jevů. Trpí kvalita odůvodnění, na jejichž cizelaci a promýšlení ne vždy zbývají síly a čas. Příznačné jsou povzdechy advokátů, kteří se dokáží smířit s neúspěchem své ústavní stížnosti, ale již ne s odůvodněním jejího odmítnutí. Soudci Ústavního soudu nemají reálnou šanci zachovat si přehled o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Jedním z důsledků tohoto jevu je rezignace na právní názory vyjádřené v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Odůvodnění těchto usnesení bývají velmi rozmanitá – od víceméně formulářové a mnoho neříkající podoby přes stručné vyložení argumentů, proč je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, až po rozsáhlejší a podrobnější rozbory. Ve druhém i třetím případě často obsahují jasné právní závěry o souladu určitého výkladu zákona s ústavním pořádkem. Obecnou závaznost těchto rozhodnutí (a právních závěrů v nich vyslovených) sice nelze dovozovat z článku 89 odst. 2 Ústavy, nicméně i na ně dopadá ratio argumentace, na níž Ústavní soud před mnoha lety vystavěl své teze o obecné závaznosti soudní judikatury vrcholných soudů. Odcituji krátkou pasáž z nálezu II. ÚS 566/05: „V obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti)“. Mohl bych pokračovat, o normativním působení judikatury, o tom, že judikatura zejména vysokých soudů představuje právo v materiálním smyslu, bylo napsáno v literatuře i judikatuře mnohé. Jestliže Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně označí určité právní závěry přijímané obecnými soudy za ústavně konformní, odpovídá požadavku právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti, aby sám Ústavní soud toto své posouzení nepomíjel. Přístup, kdy Ústavní soud významnou část své rozhodovací činnosti označuje za „výpustní ventil přetlaku ústavních stížností“, je sice lidsky pochopitelný („nedá se to zvládnout“), ale odporuje principům formulovaným samotným Ústavním soudem. Nemluvě o tom, že není hodný ctihodné instituce střežící Ústavu.
Za systémově chybné považuji i nastavení, kdy takto významná instituce přijímá zásadní závěry, opřené o výklad základního zákona státu, ve tříčlenných senátech, a to i vahou hlasů dvou soudců. Vede to mimo jiné k jevu, nad nímž si před časem opakovaně povzdechl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když poznamenal, že Ústavní soud nemluví jedním, ale čtyřmi hlasy. Nemluvě o tom, že dva lidé by neměli mít moc zvrátit například názory vyslovené v rozhodnutích velkého senátu Nejvyššího soudu či rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jen proto, že jsou dočasně ústavními soudci.
Ústavnímu soudu nesvědčí ani vynětí řady právních oblastí z přezkumu Nejvyšším soudem. V důsledku toho zde není nikdo, kdo by výklad práva sjednocoval. Proto ústavní soudci čas od času zvednou onu hozenou rukavici a ve snaze pomoci tomu, abychom tu neměli takzvané krajové právo, výklad poskytnou. To však není dobře. Detailní výklad podústavního práva nemá podávat orgán, jehož úlohou je strážit ústavnost. Tato role mu nejen nepřísluší, ale není pro ni ani dostatečně personálně a materiálně vybaven.
Co s tím?
Prvním krokem k nápravě je upuštění od odůvodňování usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Vrcholný soudní orgán, jehož úlohou je ochrana Ústavy, má vydávat řádově nižší desítky odůvodněných rozhodnutí ročně, ne chrlit průměrně 10 až 11 odůvodněných rozhodnutí každý den, včetně víkendů a státních svátků. Jde o přístup běžný v řadě civilizovaných zemí, jimž jistě nelze vytýkat nedostatečnou ochranu práv jejich obyvatel.
V dalším kroku by Ústavní soud měl začít vydávat nálezy zásadně v plénu, nikoliv v tříčlenných senátech. Vrcholný soud s 15 soudci nemá být rozdroben do několika senátů. Takový přístup popírá i logiku, s jakou jsou nyní vybíráni noví soudci.
Oba popsané kroky jsou do značné míry v rukách samotného Ústavního soudu. Zákon o Ústavním soudu mu to umožňuje.
A konečně je třeba změnit úpravu dovolání tak, aby z možnosti podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebyla vyloučena žádná odvětví práva. Ani právo rodinné. Tak, aby roli sjednocovatele výkladu podústavního práva převzal ve všech oblastech Nejvyšší soud, a Ústavní soud se mohl plně věnovat poslání, pro které byl zřízen.
Diskuze k článku ()